Už od základní školy jsem měl zájem o dějiny a domnívám se, že mé historické znalosti značně převyšovaly průměr (aniž bych chtěl ze sebe dělat nějakého historického odborníka). Nicméně bylo to až v polovině sedmdesátých let, tedy když už jsem byl dospělý, kdy jsem si začal být vědom historické skutečnosti vyhnání Němců. Přišlo to jako blesk z čista jasna.

Ano, vím, že už v prvním odstavci tohoto článku jsem se pro některé dopustil smrtelného hříchu, protože jsem použil slovo vyhnání, tam kde mnozí dávají přednost slovu odsun. Já ale chci nazývat věci pravými jmény. Odsunout můžete skříň. Skříň nemůžete vyhnat. Němci nebyli skříně.

Jakmile mi jednou došlo, že po válce se výrazně změnila národnostní skladba obyvatelstva Československé republiky, pochopil jsem poměrně rychle, oč se vlastně jednalo a co vyhnání Němců znamenalo.

První otázka, u níž se zastavím, je otázka legitimity vyhnání Němců.

Zde zklamu zase některé jiné lidi. Domnívám se, že odchod Němců z Československé republiky byl po konci druhé světové války nevyhnutelný a nezbytný.

Na rozdíl od mnoha jiných lidí se domnívám, že soužití Čechů a Němců v zemích koruny české se mohlo vyvíjet daleko pozitivněji, kdyby v devatenáctém století nepřevládlo určité nové pojetí národa jakožto něčeho, co je určeno jazykem, případně "krví". Moderní nacionalismus, jak se vyvinul v devatenáctém století, nebyl českým vynálezem; Češi ho ve skutečnosti přejali od Němců. Tento nacionalismus ale nedovoloval identifikaci jak Němců, tak Čechů kupříkladu s českým královstvím. Bylo to opravdu "kdo s koho".

Tato situace nastala už v druhé polovině 19. století. Od té doby vítězství jednoho znamenalo porážku druhého a naopak. Když pak vzniklo Československo, sudetští Němci v něm být nechtěli. Musím se přiznat, že se jim vůbec nedivím. Říká se, že Československo bylo mezi dvěma válkami jediným demokratickým státem ve Střední Evropě – a je to pravda. Relativně na tom byly "menšiny" velmi dobře, nicméně Němci měli mnoho důvodů vnímat meziválečné uspořádání jako nespravedlivé. Němců bylo více než Slováků – proto bylo nutno držet fikci "československého" národa. Kdyby byla dána Slovákům větší autonomie, těžko by se dalo zdůvodnit, proč ji upírat Němcům, kterých bylo početně více.

Meziválečný stav popsal velmi věrně a lze říci i prorocky filosof Emanuel Rádl v knize Válka Čechů s Němci. Tato kniha vyšla již v roce 1925 a autor v ní přesně pojmenoval důvody, proč je Němcům zatěžko identifikovat se s novým Československem. Jejich situace se ještě zhoršila během velké a vleklé hospodářské krize první poloviny třicátých let.

Sudetští Němci udělali fatální chybu, když se spřáhli s Hitlerem. Nicméně bylo by spravedlivé, kdyby jim přiznali polehčující okolnosti zejména ti, kdo přiznávají polehčující okolnosti lidem, kteří propadli ve čtyřicátých a padesátých letech komunistické ideologii. Odporovat tehdy komunistům znamenalo pronásledování a někdy i smrt. Zdaleka ne všichni sudetští Němci Hitlera vítali. Mnozí zemřeli rukou svých soukmenovců, protože Hitlera odmítali. Jistě, velká část Němců nacistické ideologii skutečně propadla; nemalá část se ale prostě jen bála dát najevo svůj nesouhlas, podobně jako se o něco později nemalá část Čechů a Slováků bála dát najevo, že nesouhlasí s komunismem.

Nicméně Němci skutečně chystali genocidu Čechů a dopustili se tolika krutostí, že poválečné soužití v jednom státě nebylo možné. To je můj názor, kterým se netajím, byť vím, že se mnou mnozí nesouhlasí. Skutečnost vysídlení považuji za něco negativního a smutného, leč po válce nezbytného.

