19.3.2024 | Svátek má Josef


SPOLEČNOST: Nejvážnější nemoc západní civilizace

13.9.2011

Ztráta schopnosti rozlišovat mezi dobrem a zlem, mezi skutečnou a falešnou hrozbou

Před několika lety jsem s jedním zbožným knězem hovořil na téma absurdity některých argumentů a závěrů postmoderních levicově-liberálních hlasatelů nové morálky a „lidských práv“, které jdou nejen proti křesťanským principům a zásadám, nýbrž i proti tradicím a zkušenostem lidstva za posledních několik tisíc let, často však dokonce i proti obyčejnému zdravému rozumu. Tento kněz mi jako odpověď i vysvětlení citoval biblickou pasáž z listu Římanům 1, 21-32. V ní se praví, že proto, že lidé nevzdali Bohu chválu jakožto Bohu, tj. nepostavili jej na první místo, nýbrž na ně postavili stvořené věci (včetně člověka samotného), vydal je Bůh jejich zvrácené mysli, aby dělali „nepravosti“. Pak je jmenován dlouhý seznam těchto nepravostí, který jakoby anticipoval běžné denní zpravodajství našeho současného světa. Vzpomněl jsem si opět na to před čtrnácti dny, kdy moji pozornost zaujalo hned několik významných události. Kromě mediálního rozruchu kolem pražských veřejných akcí homosexuálů (těchto záležitostí se zmiňovaný biblický text rovněž explicitně dotýká), to byly zejména dozvuky anglických pouličních nepokojů.

Na toto téma bylo již hodně napsáno i zde na tomto serveru. Za pozornost jistě stojí zejména články pana Alexandera Tomského či Benjamina Kurase, s nimiž vřele souhlasím, neboť se znalostí místních poměrů vystihují přesně to, co bych popisoval já v obecnější rovině. Přesto se však domnívám, že v analýzách tohoto problému nebyla dostatečně zdůrazněna duchovní dimenze základu eroze morálky na Západě, jejíž jedním (z mnoha jiných) průvodních znaků jsou i tyto událostí.

Britský premier Cameron prohlásil, že příčinu nedávných výtržností ve Velké Británii lze hledat v morálce: "Děti bez otců. Školy bez disciplíny. Odměna bez námahy. Zločin bez trestu. Jedny z nejhorších aspektů lidské povahy byly tolerovány, trpěny, někdy i podněcovány státem a jeho institucemi, v průběhu let doslova demoralizovanými." A dále: „Jsou rodiče, kteří se ani nedostaví k soudu, když se jejich dítě dopustí aktu vandalství,… pouliční kriminalita je nemoc, která infikovala ulice celé naší země." Opoziční předák Miliband se snaží sice kontrovat: „Chabá morálka není doménou zdivočelých příslušníků nižších vrstev společnosti, ale projevuje se stejně tak v kruzích chamtivých bankéřů a zchytralých politiků, kteří vedou celou společnost nesprávným směrem", ve skutečnosti však jen doplňuje obrázek naši současnosti – pravdu totiž mají oba!

