Pojem národ se u nás v souvislosti s přílivem imigrantů objevuje jak na demonstracích, tak na internetu stále častěji.

Mnoho našich spoluobčanů však mívá zkreslené představy o tom, co se pod tímto pojmem, který začal být v Evropě používán prak­ticky až na přelomu 18. a 19. století v souvislosti s průmyslovou revolucí a s tvorbou moderních národních států, vlastně rozumí. Přičemž i řada novinářů zde uplatňuje jednoduchý pohled a černobílé myšlení. Popravdě řečeno, zkušenosti s vymezením to­hoto pojmu jsou natolik různé, že na­konec vždy vycházejí ze subjektivního pohledu, tedy pojem „národ“ bývá definován přímo vlastními příslušníky národa. Ovšem pro jeho celkové objektivní vymezení nelze zapomínat na pojem charakterizující vnější faktory. U evropského typu národa pak zpravidla platí, že za prioritní faktory se považuje společný jazyk, společná kultura a společný his­torický vývoj v určitém časo­vém období.

Jinak řečeno, ve skutečnosti je „národní příslušnost“ formována vždy působením faktorů jazyko­vých a geografických, ale i politických, ekonomických a náboženských. Přičemž „národnost“ toho kterého člověka je standardně posuzována především podle jeho jazyka a jeho státní příslušnosti. Pokud se tedy máme shodnout na nějaké obecně platné definici, pak příslušníky našeho národa pojí především společná kultura, společný jazyk a společné historické osudy. Díky smíšeným manželstvím a asimilovaným přistěhovalcům pak český národ jako takový nemá žádné jed­notné fyziologické znaky, jako je barva pleti nebo barva a tvar vlasů. A pokud chceme být objektivní, pak za „český národ“ nemůžeme považovat hypotetické potomky slovanských kmenů, kdysi dávno usazených v naší kotlině. I když podle oblíbených legend mělo doputovat několik slovanských kmenů do opuštěné země jim zaslíbené, neodpovídá takováto představa vůbec skutečnosti. Neboť v době jejich příchodu žili v Čechách a na Moravě ještě příslušníci germánských kmenů. Nakonec i sama líbivá pověst o praotci Čechovi, který údajně dovedl kmen Čechů k hoře Říp, aby se odtud rozhlédl po liduprázdné krajině „oplývající mlékem a strdí“, není než zkazkou. Naproti tomu v 16. století Daniel Adam z Veleslavína nám říká, podobně jako několik římských zeměpisců, že mezi první obyvatele české kotliny patřili keltští Bójové, kteří dali tomuto území jméno Bohemia.

Trochu jinak je to nakonec i s legendami opředeným středověkým zakládáním českého státu. Je pravda, že finan­cování mohutné armády našeho krále Boleslava I., a potažmo i samotné základy českého státu, stály na vzkvétajícím obchodu. Především však stály na obchodu s otroky, tedy hlavně válečnými zajatci z Boleslavových výbojů. Otroci tehdy vůbec tvořili nejvýznamnější vý­vozní artikl slovan­ských zemí a jejich hlavní proud od devátého do jedenáctého století směřoval ze slovanské oblasti střední a východní Evropy do hlavních center tehdejšího islámského světa. Při­čemž tržiště v Praze, v metropoli Boleslavovy říše, bylo největším zaalpským centrem obchodu s lidmi. Odtud mířil neutuchající proud otroků (na čemž bohatli především židovští obchodníci) buď na jih do Be­nátek, nebo do Porýní, kde byli před další cestou do chalifátu mužští otroci kastrováni. Rozvinutý obchod s lidmi (především proto, že šlo o otroky z řad křesťanů) se sice snažila církev omezovat, ale jak by mohla uspět, když ochrannou ruku nad tak lukrativním obchodem držela světská moc. Na dvory kalifů ovšem putovaly i slovanské otrokyně, ze kterých se stávaly haré­mové souložnice. Proto je také některým kalifům připisován slovanský původ: kupříkladu matkou al-Musta’ína, který začal v bagdádském chalifátu vládnout v roce 862, byla slovanská otrokyně Muchárik.

Do toho „kdo jsme a odkud pocházíme“ dnes vnáší více světla genetika, která prožívá bouřlivý rozvoj a vědecké metody rozboru DNA nacházejí uplatnění v mnoha oblastech. Na základě ana­lýzy DNA (zhruba 3000 vzorků od obyvatel České republiky) si dnes můžeme udělat základní před­stavu o rozdělení české populace podle geneticky vymezené skupiny Y chromozomálních profilů, kterým se říká haploskupiny. Podle tohoto výzkumu má 51 % Čechů a Moravanů genetické znaky typické pro populace náležící ke slovanské jazykové skupině, avšak čtvrtina obyvatel ČR pochází z ro­mánských zemí a desetina obyvatel ČR své předky může hledat mezi Germány či Skandinávci. Najdou se ovšem mezi námi i Češi s předky z Blízkého východu či severní Afriky. Na tom ostatně není nic divného, když si uvědomíme, že Slované již od středověku obchodovali s Araby. V těchto souvislostech není bez zají­mavosti, že genetika může od­halovat i genetické profily dávných vládců. Nejznámější je případ fa­raona Tutanchamona, jehož genetický profil se podařilo zrekon­struovat vědcům výzkumného stře­diska Gentest.ch GmbH v Curychu. Vý­zkum proběhl v otcovské linii, která se ur­čuje podle genetic­kých znaků z mužského chromozomu Y, kdy byla identifikována podskupina R1b1a2, která náleží k západoevropskému podtypu. A díky vzorkům u nás nashro­máždě­ným k testům DNA byl ná­sledně v české populaci odhalen příbuzný (možná vzdálený po­to­mek) egyptského vládce Tutan­chamona.