Moje námitky proti "odsunu" se týkají páchaného bezpráví. S těmi, kdo odsun hájí, se neshodnu v následující otázce: Mohou nastat tak složité okolnosti, že lze trpět krutosti a bezpráví na bezbranných lidech? Na tuto otázku odpovídám záporně. Ty, kdo na ni odpovídají kladně, prosím, aby mi nepřipomínali, že Wehrmacht a esesáci se přece také dopouštěli krutostí. O tom dobře vím a nesnažím se to jakkoli omlouvat. Nelidskost druhých ale neomlouvá nelidskost naši – to je podstata našeho sporu. Proto nemohu souhlasit se zákonem o beztrestnosti za činy spáchané v "boji za svobodu" mezi 30. zářím 1938 a 28. říjnem 1945. Tento zákon přijalo provizorní Národní shromáždění 8. května 1946. Můj nesouhlas se týká zejména období mezi 9. květnem a 28. říjnem 1945. Válka již byla vyhrána, Němci poraženi, a nic nenutilo ani neopravňovalo k zabíjení bezbranných (říkám bezbranných, nikoli nutně nevinných) lidí. Tento právní akt legitimizoval bezpráví. To nemohlo nemít duchovní dosah. Ti, kdo mučili a zabíjeli Němce, o několik let později mučili a zabíjeli nekomunisty – a někdy i komunisty.

Němci mohli být vyhnáni, ale bez krutostí, bez zabíjení starců a malých dětí a bez znásilňování žen. A mohlo jim být umožněno, aby si vzali alespoň část svého majetku – stejně jako si mohli svůj movitý majetek odvézt Češi, kteří museli opustit Sudety po mnichovském záboru.

Když jsem se pak v osmdesátých letech začal zabývat otázkou vysídlení, všiml jsem si, že oblast, z níž byli Němci vyhnáni, se shoduje s oblastí vyšší kriminality, znečištění životního prostředí, alkoholismu a – což se dalo statisticky prokázat až po roce 1989 – ateismu. Tomáš Dittrich to vyjádřil lapidárně: "Bůh nebude žehnat na kradeném."

Bylo mi jasné, že český národ se provinil. A bylo mi jasné i to, že mezi námi a Bohem nestojí hříchy Němců. Ty jsou mezi nimi a Bohem. Mezi námi a Bohem leží naše vlastní hříchy.

Proto jsme v malých skupinkách jezdili v osmdesátých letech do Krušných hor, do Krkonoš i do Jeseníků, a na vrcholcích hor jsme vyznávali hříchy Čechů na Němcích, prosili jsme za odpuštění a žehnali jsme Sudetům v modlitbách, aby z nich Bůh sňal prokletí. Jezdili jsme rovněž do NDR a i tam jsem při různých příležitostech prosil o odpuštění. Reakce byly někdy velmi dojemné.

Když se potom po "sametové revoluci" prezident Václav Havel omluvil za česká zvěrstva, radoval jsem se, a přiznám se, že jsem měl pocit, že jsme tomu svými modlitbami na horách připravovali cestu. Další věc, která nastala v 90. letech, byl vznik mnoha nových křesťanských sborů právě v oblasti Sudet. Na mnoha místech nebyl dříve evangelikální sbor široko daleko – později začaly růst jako houby po dešti. (Pravda, všechno ještě vyřešené není – Sudety jsou stále místem vysoké nezaměstnanosti.)

Vyvrcholením byly modlitby na Radobýlu v květnu roku 1994. Zvolili jsme tuto lokalitu, protože ležela na předválečné etnické hranici, a protože během druhé světové války pracovali v nitru této hory vězni z Terezína na výrobě německých raket V2. Na Radobýlu nás tehdy bylo asi tisíc Čechů a menší skupinka Němců. Různé iniciativy smíření pořádala i římskokatolická církev i tradiční evangelíci – v této věci jsme byli v podstatě zajedno.

