Doléhají ke mně přes hraniční hory ohlasy jakýchsi rozbrojů v severním příhraničí království českého: na jedné straně obyvatelstvo světlé pleti, jež zklamáno liknavostí státní moci se rozhodlo vzít pořádek do vlastních rukou, na straně druhé obyvatelstvo pleti nesvětlé, jež svým poněkud bujařejším životním stylem zavdalo těm patáliím podnět. K tomu party, jak se jim říká, pravicových radikálů – rád bych věděl, co je na holých lebkách a náckovských symbolech pravicového – vycítivších svou příležitost pěkně si zařádit. A mezi oběma frontami šik bezradných strážců zákona, zdráhajících se zakročit, aby jim na hřbetě nepřistálo nařčení z policejního násilí, ne-li přímo z rasismu. Pravda, dívám se na ty frmoly optikou pěti set kilometrů a třeba je vidím zveličeně; ale je mi, jako bych v jejich burácení rozeznával vzdálený šum občanské války.

Prosím? Že přeháním, říkáte? No, uznávám; ještě se v tom šluknovském výběžku nestřílí. Jak ale jest rozuměti pojmu „občanská válka“, že ano: stav, kdy selhání státní moci, ať skutečné či zdánlivé, přiměje nepřehlédnutelnou část společnosti, aby vzala veřejný pořádek do vlastních rukou. Jestli se u toho zatím jen křičí a nadává, nebo padají facky, nebo se dokonce už střílí, je eskalace téhož jevu, podstata však stejná: problém palčivý, ale dlouho neřešený, se rozvinul k stavu, kdy řadový občan není dál ochoten snášet jeho průvodní jevy. Neřešené problémy pak mají tu společnou vlastnost, že časem nevyšumí, jak se leckdo pošetile utěšuje, nýbrž kypí a kypí, až jednoho krásného dne překypí, k velkému údivu těch, jejichž úkolem bylo podchytit nepokoj v samém začátku, ale z lenosti či z bázlivosti se k tomu neodhodlali.

Ať už o té věci smýšlí kdo chce a jak chce, nikdo asi nepopře, že mají země české problém kořenů starých a hlubokých, každému zjevný, problém romský neboli postaru cikánský, který kdyby se aspoň zůstával nevyřešený; jenže on se vyvíjí od špatného k ještě horšímu. Jsem už senior, jak se dnes korektně říká dědkům starým a fousatým, a pamatuji mnohé, mezi jiným i časy, než se z Cikánů stali Romové. Nějaké potíže s nimi byly vždy; tu se ztratila slepice nebo brambory z pole, tam se žebravé Cikánky draly do stavení a nenechaly se vyhodit, ale vcelku bylo gádžovsko-cikánské soužití když ne zrovna harmonické, aspoň v něm nebylo zášti. Cikáni měli svá tradiční řemesla, vyznali se v koních, byli dovednými kováři a kotláři, Pánembohem nadanými muzikanty, Cikánky zase kartářkami a hadačkami, a kde došlo k opravdovější nepříjemnosti, zašel si četník za cikánským předákem neboli vajdou, a ten se postaral o pořádek. Ideální systém to nebyl, ale jakž takž fungoval: dvě společnosti, každá s vlastním způsobem života, tradicemi a morálními pravidly, na styku obou někdy vztek, jindy užitek, ne však nepřeklenutelné nepřátelství. Až se jednoho dne všechno sesypalo.

