23.2.2019 | Svátek má Svatopluk


SPOLEČNOST: Nepotřebujeme nové politiky

24.11.2011

Potřebujeme kvalitnější voliče

Skandály propírané v médiích se množí jako houby po dešti a čtenář, posluchač či divák na to ve většině případů reaguje projevy nevole na adresu úplatných či zlodějských politiků a úředníků. Nic proti tomu, korupce a zlodějna v naší zemi nepochybně bují a bez aktivní účasti zmiňovaných by zajisté výskyt takových jevů dramaticky klesl. Znamená to snad, že k nápravě poměrů stačí jen vyměnit veřejné činitele? To sotva. Ať se nám to líbí nebo nelíbí, ústava říká, že zdrojem veškeré moci v této zemi je lid – tedy i zmíněný rozzlobený čtenář, posluchač a divák. Ústava nepřipomíná, že ruku v ruce s mocí kráčí odpovědnost, jenže o tu tady právě jde. Vykonává lid České republiky svoji moc s dostatečnou mírou odpovědnosti? O tom se dá pochybovat.

Prakticky hned poté, co opadla první vlna revoluční euforie, začalo být jasné nejen to, že náprava poměrů v zemi zpustošené totalitou nebude rychlá, ale především že k ní rozhodně nedojde "samospádem". Že nestačí jenom vypsat volby, napsat ústavu a vytvořit demokratické instituce, aby "vznikla" demokracie. Tak jako nestačí smíchat nějaké ty uhlíkaté sloučeniny s trochou vody, aby vznikl život.

Prezident Masaryk prý po ustavení samostatného Československa řekl něco v tom smyslu, že demokracii bychom tedy měli, teď ještě najít nějaké ty demokraty. Také hovořil o potřebě padesáti let nerušeného vývoje, aby nový stát zapustil kořeny a stal se skutečně stabilní, demokratickou zemí. A tyto své úvahy doplnil lapidárně formulovaným základním programem pro občany nově vznikajícího státu: Nebát se a nekrást! Ze slov prvního prezidenta Československé republiky jasně vysvítá, že nejenom dokonale rozuměl vnitřním mechanismům politiky, ale hlavně dobře znal "své pappenheimské".

Jak se odnaučit totalitě?

Vtírá se otázka: Jestliže po zániku Rakouska-Uherska, které bylo sice zemí nedemokratickou, nicméně spořádanou a zákonů dbalou, bylo potřeba Čechy nabádat, aby nekradli, jak by asi měla znít doporučení pro občany země zdivočelé bolševickým nesmyslem, kde největším zlodějem a vrahem byl stát sám? Kde si lidé odvykli chovat se jako svobodní občané demokratické země, pokud se to za krátkých dvacet let první republiky vůbec stačili naučit? A kde se – poprvé v historii –objevila generace od dětství vychovávaná v domnění, že soukromý majetek je špatnost,naprosto neuvyklá starat se samostatně o své záležitosti, vyrůstající ve světě, kde "všechno patřilo všem" a tudíž nikomu, z čehož vyplývalo, že se lidé k takovým bezprizorným materiálním hodnotám chovali jako k majetku kohosi cizího, kdo tady není, a tedy je možno s jeho vlastnictvím beztrestně šeredit?

Nastolení demokratického způsobu vládnutí v národě zpustlém po čtyřiceti letech komunismu nevyhnutelně musí vést k dílčí mravní katastrofě. Totalitní režim si své poddané hlídá jako ostříž, chce o každém vědět všechno ak tomu účelu mu slouží obří aparát policajtů a špiclů, zákony šité na míru jeho potřeb, i prokurátoři a soudci, vždy ochotní porušovat i tyto zákony, je-li to v zájmu vládnoucího molocha zapotřebí. A občan, chce-li přežít, se musí přizpůsobit. Občané ČSSR rychle pochopili, že zákon je ohavná stvůra, které je třeba se vyhnout, obejít ji, přelstít, protože veřejný zájem byl tehdy zájmem vládnoucích zločinců. Tomuto umění jsme se tedy naučili dokonale, aniž bychom přemýšleli o tom, že jednou, až tahle hrůza pomine, se to všechno budeme muset zase odnaučit.

