24 let po revoluci se zpochybňuje smysl lustrací. Ale ten se přece týká i společenské reflexe

Kdybychom měli v listopadu 1989 stroj času, který by umožnil nahlédnout do listopadu 2013, asi bychom se zhrozili. Za tohle jsme klíči nezvonili, hučelo by unisono davem. K tomu lze samozřejmě říci: to, že generaci po Listopadu tu nebudou světci, bylo předem jasné. Méně už to, že naštvanost vytěsní – a to i u politických a společenských elit – étos sametu, svobody, porážky totality i transformace.

Odkaz étosu Listopadu si právem nárokovaly politické strany, jež měly v názvu slovo občanský. Jenže Občanské fórum se rozplynulo, Občanská demokratická aliance zmizela patnáct let po něm a Občanskou demokratickou stranu teď volilo necelých osm procent lidí. Dá se namítnout, že to je svým způsobem daň za vítězství. Bylo-li vítězstvím provedení transformace od komunismu ke svobodné společnosti, bylo-li toto vítězství v zásadě dovršeno, kdo by se nyní – generaci poté – sháněl po étosu Listopadu?

Ale tak jednoduché to není. Politické strany vznikají, vyvíjejí se i zanikají, ale společnost – a její elity – zůstává. Proto je důležitější i výstražnější, když vzniká dojem, že nad étosem Listopadu láme hůl většina společnosti a jejích elit. Působí-li to někde nápadně, tak ve vztahu k lustračnímu zákonu, jenž vznikl na vlně Listopadu: "Ačkoli o jeho tehdejším účinku nepochybujeme," napsal úctyhodný komentátor úctyhodných novin, "jeho smysl se takřka čtvrtstoletí po převratu vytratil." To je slovo do pranice.

S cejchem života v totalitě

Je to pevný názor a ani zdaleka není ojedinělý. Při pohledu do novin i jiných médií by se skoro dalo říci, že ten názor odráží široký postoj a koření v hlubokém zklamání nejen z vyznění říjnových voleb, ale ze společenského posunu vůbec. Ale abychom mohli o nějakém zákonu tvrdit, že jeho smysl se vytratil, je dobré si rozebrat, v čem ten smysl vlastně spočíval a dnes spočívá.

Když po Listopadu přišla řeč na lustrace, padaly výrazy jako msta, hledání spravedlnosti, pravdy, či dokonce usmíření. Kdepak. Přímý smysl hotového zákona spočíval v tom, že chrání instituce nové demokracie, aby do nich nepronikly osoby někomu neblaze zavázané či vydíratelné. Aby šlo takové osoby definovat, zákon se opřel o evidenci, kterou vedla před listopadem 1989 StB.

Připomeňme, že ten zákon není ve světě unikátní. Své lustrační legislativy – i když se nazývají a fungují jinak – mají i jiné státy, které se vzpamatovávají z totalitní či diktátorské éry. Mají je země postkomunistické (Polsko, Maďarsko), ale i Guatemala či Jižní Afrika. Na rozdílech mezi nimi lze ilustrovat různost pojetí. Někde bazírují na tom, zda dotyčný o sobě nelže teď (jihoafrická Komise pravdy a usmíření), náš zákon bazíruje na evidenci StB. Umožnila to solidnost té evidence i takový detail, jakým byl Registr svazků StB, evidující existenci (ne obsah!) i té dokumentace, která byla později skartována.

Co s tím teď? Paragrafy lustračního zákona dávají prostor různým výkladům. Ale znamená to snad, že když v této nejednoznačnosti hrozí průnik kontroverzních lidí do státních institucí, tak celý smysl zákona je v háji? I když jeho paragrafy míří na ochranu institucí, a ne na hledání spravedlnosti, poctivosti či usmíření, společensky tak byl do značné míry vnímán – jako nástroj elementární pravdy a spravedlnosti. A i když některé kontroverzní osoby do institucí státu proniknou, existence zákona umožní alespoň to, aby se ti lidé museli kroutit v médiích při veřejné debatě. Je to málo? Určitě je, alespoň oproti ideálu, jaký jsme si představovali při vzniku toho zákona, ale je to lepší než zákon prostě zrušit.

Jistě, dříve či později zrušen bude, už z biologických důvodů, ale proč už 24 let po Listopadu? Když Mojžíš vedl svůj lid přes Sinaj, tak právě malověrnost a naštvanost toho lidu vedla k božímu trestu – prodloužení té pouti na 40 let, aby za tu dobu vymřeli všichni poznamenaní cejchem egyptského otroctví. I u nás ještě potrvá pěkných pár let, než vymřou všichni poznamenaní cejchem života v totalitě.

A ještě něco. Když už tolik naštvaných lidí láme nad dnešním smyslem toho zákona hůl ("lustrační zákon je vyhaslý jako Benešovy dekrety"), proč stejně nelámou hůl nad zákonem o protiprávnosti komunistického režimu? V zemi, kde člen komunistické strany Vojtěch Filip byl místopředsedou sněmovny a soudružka Marta Semelová, velebící stalinismus, byla zvolena do sněmovny, je i tento zákon vyhaslý jako Benešovy dekrety.

Slušný, ale vytočený

Ano, 24 let po revoluci a v roce velkého společenského posunu už nefunguje lustrační zákon tak, že by účinně vytěsnil rizikové osobnosti ze státní správy. Ale stejně se člověk nemůže zbavit dojmu, že lámání hole nad tím zákonem odráží atmosféru lámání hole nad tradičními politickými stranami – a tu že nese jakási obecná naštvanost.

Před třemi lety to vystihl německý novinář Dirk Kurbjuweit, když v týdeníku Der Spiegel publikoval esej Naštvaný občan. Jeho text vyvolal takovou rezonanci, že výraz naštvaný občan – tedy něco, co se až dosud spojovalo spíše s kraválisty, anarchisty či holými lebkami – se stal slovem roku. A jak letos vidíme, není to jen německý fenomén. Posuďte sami:

"Ve společnosti se prosazuje nová postava: naštvaný občan. Odvrací se od občanské tradice, že k politickému středu patří i střed vnitřní, umírněnost, rozvaha. Bučí, řve, nenávidí. Je konzervativní, majetný a už ne mladý. Dříve byl státotvorný, teď ho politici vytáčejí. Vídáme ho na akcích s Thilo Sarrazinem i demonstracích proti nádražnímu projektu Stuttgart 21." Tím autor dokládá, že naštvaní se rekrutují z řad pravicové (fanoušci Sarrazina) i levicové (odpůrci nádraží) alternativy. Není nám to až podezřele povědomé?

"Naštvaný občan má pocit," pokračuje Dirk Kurbjuweit, "že reprezentuje většinu a je schopen lépe než politici posoudit situaci. Staví se do role poslední instance a přitom pokládá celý systém." Jinak řečeno: naštvaného občana pohání zklamání z tradiční levice i pravice, prostě z matrixu, jak říká Andrej Babiš. Tak zní poselství atmosféry, která provází 24. výročí "sametu".

LN, 16.11.2013