Výkřiky jako „palte mešity“, účast politických zombie v podobě třeba Miroslava Sládka na demonstracích a davem násobená nenávist jsou koloritem letošního adventu.

Před 77 lety v podobném čase se v jiné kulturní zemi stalo něco, co vešlo do dějin pod názvem Křišťálová noc. Na podkladě incidentu, kdy židovský mladík zabil německého diplomata, došlo k výbuchu násilí proti nábožensky odlišným spoluobčanům. Bilancí byli mrtví Židé, vyrabované a spálené synagogy a domy. Je téměř jisté, že většina takto postižených nesouhlasila s uvedenou iracionální vraždou, nicméně byli postiženi kolektivní vinou. Všichni vědí, jaký byl další vývoj - zprvu to odnesli Židé, po několika letech války pak nejspíše i mnozí Němci, kteří nemuseli úplně souhlasit s ideologií nacismu. Za onen výbuch násilí nesla plnou odpovědnost goebelsovská propaganda.

Kolektivní vina byla posléze v Norimberském procesu označena jako nepřípustný precedens, neboť jí bylo možné zneužít jak proti pachatelům, tak i obětem násilí.

Od politických představitelů je mimo jiné požadováno, aby rozumnými argumenty a vyzrálým postojem zklidňovali výbuchy vášně, nalézali racionální a nikoli emocionální řešení. Aby v případech, že se před budovami svých sídel ozývají hlasy k zapalování jakýchkoliv budov, rázně ozvali, že toto není a nemůže být za žádných okolností řešení.

Před několika lety parta zdivočelých mladíků podpálila rodinný dům ve Vítkově a po soudním řízení dostala drakonické a významně odstrašující tresty. Tehdy se většina politiků vyjadřovala k výrokům soudu kladně a nikoho nenapadlo onen čin omlouvat čímkoliv. Podstatou tohoto činu byla rasová nesnášenlivost. Po zhruba 10 letech od tohoto činu se výroky k podpalování budov ozývají před Hradem a z něj slyšíme v lepším případě mlčení, nebo - což je horší - jisté přitakání k podobným demonstracím.

Jakkoli je situace v Evropě po násilných útocích napjatá, nelze - a to ani v takové situaci - připustit již zmíněný princip kolektivní viny. Silná země s pevnými kořeny musí umět zvládnout podobné situace cíleně, tedy kriminalizací viníků, případně jejich podporovatelů a agitátorů násilí. Násilí nikdy nic neřeší a v konečné fází se nakonec obrátí proti jeho původci. Živit v občanech pocit hnusu vůči jinak smýšlejícím či vypadajícím je poměrně snadné, daleko těžší je představa následků, které podobný přístup budou následovat.

Opravdu jsme nuceni prožít svou vlastní „Křišťálovou noc“?

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora