Státy se udržují ideály, z nichž se zrodily. (T.G.Masaryk)

No právě, tatíčku Osvoboditeli. Byl to za Tvých dnů ideál – s odstupem času lze říci iluze – jednotného a státotvorného národa československého, jenž měl být Evropě hrází proti germánské rozpínavosti (to za přítomnosti třímilionové německé menšiny). Po dvaceti letech iluze vyprchala a stát se zhroutil, což však ponechme pro tentokrát bez komentáře a obraťme pozornost k jeho současnému následovateli. Nelze totiž nepozorovat, že i stát Havlův, Klausův a posléze Zemanův… no, zatím se ještě nezhroutil. Příznaky rozkladu by však přehlédl jen nenapravitelný optimista a tatíčků milovník. Reputace státních institucí i veškeré politiky u samého dna, prezident plodící ostudu za ostudou v tuzemsku i v zahraničí, přitom troufající si řídit osudy země bezmála co samoděržavný vládce, z jeho moci dosazená vláda-nevláda, politici tu hru s utrápenými vzdechy, ale vcelku bez odporu přijímající, občan, lze-li ho tak ještě titulovat, otrávenýjako šváb nevěří už nikomu a ničemu a nejméně ze všeho svým voleným zástupcům, vyhlídka do budoucna spíš horší než lepší… jak mohlo všechno doklopýtat až sem?

Inu jak. Doslovnou aplikací (dějiny dovedou být zlomyslné) Masarykovy téze na současné podmínky. Neboť na jakých ideálech, že ano, byl založen polistopadový stát: tržnost bez přívlastků, chápaná jako bezohledný hon za ziskem, urvi každý co můžeš, než tě předběhnou jiní. Kapitalismus, jak se o něm tržní odborníci učili v hodinách marxismu-leninismu, dravý, kořistnický, člověkem pohrdající, morálkou se nezatěžující. Solidnost, kulance, platnost daného slibu… s tím ať si hrají ekonomičtí nedouci na úpadkovém Západě, my prognostici víme nejlíp jak na to. Řešetovité zákony buď na míru šité, nebo přejaté v rámci kontinuity s komunistickými, zhasnutí světel, náskok ekonomie před právem, neexistence špinavých peněz a takových věcí více. Ústava, umožňující mocichtivcům nalámat si její mezerovitá ustanovení dle vlastní chuti a potřeby, eventuelně jí nedbat vůbec. Zrod zbohatlické třídy z veksláků a včas se přerodivších estébáků. Politika co nerozpletitelný chumel výhodných styků a vazeb, vzájemných úsluh, obchodů a obchůdků na hraně nebo dávno už za hranou byť i řešetovitého zákona… ale co bychom si ještě vyprávěli, není-liž pravda.

Navzdory tomu, divme se nebo ne, stát na takovémto ideálu postavený přes dvacet let – jaká shoda, tatíčku Masaryku – jakž takž fungoval. Nebo jaképak jakž takž; spíš o hospodářském zázraku by bylo možno mluvit. Kradlo se, tunelovalo se, veřejné zakázky se za nějaký ten milionek bokem přiklepávaly, miliardy z veřejných rozpočtů do soukromých kapes mocným proudem tekly… přesto šel život navyklým způsobem dál, a ne nejhůř. Až tu náhle, co to, v ideálu se vytvořila trhlina. Odkudsi z meziprostoru postkomunistického času se vynořily osobnosti nejenže v mafiánských strukturách nenamočené – těch bylo i předtím dost, dál než k bezmocnému lamentování se však nedostaly – ale dovedoucí si s nimi poradit. Pan Kubice, paní Bradáčová, pan Zeman (ale ne ten s tou virózou)… a co bezmála už dva tucty let šlo jako po másle, začíná najednou nejít. Už leckterý doposud nepostižitelný suverén dřepí v base, jiní do ní směřují, vyšetřovací orgány se přestávají bát, politickým kšeftařům po vůli být, už se nedá všechno jen tak zamést pod koberec, už se každá chystaná akce hned nevyzvoní… Ne že by se mafiánská hradba kompletně zhroutila, tak daleko to není. Ale dost zřetelně se zakývala.

