28.3.2024 | Svátek má Soňa


SPOLEČNOST: Několik poznámek k procesu s Davidem Rathem

18.8.2015

Dávno před tím, než proces začal, mi vyprávěl přítel, který zříceninu zámku po letech práce proměnil v malé Versailles, co se u nás stalo s evropskými dotacemi.

Plánoval, že zámek doplní o menší konferenční centrum. Hejtman kraje mu nabízel, že to je výborný projekt, na jehož realizaci by mohl žádat o evropské dotace. Přítel si tedy nechal udělat odhad, na kolik by ho stavba vyšla. Cena byla 80 milionů, financování 50:50. Přítel se hejtmana zeptal, proč by měl platit 40 miliónů, když v případě, že si stavbu povede sám, ji postaví za 30?

Můžete namítnout, že ta kalkulace byla asi od boku a v jiných případech by taková vata ve financování nemohla být. Možná ano, ale fakt, že evropské dotace vedly k projektům, jejichž rozpočty jsou neuvěřitelně nafouknuté, je mimo pochybnost.

Jak jinak si vysvětlit, že se v Rathově případu pohybovaly úplatky ve výši desítek miliónů, přitom peníze nikomu nescházely? Unisono to zdůrazňovali všichni účastníci procesu. Proč by ale scházely, když i po odevzdání úplatečku byla zakázka skvěle zaplacena?

Existuje řada lidí, která odsuzuje unii, že nám vůbec dotace dává. Řekl bych, že odsouzení zaslouží spíš neschopnost státu s dotacemi racionálně nakládat.

Pro zasvěcence, kteří se v prostředí veřejných zakázek pohybovali, není obrázek, který se před soudem prokresloval do stále větších detailů, ničím překvapujícím. Že se algoritmus střídačky nastrčených firem používal zcela standardně, bylo léta veřejným tajemstvím. Ovšem v případě exhejtmana Ratha se kuloární příběhy poprvé proměnily v důkazy. Ano, je třeba mít na paměti, že se jedná nepravomocný rozsudek. Popis systému, který soud veřejnosti předložil, je však výmluvný natolik, že ho stěží zpochybní, i kdyby soud vyšší instance ohodnotil jinak výši trestů uložených soudem první instance.

Na celém případu jsou však pravděpodobně nejzajímavější reakce veřejnosti. Mnoho let tolerovaná korupce vyvolala hlubokou nedůvěru nejen v tradiční politické strany, ale i v orgány činné v trestním řízení včetně soudů. Existovalo nemálo spoluobčanů, kteří byli ochotni vnímat Rathův proces jako intriku, jak zbavit ČSSD výmluvného kritika.

Místo toho, aby snahu policie a státního zastupitelství skoncovat se zametáním citlivých kauz pod koberec veřejnost ocenila jako vítané rozloučení s marasmem trvajícím od devadesátých let, justice začala čelit rostoucí kritice. Kupodivu nejen od těch, u nichž je nezájem o fungování justičního systému víc než pochopitelný.

Nikdo si jistě nepřeje, aby v České republice platila veršovánka Karla Havlíčka Borovského z Kyjevské Rusi „bože kýž jsem policajtem/to je vyražení/ koho chce, toho si chytne/a dá do vězení“. Ale copak nám to hrozí? Nechme stranou novináře: řada z nich podporovala „divoká devadesátá léta“ a korupci v politice zlehčovala. Měla pak celkem přirozenou tendenci zpochybňovat olomouckého vrchního státního zástupce Ištvána.

Jak si ale vysvětlit rozsudky Nejvyššího soudu ve věci imunity exposlanců ODS, jejichž logiku odmítne i Ústavní soud? Nebo bagatelizaci kauzy Nagyová nejvyšší duchovní autoritou arcibiskupem Dukou?

Převážná část veřejnosti se navíc staví spíš negativně k institutu spolupracujícího obviněného, jak vyplývá z komentářů ke spolupráci Ing. Salačové se státním zastupitelstvím. To už ovšem hraničí se schizofrenií.

Moderní složitá trestná činnost se bez toho, že někdo z pachatelů tak říkajíc přejde na druhou stranu, nedá účinně potírat. Spíš než ho odsuzovat je třeba jeho odvahu ocenit. Nelze přece odmítat korupci a zároveň možnosti jejího potrestání házet klacky pod nohy.

Už úplně absurdní jsou pokusy některých komentátorů odmítat snahu potlačit korupci jako populismus. Degeneraci politického systému přece nezařídili populisti, ale ochota tzv. klasických politických stran korupci po léta krýt.

Bez toho, že veřejnost bude zápas státu proti korupci podporovat, ani úspěšné vyřešení kauzy Rath průlom znamenat nemusí.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus