24.3.2019 | Svátek má Gabriel


SPOLEČNOST: Národ slabochů

19.1.2010

Jsou Češi národem slabochů? Když uděláme procházku dějinami zejména poslední doby, dost to tak vypadá. Ovšem přece jen stojí za to se nad tím zamyslet trochu hlouběji. Kde jsou příčiny takového zdání? Hlavní vina za to bezesporu připadá na politiky a politikům to odpárat ani nelze. Avšak je to až tak prosté?

Obrovská část společnosti politikům nadává, pohrdá jimi, štítí se jich a za žádnou cenu nechce být mezi takto odporné lidi zahrnuta. Ovšem klíčovou otázkou není, proč jsou politici tak hnusní a zda by se dalo udělat něco pro jejich nápravu. Naprosto klíčovou otázkou je, proč si tak hnusné lidi za své politiky volíme.

Troufám si tvrdit, že zdroj našeho marasmu má svůj zdroj hlouběji. Jde vlastně o dvě věci, které mají společného jmenovatele a v případě české společnosti bezesporu dějinné kořeny.

Ale ještě před dějinným zakotvením české společnosti je třeba zmínit něco, co se týká lidské povahy obecně. Jde o to, že člověk zákonitě a naprosto vždycky, tím se ostatně liší od každého jiného tvora, prahne po tom, aby jeho život měl smysl: smysl ovšem přikládá lecčemu a snad i čemukoliv. Mezi běžná lákadla lze jistě zahrnout bohatství, slávu či moc, avšak na tato lákadla obvykle naletí jen ti nejhloupější z hloupých. Ten, kdo trochu používá hlavu, tuší, že je to všechno jinak. Není mým záměrem uvést zde souhrn toho, po čem může někdo toužit. Mám na mysli něco jiného.

Běžně se totiž lidé dělí do dvou odlišných skupin podle toho, kde mají za to, že se dá smysl jejich života najít.

První z obou skupin je ta, pro kterou smysl jejich života vězí kdesi v čase již uplynulém.

Obvyklé je, že lidé již v mládí cosi zpackají, provedou nějakou pitomost a vzápětí se snaží to napravit, přičemž udělají ještě něco horšího a i to se snaží napravit. Pokračují takto ve zběsilé snaze stále dávat smysl vlastní minulosti a čím později pochopí marnost takového konání, tím obtížnější pro ně je změnit to.

Když pak má člověk kdesi hluboko v srdci rány, které si způsobil tím, co za hanebnosti páchal jiným, sotva se bude proti těmto hanebnostem bouřit. Jde mu přece o to, aby jim dal smysl; smysl jim ovšem nedá tím, že se postaví proti nim.

Zde se pak nabízejí vlastně jen dvě řešení. Buď se taková osoba snaží na svou minulost zapomenout způsobem 'čo bolo, bolo, těrazky som majorom'; fakticky žije jen poživačnou přítomností. Ovšem to je známkou povýtce primitivního ducha. Anebo dospěje k takové zvláštní shovívavosti 'uznej, že já nejsem horším darebákem než ostatní, a já vím, že ty nejsi horším darebákem než ostatní'. Toto druhé řešení je zvláštní karikaturu zlatého pravidla a dodává dotyčnému pocit určité vzájemnosti.

Obávám se, že ta druhá možnost je v české společnosti mimořádně rozšířená. Dokladem takového kladení laťky hodně nízko je, že výrazy 'pravda' a 'láska' se staly nadávkami. Ostatně komunistický režim lámal páteře docela cíleně a těch, kteří se stydí za to, co dělali v oněch čase, je stále velmi mnoho. Dalších dvacet roků pak vygenerovalo podobné zoufalce i v generaci další. Místo toho, aby se ti všichni ze svého uhranutí tím, co spáchali, vymanili, zaplétají se do sítě stále hlouběji.

Ve společnosti je tak jen poskrovnu těch, kteří jsou připraveni kritizovat korupci, intriky, šejdířství a podobně, když převážná část společnosti je k takovým rýpalům lhostejná či se k nim dokonce obrací zády. Ve stranách se pak katapultují vzhůru ti, kteří onu karikaturu zlatého pravidla vzali za svou a kteří se jí řídí: hlavně nebýt nikde proti ničemu a potajmu kšeftovat se vzájemnými výhodami. Posléze ve volbách pak bytostně shovívavý národ zamhouří oči a vybere jednu ze stran podobných takto sobě jako vejce vejci. Díky tomu nám vládne lůza hodná pohrdání a pohrdaná všemi.

Zde je již třeba zmínit onu druhou skupinu snažící se najít smysl života jinde, totiž v budoucnosti: budoucnost je pro ně východiskem. Ovšem potíž tkví v tom, že lidé často v budoucnost nevěří a nevěří v ni tak, že ji pokládají jen za cosi z minulosti odvozeného či odvoditelného: vycházejí z toho, že 'nic nového pod sluncem'. Jedním z důsledků takového postoje je sklon k zoufalství vedoucí snadno až k sebevraždám či alespoň k blbé náladě, smutku a trpnosti. Avšak to je začarovaný kruh.

Jde o to, že budoucnost se otevírá právě aktivnímu člověku a před pasivním člověkem se zavírá se všemi zhoubnými důsledky. Dokonce je tomu tak, že angažovanost pro cosi dobrého to dobré čili smysl života poskytuje, přičemž pouze tento smysl života zakotvený v budoucnosti je s to dát smysl i tomu, co jsme napáchali dříve. Tento zvláštní bonus pak přichází sám. Tudíž: 'nechte mrtvé, ať pochovávají své mrtvé' a 'kdož by vztáhl ruku svou na pluh ...'.

Oba uvedené motivy jsou spolu vzájemně spjaté: ztráta smyslu života díky vlastním selháním vede ke ztrátě sebeúcty a bez sebeúcty není sebedůvěry nutné k tomu, aby se člověk do něčeho hodnotného pustil. Tudíž: člověk si musí zachovat vlastní hrdost a vážit si sebe sama pro to, aby se do něčeho vůbec pustil. Je třeba, aby si každý dal laťku vysoko i za cenu toho, že to bude pro něj obtížné. Naproti tomu ten, kdo má odvahu vydat se do budoucnosti a něco v ní změnit, zakusí úplně nový smysl a tento smysl překryje i to, co provedl v minulosti.

Když lidé objeví svou budoucnost a najdou v sobě odvahu pustit se do něčeho provázanou se sebedůvěrou a sebeúctou, přestanou volit hnusné lidi a hnusní lidé nám již vládnout nebudou.

Pokusme se udělat něco s tím, abychom nebyli národem slabochů a všem pro smích. Je to docela snadné.

Převzato z Payne.bigbloger.lidovky.cz



"Byla to náhoda?" a další otázky, které nikdy nepokládejte těhotným
"Byla to náhoda?" a další otázky, které nikdy nepokládejte těhotným

Nedávno jsme s kámoškami u lahve Pálavy spontánně otevřely téma – jak jsme prožívaly naše „nejšťastnější období v životě ženy“. Jak hodin přibývalo a vínka ubývalo, dospěly jsme k překvapujícímu zjištění.

Diskuse


JK
17:03
20.1.2010

alena
9:56
21.1.2010

pavel
20:08
19.1.2010

Kolemjdoucí (J.Š.)
9:45
20.1.2010

Klička
19:08
19.1.2010

Vodička-sapér
19:35
19.1.2010

Carlos
19:05
19.1.2010

alena
18:50
19.1.2010

alena
18:52
19.1.2010

Tana Zajicova
17:35
19.1.2010

Tana Zajicova
17:35
19.1.2010

Josef
22:31
19.1.2010

J.S.
15:29
19.1.2010

Mablung
15:03
19.1.2010

Radim Smich
17:08
19.1.2010

Mablung
18:49
19.1.2010

pepa gas
13:08
19.1.2010

Dolly
13:29
19.1.2010

Honza II
13:52
19.1.2010

pepa.gas
22:01
19.1.2010

Ryba
14:21
19.1.2010

pepa.gas
22:12
19.1.2010

janoryna
15:25
19.1.2010

Věra
21:50
19.1.2010

Marat
12:44
19.1.2010

Ajax
12:59
19.1.2010

Dolly
12:02
19.1.2010

pertinax
11:05
19.1.2010

Ajax
12:37
19.1.2010

pertinax
15:16
19.1.2010

čtenář
10:34
19.1.2010

Jerome
10:15
19.1.2010

Bokonon
10:14
19.1.2010

Bokonon
10:15
19.1.2010

horduch
10:11
19.1.2010

lUDVA
10:10
19.1.2010

Wotan
10:06
19.1.2010

tadeas
11:02
19.1.2010

Ajax
13:09
19.1.2010

vajan
10:01
19.1.2010

MZ
10:50
19.1.2010

tadeas
11:06
19.1.2010

jonatan
9:17
19.1.2010

Wlasta
8:37
19.1.2010

LJG
8:30
19.1.2010

5P
8:13
19.1.2010

Mila_N
8:00
19.1.2010

peter
11:03
19.1.2010

Libor.w
7:59
19.1.2010

čtenář
10:07
19.1.2010

liberal shark
7:33
19.1.2010

Historik
10:28
19.1.2010

Baghíra
11:01
19.1.2010

počet příspěvků: 115, poslední 21.1.2010 09:56









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.