Jako relativně malý národ diskutujeme o svém češství již od časů národního obrození. Ovšem po­suzovat dnes u někoho „češství“ podle jeho barvy pokožky či vlasů je taková hloupost jako posu­zovat něčí národnost podle jeho příjmení. Například mne osobně jeden z diskutérů (paradoxně horlivý zastánce multikulturalismu) pod jedním článkem napadl, že co si to dovoluji obhajovat zba­bělý český národ, když nosím německé příjmení. Ale já nemám co tajit, klidně si zde můžeme tento příklad rozebrat. Moje matka nesla za svobodna příjmení Skřivanová a její matka, tedy moje babička, pocházela z kovářského rodu Vorlů usídlených v dnešním Orlově v Jižních Čechách (katastrální území Orlov u Jistebnice), dříve zvaném Worlow. A tak po matce jsem, jak se u nás říká, „Čech jako poleno“, po otci však žádný „Němec jak poleno“ ani při nejlepší vůli být nemohu, neboť se k německé národnosti nehlásil a i když měl „festovní“ německé příjmení, jeho křestní jméno nebylo „Karl“, ale „Karel“. Moje správné příjmení Wagner pak počeštili na matrice a připsali mi podle české výslovnosti nad „a“ čárku. Avšak dvojité „v“ mi zůstalo, neboť opravit příjmení na „Vágner“ se přece jen žádný úředník neodvážil. S rodinou otce jsem se nestýkal, neboť moji rodiče se rozvedli, když mi byly pouhé čtyři roky. Ale bezpečně vím, že jeho rodina pocházela z Krumlova.

A tak ještě něco málo o Českém Krumlově, původně zvaném Krummau. Samo jméno Krumlov po­chází z německého „krumme Aue“, což značí „křivý luh“, tedy odkazuje na polohu města mezi eso­vitými zákruty řeky Vltavy. Přídomek „český“ byl ke jménu města prvně připojen v dochovaných pí­semnostech z roku 1439, aby se tak odlišoval Český Krumlov od Moravského Krumlova. Ovšem v německém jazyce se prakticky název Böhmisch Krummau (Český Krumlov) v minulosti nepoužíval, jelikož v případě Krumlova v Čechách, německy zvaném Krummau, nemohlo dojít k záměně s Krumlovem na Moravě, který nesl německý název Kromau. Na konci 19. a začátkem 20. století byl Krumlov (především mezi šumavskými spisovateli a básníky) vnímán jako hlavní město Šumavy, jímž se také Krumlov rokem 1918 po dobu existence Šumavské župy i nakrátko stal. Oficiálně se názvu Český Krumlov začalo užívat až s výnosem Ministerstva vnitra z 30. dubna roku 1920, tedy po vzniku naší první republiky. Během německé okupace (1938–1945) byl přídomek „český“ z názvu města odstraněn a Krumlov byl přejmenován na Krummau an der Moldau (Krumlov nad Vl­tavou).

Město Krumlov bylo v zákrutu řeky Vltavy založeno kolem roku 1274, přičemž od samých jeho po­čátků je zde doložena přítomnost nejen českých, ale i německých osadníků. Například prvním rychtářem Krumlova se stal lokátor (osoba, která byla ve středověku pověřena založením obce či města) z Bavorska, působící zde ve službách pánů z Krumlova a Rožmberků. S rozvojem hornictví pak postupně začíná ve městě převažovat němčina, což vedlo k tomu, že ke konci 19. století z tehdejších zhruba osmi tisíc obyvatel Krumlova hovořilo 72 % německy a 18 % česky. Po 700 letech nakonec poklidné soužití Čechů a Němců v Krumlově ukončili nacisté: v roce 1938 musela město opustit většina českého obyvatelstva. Načež zas po roce 1945 musela Český Krumlov opustit většina obyvatelstva německého, přesto však řada německých rodin v Krumlově zůstala.

A tak nevidím důvod, proč bych se neměl hlásit ke svému češství, jako nevidím důvod, pro který bych jihočeský Krumlov neměl považovat za město české. Mám však na srdci něco jiného, na co pomalu a jistě zapomínáme: češství ke svému bytí, pokud nemá náš národ zaniknout, my všichni potřebujeme. Přičemž samo „češství“ ovšem netkví v nějaké strnulosti. Tak jako máme rádi tra­diční vepřovou se zelím a knedlíkem nebo oblíbenou svíčkovou, běžně jíme i mexickou tortillu, italskou pizzu či turecký kebab. Podobně i český národ má dnes díky našim všelijakým předkům spoustu „ingrediencí a chutí“, které si mnohdy ani neuvědomujeme. To ale neznamená, že bychom u nás mohli zavádět sociální inženýrství nazývané multikulturalismus. Jestliže za prioritní faktory svého češství považujeme náš společný jazyk a naši společnou kulturu, nemůžeme za své přijímat kultury jiné, pro nás cizí. Kdo se chce obohacovat cizími kulturami, nechť se jimi obohacuje na všelijakých výstavách, festivalech, koncertech či estrádách, kam ty cizí kultury, v rámci rozšiřování našeho rozhledu, beze sporu patří.

Nejde zde ani tak o to, že by se snad každý, kdo se vyjadřuje k imigrantům, musel cítit vlastencem. Spíše jde o to, aby se každý, kdo hodlá hájit naše „národní zájmy“, ať už jako demonstrant, novi­nář, nebo politik, zamyslel nad tím, co vlastně pojem „národ“ znamená.

KarelWagner.blog.idnes.cz