Když ten okamžik nastal, prakticky nikdo o takových věcech nemluvil. Absolvovali jsme první volby, z nichž vzešla vláda, která začala předkládat nově obsazenému parlamentu návrhy demokratických zákonů. Jenže to už nebyly zákony a předpisy kladoucí si za cíl držet občana "u huby", stojící jako nepřekonatelná hrázv cestě samostatnému myšlení a soukromým aktivitám všeho druhu. Právě naopak, nový režim otevřel prostor a vybídl osvobozené masy, aby jej zaplnily tvůrčími, iniciativními myšlenkami a činy. Masy se nedaly pobízet, jenže jaksi se neměly k tomu, aby v novém prostředí odložily staré zvyky. Po čtyřiceti letech života v poměrech, kde zákon byl nepřítel, jehož je třeba oklamat, tu nebyl žádný přirozenýimpuls vybízející občana, aby choval nově vytvořené zákony v úctě.

Celá generace vyrostla v podmínkách, kde bylo běžné a často nutné lhát a podvádět. Křesťanská víra, jako zdroj mravní výchovy, měla v této zemi jen nevelkou sílu už před válkou a po desetiletích usilovného boje bolševiků proti náboženství byl její vliv v celostátním měřítku méně než nicotný. Nově zvolení političtí vůdcové se mravními otázkami příliš nezabývali. S výjimkou prezidenta Václava Havla všichni hovořili jen o ekonomické transformaci a ministr financí, pozdější premiér a dnešní prezident Václav Klaus se dokonce nechal slyšet, že on mezi čistými a špinavými penězi rozlišovat neumí. ⃰

Nepříjemné memento

Národ se tedy vrhl střemhlav do budování kapitalismu bez přívlastků a mravní úvahy přenechal bláznivým intelektuálům, jimž se časem dostalo posměšného přízviska "pravdoláskaři". Tady opět rezonuje jeden z výše zmíněných Masarykových výroků. První prezident Čechům radil nejenom "nekrást", ale také "nebát se". Jenže po listopadu 1989 se jasně ukázalo, že těch, kdo se za totality nebáli a dali svoji nebojácnost rudému režimu otevřeně najevo, bylo méně než poskrovnu. Většina z nás ohnula hřbet, nadávala po hospodách a hlavním heslem bylo do ničeho se nemíchat.Havla sice všichni opěvovali (alespoň zpočátku), ale bývalí disidenti obecně v nových poměrech nijak na růžích ustláno neměli a nemají. Jsou nemilou připomínkou, ženárod se z velké většiny choval v totalitních časech zbaběle – a takový pocit, zvlášť týká-li se celých desetiletí lidského života, není nic příjemného a nikdo nestojí o to, aby mu jeho nehrdinský přístup připomínali jedinci, jejichž činy a motivaci možná ani není s to chápat. Náš současný prezident je v tomto směru prototypem průměrného občana a s tímto viděním věcí dokonale souzní.

Český občan je tedy z minulosti poučen, že zákon, který mu působí potíže, je třeba ohnout, obejít, někdy i vyloženě porušit a že je jen správné, činí-li tak pro svůj prospěch, jelikož člověk musí koukat, aby viděl, a nikdo mu dneska nic nedá. Také žije v přesvědčení, že žádný ideál nestojí za to, aby člověk přišel k úhoně. Bojovníci za svobodu a mravnost jsou donkichotští blouznivci, jimž nezáleží na vlastním blahu a blahu jejich rodin. Bohužel, mnozí rodiče předávají tyto své zažité "životní pravdy" i svým dětem. Avšak jsou-li toto určující zásady pro život velké části společnosti, jací mohou být politikové, které si řečená společnost volí ze svého středu? A jaká je naděje, že takto smýšlející občané budou schopni a ochotni vyvinout potřebný tlak na nemravné politiky, dožadovat se zprůhlednění státních a obecních záležitostí, bojovat o skutečnou svobodu přístupu k informacím a důsledně trvat na potrestání zločinů bez ohleduna to, jak vysoko je postavený ten, kdo se jich dopustil?

Jak se naučit demokracii?

Jistě, není všechno černé a žije mezi námi spousta slušných, statečných lidí, kteří se tam, kde narazí na nepravost, snaží bojovat a zvrátit věci k lepšímu. Utváří se občanská společnost, po jejímž zrodu od počátku volal bývalý disident Václav Havel, zatímco apoštol konformismu Václav Klaus ji nikdy nepřestane proklínat. Pozitivní tendence zde jsou a šíří se, ale stále ještě jsou slabé. Mimo jiné i proto, že nám všem chybí historická zkušenost.