Po tomto shromáždění jsem měl pocit, že z duchovního hlediska nemůžeme udělat více. Bylo mi přitom jasné, že národ omluvu Václava Havla nepřijal; ba dokonce lze říci, že s máločím prezident Václav Havel narazil tolik jako právě s touto omluvou.

Došlo mi, že pokud v našem národě nenastane probuzení, pokud se lidé neobrátí k Bohu a pokud nepochopí, že mezi mnou a Bohem leží především můj hřích a ne hřích někoho jiného, tedy pokud lidé nepochopí, co je to pokání, dál se v této věci nedostaneme.

Teoreticky měla být tečkou za nepřátelstvím mezi Čechy a Němci společná česko-německá deklarace z 21. ledna 1997. Ta ale byla spíše diplomatickým, nikoli duchovním počinem. Na změny postojů tedy měla jen minimální vliv.

A tak se stalo, že události téměř sedmdesát let staré pomohly rozhodnout první přímou prezidentskou volbu. V praxi by se ani Václav Klaus, ani Miloš Zeman, ani Karel Schwarzenberg ve vztahu k Německu nechovali nijak odlišně; není totiž vlastně co řešit. Celá věc má už jen duchovní a symbolickou rovinu. Ale kupodivu se v České republice dá "německou kartou" stále úspěšně hrát. Ten, kdo neprožil pokání, se totiž bojí – a někdy i straší.

Jednáme skutečně v pravém smyslu slova s "démony minulosti". Od sametové revoluce nás lidé hrající "německou kartou" straší majetkovými nároky sudetských Němců. Kdo je chtěl vznést, už je vznesl. Nicméně do Evropské unie jsme byli přijati za podmínky – platící pro Čechy i pro Němce –, že nebudeme vznášet žádné územní či majetkové nároky vůči ostatním členům Evropské unie. Nic takového není možné – a jak Václav Klaus, tak Miloš Zeman to dobře vědí. "Německá karta" je opravdu jen německá karta, žádné reálné nebezpečí.

Jak dokázala média, Karel Schwarzenberg v podstatě neřekl nic jiného, než co v jiných souvislostech řekli jak Václav Klaus, tak Miloš Zeman. Pravda, řekl to velmi nešikovně. Prostě padl do pasti, jež na něj byla nastražena.

Tato past ale vypovídá více o českém národě než o Karlu Schwarzenbergovi. V den volby jsem se díval na televizi, kde v jednom okamžiku ukazovali výsledky průzkumu, podle čeho se lidé při přímé volbě rozhodovali. Devět procent uvedlo, že se rozhodovali na základě postojů k Benešovým dekretům. Miloš Zeman zvítězil o devět a půl procenta. Zajímavé, ne? Nerozhodoval pohled na budoucnost; rozhodla nezvládnutá minulost. Jsme stále v jejím zajetí. Dobrovolně.

Němcům mohlo být toto vše naprosto fuk. Jistě se někde najde ještě pár snílků, kteří by chtěli nějaké majetkové nároky vznášet. Ale devadesát devět procent Němců by je okamžitě okřiklo. Ano, i dnes nám hrozí z Německa určité nebezpečí. Ale je zcela jiného druhu než majetkové nároky sudetských Němců.

Němci ovšem zpozorněli, když jim došlo, jak se v Česku německou kartou hraje. A jeden významný deník už napsal, aby Miloše Zemana do Německa nezvali. Předpokládám, že tato výzva zůstane oslyšena; němečtí (a nejen němečtí) politici jsou celkem zvyklí, že Češi jsou někdy nevypočitatelní a občas i trochu směšní. A Miloš Zeman měl v úmyslu porazit Karla Schwarzenberga, nikoli naštvat Němce. Nicméně přesto mám obavy, že by se nám příliš časté vytahování německé karty mohlo jednou vymstít. Napadá mě verš z Goethova Čarodějova učně: "Sil, které jsem rozpoutal, nemohu se zbýt." Probouzet démony minulosti opravdu není moudré.