Když se něco nedařilo, něco nebylo uděláno včas, dokonce něco nebylo na skladě – vše se vysvětlovalo jediným tehdy nejvšestrannějším úslovím: „Jó, nejsou lidi.“

Nezaměstnanost byla nulová, a tak se zaměstnanci sháněli těžko – hlavně dobří řemeslníci. Tento problém velmi výstižně prezentovala známá česká veselohra Já to teda beru, šéfe, která humorně vylíčila „přetahování“ pracovníků nedostatkových profesí.

Přišla však revoluce a po ní postupné zvyšování nezaměstnanosti, která je vysvětlována sterým způsobem a já se tím zde nechci zabývat. Nicméně vznikl další fenomén – vyšší vzdělání a kdo ho nebude mít, bude bezcenným členem společnosti, který může leda pracovat s oranžovou vestou s odrazkami.

Takže vyšší vzdělání nebo nic. To vedlo k tomu, že skoro všichni chtěli jít na vysokou školu. „Dělat rukama“, to je podřadné, jak by se na mě dívali, přece nebudu dělat šmudlu. A tak všichni chtěli podnikat, hlavně v obchodě. Kupovat a prodávat se ziskem, přitom nikdo nemyslel na lidi, kteří tyto výrobky svýma rukama vyrobili. Ti pro nikoho nic neznamenali a za svou práci dostávali pakatel. Ti špindírové z dílen a z polí pro nás podnikatele přece nic neznamenají.

A doba šla dál a pracovat rukama chtělo stále méně lidí. Všichni chtěli sedět u počítače a vydělávat mnoho peněz od stolu, nebo být managery. Slyšel jsem rozhovor dvou mladších podnikatelů, z nichž jeden řekl: „Já bych za deset tisíc ani ráno nevstával.“ Přitom ani jeden z nich ještě svýma rukama nevyrobil nic, co by mělo nějakou hodnotu. Podle toho, jak jsem je odhadl, jsem měl dojem, že kdyby měli jen pohrabat zahradu, tak si zaváží ruce na uzel.

A doba šla zase dál a pro nedostatek zájmu se rušilo mnoho učebních oborů. Po ukončení základního vzdělání se všichni hlásili na školy a do učebních oborů takřka nikdo. Nějakou dobu se to neprojevovalo, protože dost výrobních podniků zkrachovalo, anebo „bylo zkrachováno“ a řemeslníků bylo ze „starých zásob“ ještě dost. Co se týká zemědělství, tam to bylo podobné nebo ještě horší, protože družstva se zrušila a restituenti spíše půdu prodali, než by na ní pracovali. Ti, co zbyli, postupně rolničit přestávají, protože jejich náklady jsou vyšší než zisky.

A přesto, že můžeme číst, že procento nezaměstnanosti kleslo na nejnižší úroveň za poslední dobu, stále je 140 000 volných pracovních míst. A tak mnohde opět můžeme slyšet to staré úsloví z minulého režimu: „Jó, nejsou lidi.“ Slyšel jsem toto úsloví: „Lidí je dost, ale nejsou lidi.“ Ano, nejsou lidi, kteří odpovídají svými znalostmi či zručností potřebám těch volných míst, hlavně řemeslníci.

A tak jsem slyšel, že prý se začíná opět oprašovat staré české přísloví „Řemeslo má zlaté dno“. A já, jako bývalý strojní zámečník a mechanik, jsem se začal ptát, jakých řemeslníků že se nedostává. Prý nejsou: kováři, soustružníci, frézaři, zámečníci, svářeči, elektrikáři atd.

Tak co s tím? Kdo zřídí učňovská střediska různých oborů? A znamená to, že vyučený řemeslník, který nemá vysokou školu, by byl někým bezvýznamným na společenském žebříčku?

