19.6.2018 | Svátek má Leoš


SPOLEČNOST: Nejsme kavárna, jsme vinárna

14.10.2015

Floskule „pražská kavárna“, kterou Miloš Zeman nalepil na své oponenty, vypovídá o mnohém. Více o autorovi než o oponentech. Je to však floskule nepřesná, a to v několika ohledech. Jednak kavárny už nejsou těmi klasickými prvorepublikovými, ve kterých se podávala káva s rohlíkem a četly noviny.

Ty dnešní jsou už jiné , dostanete tam i jídlo! I když jen studenou českou klasiku – utopence, hermelín, topinky a v některých i párek. Noviny už dávno nevisí v rámech na věšáku, nejsou tam vůbec, zato je možné se připojit na internet. Chodí tam většinou mladí lidé, ale i důchodci; ovšem ve většině případů tyto kavárny jsou spíše bistra, ve kterých se můžete napít a najíst, a nesou nápis „Café“. Některé připomínají nádražní restaurace, které už také pomalu neexistují.

Proč tedy Miloš Zeman vytvořil svoje pejorativní označení zrovna z kavárny, když jeho nepřátelé se scházejí nejvíce ve vinárnách? Vím to, jsem členem několika iniciativ, pro které Miloš Zeman vymyslel svoji kavárnu. Jenže víno pije ON také, takže vinárna by tak neseděla. Stejně tak ne označení hospoda, kde většinou vysedávají jeho voliči. Označení „pražské bistro“ by se také nehodilo, to je jen taková průchozí záležitost. Tak tedy kavárna. Kavárna asi proto, že tam lze očekávat lidi intelektuálnějšího založení, poměrně vzdělané, kteří tam chodí diskutovat, projednávat různé věci a ne se nalévat pivem. Ovšem i toto srovnání je ošidné, i intelektuálové chodí na pivo a to se dostane i v nejproslulejší pražské kavárně Slavii.

Kavárnu zvolil Miloš Zeman asi proto, že pojem kavárna si stále udržuje svůj duchovní odér a může tak lépe symbolizovat „pracující inteligenci“ než hospoda, ve které se nachází více Zemanových příznivců, i když je nikdo nepočítal. Zeman má jistě i své pravicové voliče, přesto politické smýšlení většiny jeho podporovatelů směřuje doleva, z mého poznání na několika setkáních s nimi, dokonce až do doby předlistopadové, což připomíná socialistické pohostinství, dnes již téměř nepoužívané slovo. V něm existovaly čtyři tzv. cenové skupiny:

Socialismus byla přece třídní společnost, a tak v hospodách čtvrté cenové skupiny, bufetech, jídelnách a putykách pro „všechny“, bylo jídlo a pití nejlevnější, chyběly sice ubrusy, zato kouře bylo hodně, na stolování se příliš nehledělo a pracující si tam dávali tlačenku, buřty, smažák a kouřili partyzánky u napěněných desítek a přes svoji příslušnost k dělnické třídě nadávali na komunisty.

Ve třetí cenové skupině byly již ubrusy, někdy nevábně vyhlížející, nad kterými mávali číšníci v černých oblýskaných oblecích utěrkami a nosili držťkovou a gulášovou polévku a svíčkovou a „knedlo vepřo zelo“ , prostředí poměrně kultivovanější. Takovou trojkou byla třeba ona restaurace na táborském nádraží, kde dobrý voják Švejk propíjel jedno pivo za druhým, až mu ujely všechny vlaky a on se musel vydat do Českých Budějovic pěšky. Jak vidno, podobné dělení bylo i za starého mocnářství, odkud pocházelo i dělení kupé ve vlacích na tři třídy.

Asi půl století po Švejkově anabázi napsal o rozdílech mezi jednotlivými skupinami restaurací novinář Jiří Štych: Normální člověk chodí do třetí a čtvrté cenové skupiny, v první a druhé skupině se cítí jako vůl. Jako s volem tam s ním také zacházejí.“ Trojky nebyly ale všude, jen ve větších městech.

Druhá cenová skupina byla v nočních barech nebo ve vyhlášených restauracích se zavedenou klientelou tzv. slušných lidí, čisté ubrusy a vysypávané popelníky byly samozřejmostí. I číšníci v nepostradatelných černých oblecích měli čisté košile a také jejich utěrky byly čisté.

V první cenové skupině byly proslulé hotely, takový Esplanade, Alcron nebo Ambassador, a některé vybrané restaurace, kam se mohlo jít pouze v obleku a ženy v sukni s halenkou či módním kostýmku. Názvy jídel byly cizokrajné, speciality francouzské, cordon bleu každý den.

Kavárny byly „beztřídní“, ale dělnická třída tam nechodila. Kavárny, zejména ty s těmi plyšovými boxy, mi vždy připadaly snobské, ale hodily se k balení holek, protože v kavárně se lépe hovořilo o poezii a literatuře, témata, na která holky letěly, i když je obojí nezajímalo. I takový průmyslovák, jako jsem byl já, tam hned vypadal „hoch“ a byl z něj rázem intelektuál - toto prostředí geniálně zachytila česká filmová veselohra „Světáci“.