Vzpomínám si přesně, kdy to bylo, protože právě tehdy mě bolševik pro mou neopatrnou hubu a jiné hříchy vyhodil z vědeckého ústavu a poslal kamsi na Ostravsko běhat v hodnosti pomocného dělníka kolem geologických vrtů: v létě roku 1958. Tehož času se komunistická moc rozhodla naučit Cikány civilizovaným móresům, po leninsku, rázně. Kočovnictví bylo zakázáno zákonem, esenbáci odváděli cikánské koníky na porážku, rozbíjeli a pálili cikánské vozy, význam kterýchžto opatření místní vesnické obyvatelstvo tak zcela nepochopilo, ukazujíc k naší vrtácké maringotce: „Aha, tak už matě po kočovaňu!“ To bylo pro Cikány už tak dost zlé; ještě horší bylo, že se bolševik dal do systematického rozbíjení jejich společnosti. Roztrhával cikánské klany, nutil cikánské rodiny k trvalému usídlení, jemuž nebyly zvyklé a neuměly s ním zacházet, jednu k Chebu, druhou na Jesenicko, třetí bůhvíkam. Tak byly vlastní, přijatelně fungující zákony cikánské společnosti nahraženy zákony cizími, cizí mocí vnucenými, nikdy všal z vnitřní potřeby přijatými, tak započal vývoj, jehož výrazem jsou nenávistné randály dnes a zítra… raději nevědět co. Je jestě nějaké řešení? Jestli ano, jaké?

To se ví, rad je na fůry, bohužel právě opačných, než jaké by mohly vést aspoň k zmírnění té patálie, když už ne k vyřešení. Mám před sebou úvodník šestatřicátého čísla týdeníku Respekt, nadepsaný „Když se volá lynč“, názornou ilustraci toho, jak přebytek snahy o porozumění jedné straně sporu vede ke vzbuzení pocitu křivdy na straně druhé, ne k zmírnění už tak dost napjatého vztahu mezi oběma etniky, nýbrž k vyostření. Některé z vět pro názornost ocituji: „stovky lidí promíchaných s neonacisty, kteří vykřikují nejodpornější hesla…“ Nu ano, a co jsme čekali? Ty stovky lidí měly a mají sakramentský důvod k stížnostem; hledaly pomoc u veřejné moci, ale veřejná moc dala přednost nicnedělání, aby si nevysloužila nařčení z diskriminace. Tak vzniklo vakuum, do nějž se nacpali hololebci se svými nenávistnými hesly; třeba nejsou těm lidem zvlášť sympatičtí, ale jsou jediní, kteří se jich zastali, i když po svém, hloupě a hulvátsky. Kdo je ducha tak vznešeného, aby měl jistotu, že on by se v téže situaci nechytal téhož stébla naděje? „Policie zabránila nejhoršímu, ale přesto přihlížela nejagresivnějším výkřikům, které naplňovaly skutek trestného činu hanobení…“ (následuje dlouhý výčet čeho všeho). A co tedy měla policie dělat? Jít a zmlátit ty, kteří to s agresivitou svých výkřiků jistě přehnali, nicméně měli dobrý důvod být naštvaní? Přičemž nemějme pochyb, že se z opačné strany neozývaly žádné agresivní výkřiky, ani, Bůh chraň, hanobení rasy či etnické skupiny, není-liž pravda. Nebo snad liž pravda?

Člověk ve vypjatých situacích nejedná ve všem všudy racionálně, nýbrž je veden citem; a cit mu může napovědět, že jeho zájem je opomíjen a tamtěm naproti je nadržováno. Zvlášť když… nu, poslechněme si, co o pár řádků dál praví úvodník. „Lidé si stěžují, že mají Romové výsadní postavení. kde? V restauracích, kam Romy nepustí… na úřadu, který je automaticky považuje za zneužívatele dávek… ve školách, kde děti rovnou vyhazují ze základních škol.“ Zajisté. Žádný Rom ještě nevyklouzl bez trestu z maléru, jejž by Nerom zle odskákal. V žádné hospodě nezpůsobil výtržnost, aby ho pan šenkýř musel hned preventivně vyhazovat. Žádný ještě nezneužil sociálních dávek, aby se takový ouřada musel dívat šejdrem, když se mu ve dveřích objeví zase nějaký Rom. A romská dítka slynou jen samou pílí a kázní, i není důvodu, aby v nich někdo hned předem viděl adepty zvláštních škol. Že ne? Že tedy, ehm, inu, výtržníci a bíliči hospod se mezi romským publikem v dosti značné míře najdou, stejně jako milovníci lahodného života na účet daňového plátce, a ani s tou pílí a kázní to není mezi romskou drobotí zvlášť slavné; že však máme soudit jednotlivce dle jeho činů, nikoliv celou komunitu dle jednoho lumpa?