Ano, Cameronova další slova „vyrostla generace, která nedokáže rozlišovat mezi dobrem a zlem, nezná povinnosti, rozpadá se autorita“ totiž platí, a nejen pro Anglii, nýbrž i pro naši českou realitu. U nás se však projevuje (zatím) jinými způsobem (korupce, …). Nejlépe je to samozřejmě patrné na rozpadu úcty ke všem autoritám. V daných souvislostech měl britský premiér na mysli zejména školu a autoritu učitele. To je situace notoricky známá, ale zdaleka se neomezuje jen na vzdělávací systém. Často se totiž zapomíná, že problematiky krize autority obecně, jakožto syndromu nemoci Západu si povšimla a brilantně ji analyzovala již v 50. letech politoložka Hannah Arendtová. Ve své práci klade autoritu do vztahu k tradici a náboženství. Tato triáda dle autorky vytvořila Evropu a její civilizaci (respektive vytváří jakýkoliv politický řád). Změnu přinesl v Evropě protestantismus, totiž tím, že odmítl tradici, nutně oslabil náboženství, a s mizením společenského významu náboženství je opět nutně spojeno i podlomení autority. Toto je dlouhodobý proces již od šestnáctého století, který však byl alespoň na povrchu brzděn snahou – i v dobách náboženství nepříliš nakloněných (např. období první Československé republiky) – alespoň podporou morálky, která v podstatě z křesťanství vycházela (plošná výuka náboženství na školách byla například i v dobách největšího „odchodu od Říma“ naprosto nezpochybnitelná a tehdejšími autoritami podporovaná). Avšak od 60. let dochází pod vlivem hlasatelů permanentní revoluce (různých proudů neomarxistického zabarvení) přímo k akademicky metodicky propracovanému a důsledně prosazovanému totálnímu rozchodu s předchozí civilizací, nastává období tzv. dekonstrukce. Nyní stojíme na konci (nebo ještě ne?) tohoto procesu, kde v ulicích řádí bandy „dekonstruovaných“ mládežníků, kteří bez jakékoliv smysluplné ideje naprosto impulzivně plení vše, co jim přijde do zorného úhlu a co plenit „můžou“, jak se veřejně vyjádřila jedna z nich (ano, jednalo se o dívku!).

Když zmiňovaná autorka měla charakterizovat základní politologicky rozdíl mezi současnou a minulými generacemi, prohlásila, že zásadní odlišností je mizení bázně před Bohem jakožto psychologického motivu lidského jednání. Já bych dodal spolu s psychologem a zakladatelem logoterapie V. E. Franklem: nikoliv jen strach, nýbrž i nevědomí vlastní ontologické identity a smyslu života, s tím spojená vykořeněnost a bezuzdnost života takových lidí. Tentýž psycholog dovozuje např. v jedné ze svých posledních prací „Psychoterapie a náboženství (Hledání nejvyššího smyslu)“, že: „Svědomí by nikdy nemohlo být rozhodným slovem v imanenci, kdyby nebylo transcendentního Ty“ a dále: „Neboť každý kategorický imperativ získává svou legitimitu výhradně z transcendence…tak tedy ani nemůže existovat žádný autonomní kategorický imperativ (str. 36)“. Toto zcela konvenuje s učením papeže Benedikta XVI., který hovoří o náboženské dimenzi člověka jako o integrální součásti lidské osoby (viz např. také článek Msgr. D. Duky v příloze Katolického týdeníku Perspektivy č. 2/11 na str. 2). Je-li toto pravda – a já jsem přesvědčen, že ano – pak to má zásadní a dalekosáhlý dopad do všech oblastí lidského jednání. Bez transcendentního zakotvení nelze totiž stabilně a trvale vybudovat a garantovat jakýkoliv kategorický imperativ (v oblasti práva ani morálky). Jestliže je však Bůh antropologickou konstantou a základem legitimity každého kategorického imperativu, pak přiznáním mu takového postavení – a jedině pak – je možné např. i poslední zdůvodnění legitimity práva (bez kterého stát ztrácí základnu své moci i svoji vlastní legitimitu) jak celkem přesvědčivě ve svých pracích dokládají takové kapacity jako dlouholetý soudce Německého spolkového soudu E. - W. Böckenförde, právní filozof Robert Alexy, ale i další jako např. – poněkud překvapivě – v prácích z posledního období svého vědeckého tvořivého života J. Habermas nebo M. Horkheimer. Historie posledních staletí nás poučuje o tragičnosti a v posledku o marnosti pokusu nahradit Boha jako poslední důvod legitimity práva (státu) nacionalizmem, beztřídní společností, vůlí lidu, sociálním pečovatelstvím apod.

Další bod, který je třeba zdůraznit a který je zároveň i v českém vzdělávání značně rozšířený, je propagace naprosto chybných teorií, zejména J. J. Rousseaua. Např. za mých studií oboru Pedagogika na FF MU nám tento „pedagog“ byl prezentován jako nejvýznamnější osobnost, které snad ještě může konkurovat jedině Komenský. Za celé tři roky jsme se dozvěděli o velkém množství různých svobodných, reformních pedagogik či antipedagogik (to není moje ironie, nýbrž oficiální název těchto směrů), které vycházejí v podstatě buď z Rousseaua, Marxe, nebo jsou spojeny s okultizmem (např. Waldorfská pedagogika). Zato klasický způsob výuky byl přecházen opovržlivými výrazy „konvenční“, „běžná“, „převládající“ praxe, o které se jakoby předpokládalo, že ji všichni znají, a proto nestojí ani za řeč, aby byla studována, analyzována či rozvíjena. A pokud byla analyzována, pak téměř výlučně pouze v souvislosti s komparací s nějakým výše uvedeným alternativním směrem, aby se došlo k polopovinnému závěru o přinosech alternativy.