Až v Reflexu č. 41 jsem našel klíč ke kavárně. Je v něm rozhovor prezidenta s Bohumilem Pečinkou. Za „kavárnu“ považuje prezident Zeman množinu svých protivníků bez ohledu na jejich politické názory – stačí, když jsou proti němu. „Jirka Ovčáček – a já s ním souhlasím – říkal, že je rozdíl mezi kavárnou první a druhé republiky. Pražská kavárna druhé republiky byla plná nenávisti proti Masarykovi a Čapkovi, kteří první republiku ztělesňovali. Dnešní pražská kavárna se dramaticky odlišuje od většinového názoru českého národa. I proto mně a mému tiskovému mluvčímu připomíná kavárnu druhé republiky, jejíž charakteristikou není intelektuální, ale nenávist a bolševická víra v jednu poznanou pravdu.“

Je-li něco bolševického a nenávistného, pak je to v těchto slovech. Ano, v druhé republice se dostala „k lizu“ spodina, kterou ve Francii historici Velké francouzské buržoasní revoluce označují jako „marais“ (bahno). Totéž bahno, jen zabarvené do ruda, hrálo prim i v poválečných letech a slavilo vítězství v únoru 1948. Co byl komunistický režim? Jedna velká bažina, ve které se nejdříve topili demokraté, ale pak i odvržení komunisté, kteří si říkali reformisté nebo dubčekovci. Co s tím měla dělat, byť jen fiktivní, ona kavárna?

Pokud si představíme skutečnou kavárnu, pak třeba slavnou kavárnu ARCO na rohu Hybernské a Dlážděné. V ní se před válkou scházeli slavní německo-židovští spisovatelé z tvz. „Pražského kruhu“, jako byli Franz Kafka, Max Brod, Franz Werfel, Rainer Maria Rilke a další. Kdo v ní sedával za druhé republiky? Mnozí původní návštěvníci, protože jen ti nejprozřetelnější začali po říjnu 1938 opouštět Prahu a republiku. A někteří tam seděli i za Protektorátu. Jako nejlepší kamarád mého otce, pan Bek, který si strhl žlutou hvězdu, nenastoupil do transportu a jako drzý Žid bez dokladů posedával nejen v této kavárně, ale i v jiných a připaloval nacistům a gestapákům cigarety. Přežil a odešel do Austrálie až po rudém Únoru. V této „druhé kavárně“ posedávali židé až do začátku transportů na podzim 1941, s nimi a po nich i normální lidé, povětšinou intelektuálové, z nichž jen malou část mohli tvořit druhorežimní aktivisté, kolaborující novináři a zbabělci z „bahna“, kteří měli svá doupata především ve svých redakcích, odkud plivali na Masaryka a Čapka.

A bolševická víra v jednu pravdu? Jistě – chodil tam nejen Julius Fučík a jiní komunističtí intelektuálové, rozhodně však v nich nedominovali tak, aby se kavárny vyznačovaly vírou v komunistickou pravdu. Ostatně, nevyznával tuto víru i pan prezident, kdysi jako soudruh, člen KSČ? A chodil s touto vírou do kavárny nebo ji nechával v šatně? Jak ošidné je známkovat kavárenské hosty podle jejich politického přesvědčení, dosvědčí slavná kavárna Slavia naproti Národnímu divadlu. Scházeli se tam za totalitního režimu nejen chartisté a disidenti, ale i někteří v komunismus slepě věřící herci „odnaproti“ z divadla.



Diskuse


J. Urban
22:41
14.10.2015

B. Rybák
21:08
14.10.2015

V. Vaclavik
22:29
14.10.2015

A. Hrbek
19:24
14.10.2015

J. Kombercová
21:34
14.10.2015

Z. Baldova
15:53
14.10.2015

Ś. Svobodová
16:20
14.10.2015

D. Švik
15:09
14.10.2015

P. Vaníček
14:20
14.10.2015

I. Břízová
12:40
14.10.2015

R. Langer
14:42
14.10.2015

I. Břízová
14:58
14.10.2015

Z. Baldova
15:58
14.10.2015

A. Alda
8:51
14.10.2015

F. Doušek
9:17
14.10.2015

J. Brunner
1:43
14.10.2015

Ś. Svobodová
16:24
14.10.2015

J. Kanioková
1:38
14.10.2015

B. Hamáček
8:30
14.10.2015

F. Doušek
9:19
14.10.2015

B. Hamáček
9:33
14.10.2015

J. Brunner
19:18
14.10.2015

B. Hamáček
22:09
14.10.2015

D. Švik
15:41
14.10.2015

Ś. Svobodová
16:28
14.10.2015

B. Rybák
21:11
14.10.2015

počet příspěvků: 37, poslední 14.10.2015 10:44









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.