Přepodivný policejní zásah - provokace v muslimské modlitebně v čase modliteb - zafungoval paradoxně dobře. Nepodnítil protiislámské vášně, ale naopak posílil společenskou imunitu proti manipulaci strachem. Většina komentářů nenajela na protiislámskou vlnu, ale naopak reflektovala kontext celé situace.

Nevyslovenou obavou je, že když se u nás nedělo nic, co by souviselo s terorismem, tak tomu někdo možná chtěl malinko pomoci. Podobně jako tomu bylo s al-Káidou v Iráku. Poté, co Západ rozbil Irák, konstatoval, že tam al-Káida skutečně je, jak to vždycky tvrdil. Co na tom, že před tím rozbitím Iráku, ať již byl jakýkoli, tam al-Káida nebyla. Policejní zákrok v celém kontextu je hoden důkladného rozboru. Doufejme, že nový ministr vnitra provede své šetření důkladně a vyvodí nekompromisní závěry. Způsob, jakým kauzu vyřeší, může ovlivnit naši budoucnost poměrně zásadním způsobem.

Ve zdůvodnění policejního zásahu se mluví o jakési knize podporující cosi negativního. Mediální dohady se točí kolem jednoho titulu, ale problém je obecnější. Týká se zdůrazňovaného vyvyšování jednoho náboženství nad druhým, konkrétně zde islámu nad jeho abrahamovskými bratranci judaismem a křesťanstvím, o ostatních bezbožnících nemluvě.

Jako alarmující moment je zmiňována agresivita jistých muslimských kruhů, založená na pocitu vlastní dominance veškerenstvu. Eurojazykem bychom dále mohli mluvit o jejich přesvědčení prospěšnosti "implementace" islámu a jeho norem celému světu, ať chce, nebo ne.

Půjdeme-li však do hlubin islámské kultury, seznáme již ze středověkých polemických spisů, jak mnoho bylo ceněno srovnávání a používání argumentů. Nechtěná ztráta této schopnosti je nesporným příznakem demence, úmyslná pak příznakem demagogie.

Vyhlašování exkluzivnosti

Když se tedy kvůli srovnání rozhlédneme kolem dokola, zjistíme, co se vyhlašování exkluzivnosti vlastního náboženství týče, že nejdéle jsou tímproslulí židé. Koncept vyvoleného národa je jim pak při každé možné i nemožné příležitosti omlácen o hlavu, přestože jen pár z nich to bere doslova jako privilegium zdarma. Ostatní jsou z toho konceptu spíše rozpačití, protože zase na druhé straně je dost obtížné - a není divu - přijmout bezezbytku důsledky moudrých slov židovských učenců, že ta vyvolenost znamená nikoliv privilegia, ale větší odpovědnost nejen za sebe, ale i za svět.

Křesťanství se sice vylíhlo z kořenů judaismu, ale rychle se stalo tvrdou konkurencí. Z pohledu židů šlo o "nepřátelské převzetí" původní myšlenky, kterou si křesťané institucionalizovali. Vytvořili si k tomu přímo funkci "náměstka božího" na zemi, který se - mluvě ex cathedra - stává jako by nebeským mluvčím. Židé takovou autoritu neměli, protože komunikovali s Hospodinem přímo, ale zase všichni najednou. Navíc křesťanství, jak bylo na vzestupu, tvrdě židy válcovalo, odstavilo je na vedlejší, ba dokonce slepou kolej.

Církev se pasovala se do role nové a krásné boží nevěsty, která zcela nahradila tu starou židovskou, která svého ženicha znectila, udala a ukřižovala. A jak to tak bývá, pro jistotu ta nová nevěsta té staré občas z plezíru zvalchovala hřbet, a nezůstalo bohužel vždycky jen u toho.

A jak tak křesťané a židé provozovali tu lásku mezilidskou, objevili se muslimové. Nejprve vtipně počkali, až se obě náboženství dostatečně zkompromitují, a pak přišli s něčím racionálním. Méně "bohování", více praktických ustanovení. S trochou nadsázky by se jejich nesmírně úspěšný vstup na scénu dal přirovnat k situaci, v níž vstupuje Andrej Babiš a Tomio Okamura na politickou scénu, z níž se voličům už dělá šoufl.

Nové nahrazuje vše staré, děli ti proradní musulmani, ale udělali to obzvláště vychytrale. Negumovali své konkurenty z povrchu zemského, ale určili jim pravidla. Jejich učení vytunelovali, podobně jako to křesťané udělali židům, ale chytřeji. Žádné nepřátelské, ale přátelské převzetí: Mojžíš i Ježíš jsou regulérní islámští proroci. Tudíž naplnili nenaplněná zaslíbení obou předchozích náboženství a jsou "kingové".

Co se na tyto náboženské dostihy dá říci? Třeba toto.

Krejčí Móric si chce otevřít kvelb. Prochází londýnský Whitechapel - a co tam nenajde: uprostřed je malá ulička, pouze s pěti obchody. Čtyři jsou obsazené, pátý je prázdný. První je krejčovství, jmenuje se George’s Tailor Shop a ve štítu má vepsáno: "Nejlepší krejčí v celé čtvrti." Druhý je také krejčovství, jmenuje se Mick’s Tailor Shop a ve štítě má napsáno: "Nejlepší krejčí v celém Londýně." Třetí je shodou okolností také krejčovství, jmenuje se The Tailor Shop a ve štítu má napsáno: "Nejlepší krejčí v celé Anglii." Ten čtvrtý obchod je jak na potvoru také krejčovství, jmenuje se Baring & Gilow’s Tailors a ve štítě má napsáno: "Nejlepší krejčí na celém světě." Co má Móric dělat? Najme si tedy ten pátý obchod, co bude také krejčovstvím, napíše na něj: "Chez Schneider" a do štítu připíše skromně: "Nejlepší krejčí v ulici."

Průvodce pro bloudící

Náboženské spory téměř nemají konce. Je však všechno opravdu jen relativní, nebo existuje také nějaké vodítko, průvodce pro bloudící? Jistěže. Když to nejlepší náboženství není "to naše", ale "to vaše". Jinými slovy, neplatí sebechvála, ale uznání druhých.

Věděli to již tradenti následujícího midraše o učenci jménem Šimeon ben Šetach. Ten jednou koupil od Araba osla. Cestou domů si všiml, že zvíře má na krku provázek s pouzdérkem. V něm byl drahý kámen. Vrátil se na trh a drahokam vrátil Arabovi: "Koupil jsem osla, ne démant." Arab na to odvětil: "Požehnán budiž Bůh Šimeona ben Šetach."

Možná, že by stačilo přemýšlet tímto směrem - a chovat se podle toho.

LN, 10.5.2014