Když ale právě tohle nefunguje, slovutný pane autore. Již král Šalomoun pravil, že vzácnější jest jméno dobré než bohatství veliké; a romské jméno, kruťme to jak chceme, moc dobré není. A lidé mají sklon řídit se spíš zkušenostmi než ušlechtilou teorií, neboť lépe jest malérům předcházeti než pozdě bycha honiti. I ta myš se vyhýbá pasti, která jí jednou sklapla před čenichem; ani od lidského tvora nesmíme vyžadovat nic jiného, nechceme-li být zváni pokrytci. Jsemť ostatně přesvědčen, že autor zmiňovaného úvodníku s jásotem uvítá, nastěhuje-li se mu do baráku mnohačlenná romská rodina, eventuelně celý shluk rodin. Že přihlásil svého potomka do školy s vysokým podílem romského žactva. Že si nepřidrží pevněji portmonku, spatří-li do tramvaje nastupovat partu romských mladíků. Že se zalíbením navštěvuje restauranty, proslulé zvýšenou frekvencí romských hostí. Nebo snad ne? Ale, ale.

Ach jo. Přes půl století už trvají pokusy o vyřešení romského hlavolamu, a nepovedlo se to ani komunistickému sekernictví, ani spanilomyslnému řečnění spravedlivých duchů, ostatně suď svatý Tadeáš, co si takový spravedlivý duch sám pro sebe myslí. A problém mezitím bobtná a nadouvá se, až, až… Buď je opravdu neřešitelný a jeho dynamika ho nezadržitelně vede k apokalyptickému vyvrcholení, nebo je nejvyšší čas si přiznat, že jsme řešení vzali za špatný konec. Pověděli jsme si už, kdy vjel romský vláček, kodrcavý, ale vcelku pojízdný, na slepou kolej zášti a odcizení: tehdy, když se komunistická moc rozhodla neposedné cikánské etnikum hlava nehlava integrovat do bílé společnosti. Pozoruji dnes výsledek té snahy a říkám si, zda by nebyl opačný recept úspěšnější: ne integrovat, nýbrž desintegrovat. Vrátit ke stavu, kdy zde byly dvě paralelní společnosti, každá pro sebe, každá se svou vnitřní strukturou a vyznávanými hodnotami, na jejichž styku to občas zaskřípalo, nebylo však zásadního odporu nebo dokonce nenávisti. Univerzální řešení nenajde nikdo, ale aspoň částečným by mohl být oddělený vývoj dvou složek obyvatelstva téže země s tak rozdílným způsobem myšlení, tradic a zásad, že se ani při nejlepší snaze nemohou vyvíjet společně.

Neboli, fuj tajbl, máte mě vidět, jak se mi klepou prsty, když tohle píšu, apartheid. Vím, jak šeredný zvuk má to slovo, zejména u těch, kteří se za onoho času k jihoafrickým břehům na deset tisíc námořních mil nepřiblížili. Mně bylo dopřáno v té proklínané zemi pobýt a její systém pozorovat zblízka; a nejevil se mi tak úplně zle. Pravda, mezi oběma složkami jihoafrického obyvatelstva (je těch složek víc, ale nechci tento článek příliš natahovat) nebylo demokratické rovnosti; černý muž požíval nižší míry politických práv než jihoafrický gádžo. Na druhou stranu lze říci, že kdyby měl černý muž nějakou demokracii v genech, dopracoval by se k ní dávno sám a nemusel se jí domáhat u gádžů. I jiných nerovností bylo dost, pokaždé s týmž dovětkem. Systém to byl možná nespravedlivý, ale aspoň fungoval. Bylo v něm dost všelijakého skřípotu, ne však rasové zášti; k té to přivedla Jižní Afrika těchto dnů, jak se tak porůznu dozvídám. Od jakéhos takéhos soužití k nevraživému odcizení, od sem tam ukradené slepice k všeobecné kriminalitě, od poněkud vynucené, ale přece jen funkčnosti k postupnému rozpadu funkcí, od ohleduplného rasismu, chápeného jako vztah staršího bratra k mladšímu, k nenávistnému rasismu naruby… ať jsem zatracen, jestli mi to nepřipomíná vývoj romsko-gádžovských vztahů v království českém. A ještě není všech Varnsdorfů konec.