Demokracie v západních zemích vyrůstala ze staletí bojů o jednotlivosti, o základní práva, o zcela konkrétní pravidla a zákony. Vítězné boje vedly k systémovým řešením – a národ, který tyto boje vybojoval, si dobře pamatuje, proč k tomu či onomu konfliktu došlo a jaké nebezpečí hrozí, kdyby otu či onu konkrétní, draze nabytou svobodu znovu přišel. Západní demokracie se rodily dlouho, těžce, po jednotlivých krůčcích. Oproti tomu naše ústava a demokratické zřízení byly dílem několika málo let a svržení komunistického režimu, které tomu předcházelo, vzešlo z jediné krvavé pranice na Národní třídě s následným zvoněním klíči. Naše opěvovaná sametová revoluce měla jednu drobnou vadu: Nic nás nestála. A známé rčení praví, že kdo lehce nabyl...

Ze všeho, co zde bylo řečeno vyplývá jediné: Spoléhat na to, že nám, nepříliš dokonalým, nepříliš sebevědomým, nepříliš mravným občanům se jakýmsi podivným kouzlem podaří postavit do čela naší země dokonalé, sebevědomé, mravné politiky, by bylo zpozdilé. Politickou elitu lze zkvalitnit jen natolik, nakolik se podaří "zdokonalit" voliče, kteří o složení této elity rozhodují. Volič musí být především poučený. Měl by se zajímat o politické dění v této zemi i v zahraničí. Neměl by skákat na špek všem "dobrodějům", zaklínajícím se "obyčejným člověkem" a slibujícím, že nám všem nasypou vrchovatý žlab (aniž by se ti taškáři namáhali připomenout, že nesypou ze svého, ale z našeho).

Hlavní je ale jeden problém, který bohužel nejsem s to doložit, a mohl bych tedy být stíhán pro pomluvu: Podle mého mínění český volič sice nadává na politiky, že kradou, ale hlavním zdrojem jeho pobouření není ani tak zločinnost jejich skutků jako spíš rozmrzelost, jejíž zdůvodnění lze asi nejlépe formulovat slovy: "Krade někdo jiný a já u toho nejsem." Mám opravdu za to, žezlodějství politiků a jejich kmotrů u mnoha lidí vyvolává vztek; koneckonců se rozkrádají jejich peníze z daní a poplatků všeho druhu. Ale občanů pohoršených nemravným konáním politiků a politických stran prostě proto, že KRÁST SE NEMÁ, je mnohem méně. Chci říci, že mnozí z nás jsou sice rozzlobeni, ale v zásadě chápou, že když se někdo dostane k lizu, byl by blázen, kdyby toho nevyužil. Staré heslo "kdo nekrade, okrádá rodinu" ještě ani zdaleka nevymizelo z myslí a srdcí občanů odkojených totalitou.A pokud někteří v tomto duchu vychovali a vychovávají i své potomky, smutno pomyslet.

Vychovejme své politiky skrze sebe samé

Takže to nejdůležitější, co musíme udělat, chceme-li pohnout s poměry v této zemi výrazně k lepšímu, je vyjít z oněch dvou stroze formulovaných Masarykových zásad. "Nebát se a nekrást". Zbavit se zátěže minulosti ve vlastních myslích a co nejdůsledněji se snažit pranýřovat nepravosti, levoty a lumpárny ve svém okolí. Vštěpovat svým dětem, že lhát, podvádět a krást se nemá, že politická moc se nesmí prodávat ani kupovat za peníze a že politikům zleva i zprava je vždycky potřeba koukat na prsty a každý jejich slib je radno třikrát prohnat kalkulačkou, aby bylo jasno, jaký háček v něm vězí. Je to úkol nejméně pro jednu celou generaci, a to pro tu generaci, která s totalitou už nepřišla přímo do styku nebo jenom v útlém dětství, zato s ní přišla do styku nepřímo, nejprve skrze výchovu, později i skrze kličky, manévry a stranické tance českých politiků, kteří mají staré zvyklosti dobře zažité a předvádějí občanům vskutku široký repertoár. Je třeba tento národ převychovat. Dnešní mladí lidé z Česka cestují po celém světě, studujína zahraničních vysokých školách, mají poměrně dobrou představu, jak věci fungují tam, kde opravdu fungují. A protože nejsou hloupí, nejenom že jsou schopni si toho všímat, ale dříve či později přicházejí i na to, proč to tak je. Není těžké pochopit, jak důležitá je úcta k zákonům. O něco těžší je pochopit, jak a z čeho se taková úcta rodí. Že je to výchovou založenou nikoliv na ekonomických výkladech, ale na jednoduchých mravních principech, které jsou ve všech zemích stejné. V našem kulturním prostoru jsou tyto základní principy obsažené v prastarých pravidlech desatera, ale v tom, že není správné krást, vraždit, chovat se neuctivě k rodičům, svádět sousedovu ženu atd. atd., se shodují všechny mravní kodexy světa. V západních zemích nezažili hrůzy totality a jakkoliv je i tam náboženství na ústupu, pro základní potřeby běžné výchovy slouží docela dobře. U nás jsme tento zdroj výchovné autority bohužel ztratili, alespoň prozatím. O to větší je zodpovědnost rodičů za kvalitu výchovy, již jsou schopni svým dětem poskytnout.

