Paroubek hodně chválil výsledky vládnutí své strany. Se značným nesouhlasem zareagoval ekonom Karel Kříž (LN, 2.6.2006), s tvrzením, že pan premiér o ekonomii neví v podstatě nic, že za vlády ČSSD nezaměstnanost stoupla téměř o dvojnásobek, že v mezinárodně sledovaném měřítku pojímání korupce Česká republika klesla o 26 míst a zadlužuje se tempem srovnatelným jen s jednou „evropskou“ zemí, totiž s Tureckem.

V právě uveřejněném hodnocení nejdražších měst světa na prvním místě je Moskva. Pokud tam někdo leze, aniž by musel, dobře mu tak. Praha je až padesátá. V onom Louvru mi za dvě kávy účtovali 134 korun. U divadelních pokladen jsem viděl ceny zpravidla od 200 do 700 korun. Zašel jsem na aukci obrazů na Žofíně, za velké účasti zájemců. Dočítám se, že letos dosud nejdráže prodaným obrazem byl výtvor Emila Filly, za 7,3 milionů korun.

„Každých sedm hodin přibude milionář“ – „Dolarových milionářů je v Česku stále více“ – dva titulky v Hospodářských novinách (21.6.2006). V devadesátých letech těmi nejbohatšími byli restituenti, teď největší část tvoří podnikatelé. Další skupinou jsou manažeři velkých firem, například šéfové ČEZ, s akciemi za desítky až stovky milionů korun. Mezi boháče patří i někteří přední sportovci či umělci. V ČR je již přes třináct tisíc lidí, jejichž majetek překročil jeden milion dolarů. Nejbohatším Čechem je mladík Petr Kellner, majitel finanční skupiny PPF, v časopisu Forbes je na seznamu nejbohatších lidí světa uveden na 224. místě.

Čeští milionáři však své peníze pouze neinvestují, ale dokáží si jich i pořádně užít. „Máme i klienty, kteří si pronajmou celý ostrov v Tichomoří i se služebnictvem a nechají se na něj dopravit soukromým letadlem,“ říká mluvčí cestovní kanceláře Fischer Dan Plovajko. (HN, tamtéž).

V Tichomoří jsem se s někým takovým dosud nesetkal. Přibývá luxusních enkláv v domácím prostředí, z nejednoho zchátralého státního statku vznikly luxusní oázy, přibývá prostorů, na nichž se pohybují příznivci golfu. Snobů kolem habaděj a ovšem daleko početnější je veřejnost, která s trpkostí sleduje zvětšující se socioekonomické rozdíly v národě..

Celý ten národ se ovšem věnoval fotbalu, světovému mistrovství. Přátelé mě odvezli na oslavu jakýchsi narozenin na vesnici, kde při hodování velikánskou televizní obrazovku pozorně sledovalo několik zájemců, z nichž jeden, jak jsem se pak dozvěděl, na výsledek právě probíhajícího zápasu vsadil milion korun. A ten milion prohrál.

Stejně jako loňského roku jsem se zúčastnil udělování cen vítězů soutěže SPUSA (Společnost přátel USA) za nejlepší esej v angličtině na to které téma. Porotě předsedal Jiří Stránský, dlouholetý předseda PENu, roli uvaděče, onoho master of ceremony, měl na starost Martin Dejdar. Soutěžilo se ve třech věkových kategoriích, od patnácti roků výš, a stejně jako vloni značně převažoval počet děvčat. Četl jsem práce všech šestnácti finalistů, z nichž třináct byly finalistky. Událost se konala v rezidenci amerického velvyslance, náramném paláci v piplaných zahradách, vstupu do jinačího světa. Pár přítomných diplomatů mě uchvátilo míň. Například tam svého přítele Dejdara představuji v Praze již řadu roků působícímu kulturnímu atašé a on se pak Martina zeptá, zda i on učí na univerzitě v Binghamtonu.