Zřejmě se bude muset tento pohled přehodnotit. Ať se technika bude ještě vyvíjet jakkoli, bez rukou zručného řemeslníka se neobejdeme. Zajímal jsem se o to, v kolika oborech je větší nedostatek řemeslníků, a našel jsem spoustu informací ve dvou rovinách. Za prvé je velký nedostatek v těchto oborech: zámečník, nástrojař, seřizovač, svářeč, obráběč kovů, soustružník, elektrikář, kovář, prodavač, číšník, kuchař, zedník atd. Za druhé: podle zpráv se na některý obor nepřihlásil ani jeden zájemce, jako například na elektrikáře nebo soustružníka.

Oslovil jsem jednoho známého odborníka, který se zabývá prognózami, a ptal jsem se ho, zda se někdo touto problematikou zabývá. Odpověděl mi, že se o ní ví, a přitom řekl něco, co mě nepřekvapilo: „Hrůza pomyslet…“ A tak jsme se shodli na tom, že kdyby všichni chtěli dosáhnout nějakého vyššího vzdělání a své zaměstnání by na to vázali, pak by nikdo nechtěl dělat jakoukoli dělnickou profesi, z níž vlastně obecně pochází vše, co se týká normálního života a výrobků všeho druhu, včetně potravin, z nichž vyplývá život v jistém pohodlí včetně technických výrobků, které dělají dnešní dobu vlastně „technicky pokročilou“. Jak dlouho ovšem ještě bude tento pokrok pokračovat, jestli bude pokračovat i devastace dělnických profesí, a tak vlastně časem zde nebude takřka nikdo, kdo by dělal rukama, neboť všichni budou sedět u počítače nebo prodávat a obchodovat - ale s čím?

Jako precedens uvedu stávku popelářů v New Yorku. Popelář je v očích lidí většinou zcela obyčejný pracovník, který se zřejmě neučil a kterého může dělat každý. Ale za tři dny se začal hroutit život celého města a kdyby stávka pokračovala, tak by město přestalo žít. Když popeláři obnovili svoji činnost, lidé se na ně dívali jako na anděly. Tento příklad se dá aplikovat na každou činnost, která je některými lidmi považována za méněcennou, protože ji dělají lidé bez náležitého vzdělání, ale bez které by normální život prostě nefungoval.

Nejhorší ovšem je, že propast se prohlubuje každým rokem. Až problém dostoupí vrcholu, pak se začne všechno hroutit a když se pak vyhlásí poplach, bude zde problém, kde sehnat lidi, kteří by byli ochotni se učit řemeslům. A i když by se nakrásně našli, kdo je bude učit? Staří řemeslníci už to nebudou chtít dělat nebo už zde nebudou. A i kdyby se nějaký učitel odborného výcviku našel, tak výuční doba trvá nejméně tři roky; ale to ještě nestačí. Absolvent musí sbírat zkušenosti od starších řemeslníků. Ale ti už zase tady nebudou. Nastalo by „řemeslnické vakuum“, jež by mělo nedozírné následky. Hrůza pomyslet, ale nicméně je to realita, kterou si může každý normálně uvažující člověk vypočítat.

Argument, že nabereme cizince, kteří budou řemesla vykonávat je nereálný. Možná zedníky nebo některé jiné profese, ale když se říkávalo „zlatý český ručičky“, tak na tom bylo hodně pravdy. Stačí se informovat o stavu českého strojírenství, našich výrobků a úrovně našich řemesel za první republiky a také o tom, jak byl ve světě vyhledáván český řemeslník.

Vzhledem k tomu, že jsem celý život pracoval právě jako řemeslník v různých oborech kolem černého řemesla, přemýšlel jsem o tom a divím se, že se tím nikdo vážně nezabývá. Nakonec by to mohlo dopadnout tak, jak to vystihuje jeden vtip, který jsem nedávno slyšel a jímž tuto úvahu ukončím:

Otec říká svému synovi: „Kdyby ses dobře učil, mohl jsi být kopáčem a vydělal by sis peníze a měl se dobře. Takhle budeš dřepět u počítače a dřít bídu.“