Kromě toho, vzhledem k naléhavosti situace, je očividně třeba, abychom se k obecné mravnosti "vychovávali" všichni vespolek navzájem. A jak? Zejména pranýřováním lotrovin a nešvarů a bojem proti nim v občanských sdruženích zakládaných ad hoc. Každá lumpárna musí mít své konkrétní odpůrce, díky nimž se všichni co možná nejdřív dovědí, kde došlo k jaké nepravosti, případně kdo a jak se ji snaží zamaskovat. Bojem proti zlu vychovávejme sami sebe k boji proti zlu. A v okamžiku, kdy procento zveřejnění utajovaných zlodějen, podvodů a jiných taškařic našich zvlčilých politiků překročí únosnou mez, začne tento výchovný postup působit i na politiky samé. Již dnes se nám zdá, že se s aférami roztrhl pytel, ale věřím, že je to stále jenom špička ledovce. Podaří-li se politiky přesvědčit, že zlaté časy velkých nezákonnýchzisků s nepatrným rizikem jsou ty tam, bude to první krok k nápravě poměrů v naší zemi. Podmínkou je, aby sám občan, daňový poplatník, se ztotožnil s myšlenkou, že zneužití politické funkce k nepoctivému obohacování je nejenom špatné, protože cílem takových činů jsou jeho vlastní peníze, ale že je i nemravné – a že zejména proto stojí za to proti němu bojovat.

Na západ od našich hranic tyto zásady platí a nikdo je nezpochybňuje. A není to tím, že by tamní politici byli o mnoho mravnější. Nejsou, jenom si dovolí mnohem méně porušovat pravidla zejména proto, že jim mnohem méně dovolí (a odpustí) jejich voliči. Je to především občan, kdo musí prokázat kvalitu, má-li se zkvalitnit politikův výkon. Podle zásady jaký pán, takový krám!

Na otázku, jak zabránit tomu, aby do malé privatizace nevstupovali lidé s "pochybnými" penězi, Klaus odpověděl: "Neznám účinnou metodu, jak rozlišit čisté a špinavé peníze (po uvedení do oběhu)." (poz.red.)



Diskuse


J. Charvát
22:17
24.11.2011

Š. Hašek
14:42
24.11.2011

M. Košťál
16:31
24.11.2011

Š. Hašek
16:46
24.11.2011

M. Košťál
18:42
24.11.2011

P. Čech
18:05
24.11.2011

M. Košťál
18:36
24.11.2011

Š. Hašek
18:58
24.11.2011

P. Čech
19:16
24.11.2011

P. Čech
19:14
24.11.2011

M. Košťál
19:59
24.11.2011

J. Charvát
22:41
24.11.2011

M. Košťál
23:08
24.11.2011

O. Kadlec
23:11
24.11.2011

R. Langer
10:47
24.11.2011

P. Čech
11:16
24.11.2011

V. Kain
17:17
24.11.2011

P. Čech
17:56
24.11.2011

P. Čech
10:44
24.11.2011

J. Schwarz
11:21
24.11.2011

P. Čech
12:12
24.11.2011

F. Pavlis
10:12
24.11.2011

P. Čech
10:47
24.11.2011

J. Charvát
22:27
24.11.2011

P. Urban
9:51
24.11.2011

I. Schlägel
8:24
24.11.2011

J. Kunes
6:53
24.11.2011

M. Košťál
23:16
24.11.2011

J. Kanioková
1:48
24.11.2011

P. Urban
9:43
24.11.2011

počet příspěvků: 31, poslední 24.11.2011 11:16









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.