Divadel jsem sběhal habaděj, absolvoval jednu autogramiádu, nejedno interview, pár přednášek, ba i na podiu před diváky se objevil (s Janem Petránkem, veteránem publicistou z Lidovek, který mě tam pravidelně pozve jako exota povídat si o světě). Tomuto vystoupení ale předcházel doslovný pád, když jsem totiž při vystoupení z vlaku v Rokycanech na peronu škobrtl, padl, tam se rozmázl a tak ztratil tvář ve smyslu, že si ji důkladně pošramotil. Vypadal jsem téměř jako komunistický předák Jiří Dolejš, přepadnutý nikdy nezjištěnými násilníky. Já pak každému lživě vysvětloval, že mě zmlátila manželka.

Když jsme u násilností: kriminalita v zemi neutuchá, téměř jsem nepotkal člověka, jehož byt nikdy nebyl vyloupen či automobil nebyl neukraden. Nebo byl aspoň vandalizován, jak se právě stalo při návštěvě u Jana Kačera, významného herce a režiséra Národního divadla, takto několikrát již postiženého, takže jsme poničeným, leč neukradeným majetkem nemohli odjet.

Občasný soudní proces s někdejšími estébáky probíhá, obžalovaní se neobtěžují dostavit, soud tedy odročuje, aniž by řízně rozhodl v jejich nepřítomnosti. Tři desítky lidí na vyšehradském hřbitově uctily památku Milady Horákové, popravené před 56 lety. Dělnická prokurátorka Ludmila Brožová, tolik tehdy o trest smrti usilující, pokojně v Plzni dožívá svou hanebnou existenci.

Přibývá cizokrajných zjevů v té naší kdysi dost jednotvárné domovině. Již se věru nestává, že by v tramvaji někdo příliš civěl na mou manželku či odmítl si vedle ní sednout. Našeho synátora (architekt v dospělém věku, nealkoholik) v metru vyzval policista k vystoupení a inspekci: zřejmě ho k tomu ponoukl jeho částečně orientální vzhled. Po identifikaci bez jakéhokoliv použití násilí se ale směl vzdálit.

Vezl mě přítel po Praze, najednou policajt s plácačkou – halt, zastavit, pane řidiči vystupte, předložte průkaz o oprávnění k jízdě atd. Řidič ale všechny potřebné papíry sebou neměl. Sáhodlouhé vysvětlování, dohadování, až to spravila tisícovka pokuty někomu do kapsy.

Za volantem jsem českou zemí projížděl už mockrát, ale už se mi víc nechce. Zásadním dodržováním povolené rychlosti jsem vždy způsobil, že každé vozidlo, s výjimkou těch zaparkovaných, mě předjelo. Splašené předjíždění v nebezpečných zatáčkách, proč se ženete tak maličkou zemí, brzo budete na jejím konci.

Kromě světového fotbalového šampionáru, nejvíc vzruchu vyvolal nový silniční zákon, zavádějící bodový systém a tvrdé tresty (ztráta 12 bodů = ztráta oprávnění k jízdě). Například za překročení dovolené rychlosti ztráta 5 bodů, pokuta až do 10.000 korun a zákaz řízení až po dobu jednoho roku. Důsledné uplatnění takové novoty by stoprocentně vyřešilo všechny problémy v silniční dopravě, přestala by existovat.

Zkušeností s příletem na ruzyňské letiště jsem začal a s odletem teď skončím. Po průměrně rychlém či pomalém odbavení personálem ČSA se řadím do fronty k předložení pasu. Fronta nekonečně dlouhá, v ní jsem setrval, vzteky podupával celou hodinu. Pro pasažéry nikoliv ze zemí EU totiž k dispozici bylo sedm přepážek, ale na šesti z nich visela cedule ZAVŘENO – CLOSED. Řadě nešťastných, bezradných cizinců hrozilo zmeškání jejich letu. „Third world mentality!“ zaslechl jsem hlas zoufalce.

Inu, potíže růstu. Třeba měl nebo neměl pravdu.

K O N E C

Neoficiální stránky Oty Ulče