Franta sedí s Karlem v hospodě a stěžuje si na svou ženu Milenu. Je to semetrika, která mu neustále něco vyčítá, kontroluje ho, hlídá peníze, hrozí mu rozvodem... Karel Frantu poslouchá a myslí si své. Zná Frantu i Milenu a ví, že ta převyprávěnka, kterou mu Franta podává, není tak docela přesná. „Franto, Milena není svatá a má svoje mouchy, ale přiznej si, co jí provádíš. Chodíš někdy domu nametenej? Chodíš! Jseš jí věrnej? Nejseš! Tak se tý svý starý nediv! Hodně rychle se zklidni nebo to skončí rozvodem!“

Karlovu kritiku Franta nečekal a urazil se. Co je to za kamaráda, když stojí na straně jeho ženy? Jak může Karel vůbec připustit, že jeho žena má v něčem pravdu, a tak ji ve skutečnosti podporovat? Nakonec - nenasazuje mu náhodou Karel parohy? Proč by se jinak Mileny tak zastával?

Je zjevné, že pojetí kamarádství je u Franty zcela odlišné od Karlova. Franta má pro manželskou kolizi vytvořené své vyviňující vysvětlení a od kamaráda pouze požaduje pomoc s jeho potvrzením. To je v jeho vidění povinnost kamaráda. Karel to má opačně - kamarád má kamarádovi pomáhat. A jak jinak mu pomoci než ukázat mu i tu duhou polovinu pravdy a otevřít mu tak oči před tím, co vidět nechce - před jeho chybami, kterými manželskou krizi prohlubuje.

Pokud Karel Frantovu pravdu odkývá, možná dostane pivo. Pokud ji neodkývá, Franta se naštve. V lepším případě pak chytne místo piva pár urážek, v horším to skončí fackami.

V politice to není jinak. I ve společnosti se vytvářejí a „jsou vytvářeny“ jakési nezpochybnitelné (polo)pravdy, spíše však převyprávěnky, které nesmějí být zpochybňovány. A každý, kdo „dělá“ politiku, se pak musí rozhodnout mezi kývačem a kacířem, t.j. mezi pohledem, který tyto převyprávěnky buď chrání, nebo narušuje. Postačí sledovat hlavní média a kývače mezi politiky, žurnalisty či politology rozeznáte poměrně rychle. Každá trochu dramatická mezinárodní situace se pak stává urychlovačem - nezpochybnitelné pravdy jsou ještě nezpochybnitelnější, kývači mají žně a kacíři svou hranici (dnes už naštěstí jen mediální).

Karel se svým názorem na příčiny Frantovy manželské krize nemusí mít pravdu, ale chce kamarádovi pomoct. Pro Frantu je však jakékoliv zpochybnění jeho konstrukce, jakékoliv doplnění jeho polopravdy i o ty nepříjemné části natolik nepřijatelné, že raději v Karlovi vidí nepřítele, který jde proti němu. Neuvědomuje si přitom, že tímto postojem se zbavuje jediné možné přátelské korekce svých možných chyb.

Demokratická diskuze stojí a padá na schopnosti dialogu, kdy strana „pravdy“ netrestá „kacíře“. Schopnost dialogu a tím i demokracie přitom není zajištěna tím, že oponent není trestně stíhán za své názory, že není upalován fakticky . To je sice nutná podmínka, nikoliv však záruka kvality dialogu. Dokud se nenaučíme poslouchat i jinou argumentaci než tu pohodlnou a nás vyviňující, nebudeme schopni nalézat reálná řešení jednotlivých situací. V hospodě Franta ve své zaslepenosti obviňuje Karla ze zrady a napomáhání jeho ženě. V politice pak zase stačí málo, abyste se stali „agenty cizí mocnosti“. Pro příklad se stačí podívat třeba na loňské Astonovy úvodníky Neviditelného psa a hodnocení všech, kteří nebyli ochotni opakovat pohádku o nevinné princezně Ukrajině, zlém draku Rusákovi a hrdinném princi ze Západního království.

Sám mezi „zpochybňovače“ patřím. My, Západ (pomíjím nyní faktickou pozici Česka jako vazala, který o ničem reálně nerozhoduje a pouze se musí přizpůsobovat), žijeme minulými principy a postoji. Věrni tradicím si vyrábíme nepřítele z každého, kdo brání našim zájmům. Rozdíl mezi naším ekonomickým a vojenským potenciálem a potenciálem zbytku světa se nezadržitelně zmenšuje, zato vzrůstá počet našich nepřátel, které si svou politikou vyrábíme. Místo pochopení situace považujeme setrvačně každého konkurenta za zlo a zlu se přece neustupuje. Až počet námi vyrobených nepřátel překročí kritickou hranici našich schopností je zvládat, pak se lze obávat světové revoluce, která smete západní hegemonii.

Co naplat, že já svým věkem tomu snad uteču, obávám se ale, že se tomu již nevyhnou mé děti. Politika Západu k tomu pečlivě připravuje všechny podmínky. Nejen, že našim potomkům předáme stále větší státní dluh, ještě jim k tomu přidáme zástupy nepřátel.

S Ukrajinou to není jiné. Jde o imperiální střet Západu a Ruska nad modrožlutým políčkem na mocenské šachovnici. O Ukrajince či dokonce demokracii jde ve skutečnosti až v poslední řadě. Takže jenom proto, že v tomto případě nevěřím pohádce o souboji demokracie s totalitou, jsem rázem: pátá kolona, ruský agent, putinomil, rusofil, putinovská sebranka, pakáž toužící po ruských bajonetech... Toť krátký a neúplný výčet urážek vybraný z Astonových úvodníků. Zvláštní, kdyby podobnou rétoriku někdo použil dejme tomu na romského spoluobčana, byl by bez problémů obviněn z šíření rasové nenávisti. Jenže on není metr jako metr. Šíření nenávisti má ve skutečnosti v našem pojetí demokracie své povolené a zakázané cíle. To podle aktuální politické potřeby.

Není kamarádství jako kamarádství a dialog jako dialog. Příliš často je za dialog pokládán jen odkývaný monolog. Za nekývající kamarádství se žádná odměna nedává. Ani pivo v hospodě, ani busta v politice. Obávám se, že i v roce 2015 tomu nebude jinak.