Přitom už základní Rousseauův antropologický předpoklad je naprosto falešný: tvrdí totiž, že člověk je od přírody dobrý a špatným jej učinila společnost. Je proto třeba ponechat jej sebevýchově. Přitom každému, kdo vychovával děti, je jasné, že pokud se tyto ponechají růst jako dřevo v lese, budou z nich pouze klacci, nikoliv lepší lidé. Prakticky tím došlo k popření jednoho ze základních biblických antropologických výpovědí – to, co je v teologii nazýváno učením o dědičném hříchu a na čem Evropa vyrostla a vůbec založila pedagogickou vědu jakožto vědu o vedení (tj. usměrňování vývoje) člověka.

Filozofický relativismus pak přinesl smazání rozdílu mezi ctností a neřestí a tím došlo k odhození řeckého dědictví evropské kultury.

Subjektivismus, který je s relativismem neodlučitelně spojený, nakonec vede čím dál více k pohrdání rozumem (jakožto objektivním kriteriem) a v důsledku k neschopnosti rozlišit dobro od zla.

Spojením předchozího s marxistickým rovnostářstvím vznikl model současné školy, kde děti jsou ponechány vlastním neuspořádaným vášním a nakonec jsou si rovny (jak už to s marxismem bývá) pouze v té intelektuální a mravní bídě.

Důsledkem pak je celková dezorientace, která se začíná projevovat už i v politice mj. právě i neschopností odlišit falešné hrozby (globální oteplování, epidemie ptačí chřipky, nebezpečí zemětřesení v Německu a s tím spojené rušení zdejších atomových elektráren), od skutečných (např. demografická imploze Západu, jaká nemá v dějinách obdobu, a tím prudký nárůst demografické nerovnováhy mezi prvním a třetím světem). To vše spojené s totálním hodnotovým zmatkem a ztrátou civilizačních kořenů Evropy (respektive celého Západu), což jsou jen příznaky mnohem závažnějšího problému, ze kterého vyplývají. Tímto základním problémem je dle mého názoru ztráta normy našeho jednání a myšlení, ztráta cíle, a tedy i smyslu… Přičemž výsadou Evropy bývalo po půldruhé tisíciletí, že tou Normou, Smyslem i Cílem nebylo nějaké pravidlo nebo zákon (s čímž přišel později až Kant), nýbrž živá osoba Ježíše Krista. Možná i proto autentický a zároveň transcendentální humanismus (neplést si s pseudohumanismem moderní levice) nemohl vzniknout nikde jinde než právě zde.

Mám za to, že dokud neodmítneme jed zvrácených idejí a filozofií, bude rozklad pokračovat. V této souvislosti a v souvislosti s probíhající „bátoriádou“ (pana Bátoru neznám, nechci se proto k jeho osobě vyjadřovat) je udivující, že našim médiím stačí, že tento člověk kandidoval za – byť možná extremistickou (dle dobového posudku doc. Mareše však nikoliv neonacistickou), ale v demokratickém právním systému legální politickou stranu jako nestraník, aby jej naprosto ostrakizovaly, ale to, že někteří jiní byli v totalitní KSČ jako straníci, nebo v organizacích svým způsobem ještě radikálnějších (trockistických, maoistických apod.), jim nebrání, aby byli považováni těmito médii za hlasatele lidských práv a morální a politické autority (Uhl, Barroso a mnoho a mnoho dalších).

Tento příspěvek je přepracovanou částí článku, který byl publikován dne 20. srpna t. r. na serveru Skleněný kostel. Autor vystudoval práva a bakalářský dvojobor Sociální politika a sociální práce – Pedagogika na MU.