28.3.2024 | Svátek má Soňa


SPOLEČNOST: Nejpoužívanější nálepka

5.11.2016

Ve svých textech jsem již několikrát pranýřoval podpásovou propagandistickou metodu, často používanou zastánci neomarxistického projektu islamizace Evropy. Jmenuje se nálepkování. Také bychom ji mohli popsat jako škatulkování odpůrců. Házení odpůrců do škatulek, které mají bez velkého přemýšlení vzbudit nedůvěru. Nálepka na škatulce je vždy pejorativní, často i urážlivá. Pokud neodpuzuje přímo, tak se jí tento nádech jednoduše přidělí, bez ohledu na pravý význam slova, které si autoři k účelu nálepkování vyberou. Tento způsob se osvědčil všem komunistickým vládcům během dlouhých let jejich panování nad nemalým počtem národů. Tak proč jej nepoužít znovu, že ano.

Možná, že si ještě vzpomenete na nálepky „pravicový oportunista“, „válečný štváč“ či „agent imperialismu“. A byly doby, a není to tak dávno, kdy vás taková nálepka mohla přivést až na šibenici. Pokud si myslíte, že přeháním, projděte si příběhy archivované institutem „Paměť národa“. Pojďme však raději k nálepkám dnešním.

Uplynul rok a přežili jsme nálepku „xenofob“, když jsme ukázali, že nejde o žádnou fobii, ale nejvýše o legitimní antiislámismus, odhalující neslučitelnost politických cílů islámu s demokratickými zásadami. Podobně jsme znehodnotili nálepku „fašistů“ a „rasistů“, když jsme rozebrali nejen fašistickou, ale také rasistickou povahu politického islámu. Navíc je obtížné uvěřit tomu, že přes 70 procent našich občanů jsou fašisté jen proto, že odmítají islamizaci svého státu.

Zákonitě se však objevily nálepky další, protože po nálepkování sahají marxisté vždy, když jim docházejí argumenty. Právě proto se dnes stává nejčastěji užívanou nálepkou, zejména ve veřejnoprávním prostoru, slovo „populista“. A kdyby snad náhodou nebohý posluchač či divák pochyboval o hanlivosti tohoto označení, bývá často přidáváno, že je to zároveň „politický extrémista“. Bum, vymalováno, hotovo. Žádná definice, žádná argumentace, žádné odůvodnění.

Pojem demokracie jako forma řízení věcí veřejných, tedy jako forma vlády, se nám narodil ve starověkém Řecku, které, ať chceme nebo nechceme, položilo základy evropské kultuře a vzdělanosti, tedy naší dnešní civilizaci. Čerpali jsme i z jiných zdrojů. Židovský národ nám přinesl monoteismus a skrze biblické texty i nezpochybnitelný morální kodex, kterému říkáme desatero přikázání. A navíc také úctu k tradici. V naší tisícileté historii máme tedy už od samých počátků dvě formy vlády. Vládu autokratickou, praktikovanou tradičně feudály, v moderní době pak diktátory, a vládu demokratickou, praktikovanou skupinou vůdců, kteří dostali určitým způsobem ke své činnosti mandát společnosti svobodných občanů. Takové komunitě se říkalo jednoduše lid, latinsky populus, a odtud se vzal termín populismus. Vím, že velmi zjednodušuji, starověká společnost byla otrokářská a otroci nebyli považováni za svobodné občany, ale prozatím vysvětluji jen vznik termínu populismus. Populista byl tedy od samotných počátků demokracie politik, který hájil přání a postoje co nejširší vrstvy svobodných občanů, které zastupoval, a snažil se to dělat především k jejich prospěchu anebo, jak se tehdy říkalo, ve prospěch obce.

Jaký nádech přidělili termínu „populista“ současní postmarxisté? Podobně, jak to dělali komunističtí vůdci a také Hitlerův ministr propagandy Goebbels, obrátili význam tohoto označení vzhůru nohama. Populistu prezentují jako někoho, kdo názor většiny občanů jen zneužívá k jakýmsi nekalým cílům, čili jako člověka, který se pokouší převládající veřejné mínění pravděpodobně zneužít.

Není nic vzdálenějšího od pravdy. Populista svému lidu především slouží a má to dělat nejlépe, jak to dle svého vědomí a svědomí dokáže. Vážení neomarxisté a neokomunisté, už se jednou naučte, že lid není blbý. Zde nezáleží na vzdělání nebo na profesi, jakou se člověk živí. Už naši dědečkové a jejich dědečkové říkávali: Hlas lidu – hlas boží. A měli pravdu. Dnes tomu hlasu božímu říkáme „převládající veřejné mínění“ a upozorňuji všechny demagogy a manipulátory, že tohle je síla, s níž v celé naší historii žádný sociální inženýr a ani žádný nájezdník nakonec nedokázal pohnout.