Jak z té bryndy ven… Jistou naději bych skládal do pomoci romskému etniku, ledaže jiného druhu, než jaká se praktikovala dosud a přivedla to kam to přivedla. Aby se z Romů zase stali Cikáni. Aby zde byla paralelní cikánská společnost, trochu problematická sice, ale svébytná, s vlastním vnitřním řádem, s hierarchií vlastních autorit, oněch vajdů a cikánských baronů, jež na rozdíl od všelijakých národních výborů uznávala a jejich pokynů poslušna byla. K cikánským vozům a koníkům, k životu kočovnému, jenž jí byl vlastní, jí asi už nedopomůžeme, ale je bohdá v našich sílách pomoci jí navrátit se k tradičním cikánským řemeslům, ke kovařině, k muzice, a třeba i k tomu hadačství a čarodějství. Zbavit ji závislosti na sociálních dávkách, nad něž nic není nesociálnějšího; nejlítější rasista by nemohl vymyslet účinnější prostředek k rozvrácení kterékoliv společnosti než peníze, poskytované za nic víc než za pouhou existenci. A mají-li Cikáni přirozený sklon soustřeďovat se ve vlastních sídelních oblastech – směle je zvěme ghetty, jestli se toho slova nemůžeme nabažit – nebránit jim v tom, nýbrž je naopak podpořit. Že se řečená ghetta nelíbí nám… nikdo nás nenutí se na ně chodit dívat, hlavně že se líbí Cikánům. Snad se v nich, půjde-li všechno svou cestou, časem vytvoří i cikánské správní a bezpečnostní orgány, čímž by bylo z největší části po starostech. Cikáni, jak jsem je poznal, totiž nejsou nezodpovědní chaoti, nýbrž lidé dostatečně inteligentní a samostatné akce schopní; chaoty bez vůle z nich udělala rezignace, následek bolševického sekernictví, i jeho pokračování v podobě dobře míněných pokusů o nalámání do krabičky životního stylu nás bílých.

Vím, že co jsem právě položil na papír, nezní zvlášť reálně. Či spíš, reálné by to bylo, ale stěží lze očekávat, že se podaří obrátit rozjetý vůz plný dobré, leč naivní vůle, nepoužitelných intelektuálských rad, ušlechtile se tvářicího pokrytectví, beznadějných pokusů o spáření dvou nekompatibilních životních stylů, jejichž výsledkem jsou… no, například ty mazce v severním českém příhraničí. Očekávám, že budu označen za rasistu, ne-li přímo za fašistu a - fuj, fuj - obdivovatele apartheidu. Ale jelikož jsem byl už během života označen za reakcionáře, kontrarevolucionáře a socialismu nepřátelského živla, i tyhle nálepky nějak unesu; ono čím méně a mělčích argumentů má právě panující ideologie, tím raději sahá k nálepkám. Co jí také zbývá. Uvidíme, co bude dál. Jestli zklidnění vztahů mezi Cik… eh, Romy a občanskou většinou ve smyslu citovaného úvodníku, jsem hotov roztrhnout roucho své, posypat si pleš popelem a dostavit se, bos a plačky, do redakce Respektu s prosbou o rozhřešení. Pakli další eskalace až k… ať zase nemluvím o občanské válce, ale k zmatkům a blázincům na ještě vyšším stupni destruktivity a záštiplnosti, aspoň budu vědět, že jsem předložil návrh. Má-li kdo v kapse lepší, nuže, sem s ním. Vrtění klikou starých kolovrátků bych za takový nepokládal.

Hannover, 10. října 2011