A hle, zároveň jako by se zakývala politická stavba státu. Nějak už nechce nic platit, co až dosud platilo, partajní a názorové rozvrstvení například. Partaj modrého ptactva jsem nikdy zvlášť nemiloval, ale teď je k politování; jen to takhle ještě chvíli koulejte dál, Klausovy siroty, a skončíte někde mezi Přáteli piva a Důchodci za životní jistoty, existují-li ještě ty spolky. Trumfem polistopadové politiky bývala pravicovost; nic zvlášť pravicového sice nikdy nepředvedla, bylo ale výhodné o ní mluvit, na řečnických tribunách se roztáčet. I s tím je na nepředvídatelně dlouhou dobu, ne-li natrvalo amen. Počáteční konjunktura pravicovosti spočívala na nedorozumění: byl-li komunistický režim s jeho klopotnostmi a frontami na kdeco levicový, byla pravicovost chápána jako opak toho stavu. Jen zvolna a neochotně se prosazovalo poznání, že pravicovost je něco víc než dostatek toaletního papíru a vepřového bůčku: občanský postoj, zkráceně vyjádřitelný větou "dovedu se postarat o sebe sám", na rozdíl od levicového "státe, postarej se". A český človíček, kruťme to jak chceme, nebývá ve své většině nakloněn ideji vlastního postarání, mnohem víc se mu líbí bezstarostné spočinutí v náruči pečovatelského státu. Ostatně nejen človíček český. Výkyv veřejného mínění směrem k pravicovosti je spíš anomálií, k níž docházívá, když se navzdory předvolebnímu klapání papulou nedostavilo žádné se slibovaných modrých z nebe; tu se dožere řadový človíček a natruc volí pravicově, než se znovu rozpomene na blaho sociání sítě. A tak pořád dokola. Je to ale únavná hra a občánka už pomalu přestává bavit, zvlášť když se údajně levicové partaje až na ty řeči čím dál víc podobají údajně pravicovým. I mávne občánek znechuceně rukou, hrajte si svůj panský mariáš, mně do něj nic není. Krize politiky se tak stává krizí demokracie, což by ale stálo za úvahu přesahující rozměr tohoto článku.

Jiným zaklínadlem sametového času byl příklon k Západu. I to byla povrchnost a nedorozumění: občánek, v paměti ještě rachot sovětských tanků po dlažbě svého města, si řekl – když vy, soudruzi, jste byli samá Moskva a samé se Sovětským svazem na věčné časy, já jsem teď pro přiklonění k Londýnu a Washingtonu. Také tohoto předsevzetí znatelně ubývá, ve vyšších patrech politiky zejména. Už Václav Klaus se netajil náklonností k putinské Rusi, ať vyváděla co vyváděla. Tím méně jeho bodrý nástupce, i kdyby dal zavlát dvaceti praporům s unijními hvězdičkami nad střechami hradu pražského. Hvězdičky… no dobrá, zatím se hodí. Slovanský souzvuk je však hlasem srdce, a nejen páně Zemanova. Standardní řeči o úžasných možnostech, jež českému hospodářství nabízí ruský trh a byla by hloupost je nechat nevyužité, o významném partnerovi, jehož zájmy nesmíme opomíjet, lze přeložit i jinak: jako pozvolné a už ani příliš nezastírané navlékání moskevského chomoutu. Musel bych se moc mýlit, kdyby ruská nabídka dostavby Temelína nebyla přijata co naprosto nejskvělejsí, čímž by byl chomout závislosti zase o dílek přiutažen. Nic zvlášť jiného bych neočekával ani od páně Zemanova favorita pro úřad moskevského velvyslance; bude soudruh Remek zajisté mnohem spíš zástupcem ruských zájmů v Republice české než naopak. Jak se k tomu postaví občanská – lze-li ji tak ještě nazvat - veřejnost… asi nijak. Vlezte nám všichni s vaší politikou na záda. Dosáhla-li panská kasta tohoto bodu, může už si dovolit úplně všechno.

Českého občánka obvykle příliš nezajímá, jaký obrázek skýtá okolnímu světu, kochaje se raději obrazem ve vlastním zrcadle. Nicméně přinesl zahraniční tisk řádku poznámek k dění v zemích českých, a je to kormutlivé čtení. Česko je banánová republika, uvádí jeden takový list… no, být občanem například Kostariky, urazilo by mě to přirovnání. Kostarika na 48. místě světové tabulky bezkorupčnosti, Česká republika na 54., před sebou i takové borce jako Botswana a Kypr, tendence klesající… na koho se chceme vytahovat? Bez zajímavosti naopak není postavení Ruska v téže tabulce. Zaujímá 154. místo, za sebou leda Somálsko a Eritreu; i lze si představit, v čem asi spočívají ty úžasné možnosti, jež skýtá ona země českým byznysmenům, obzvláště některým. Avšak listujme dále v zahraničním tisku. Pro Prahu je obtížné přilákat investory do země, která vypadá, že ji řídí zkorumpovaní politici a je pod rostoucím ruským vlivem… píše britský list. Ó, kdyby jen vypadala, lze si povzdechnouti. Jisté belgické noviny si berou ještě míň servítků: Češi, ve vztahu ke své kradoucí a opilé elitě, se stávají desiluzí nejvíc postiženou evropskou společností… Inu, sláva Prahy hvězd se dotýká, jak již prorokovala kněžna Libuše, jenže ona to asi myslela jinak.

Věru, do pěkné kaše to přivedl národ český s ideály, na nichž postavil svůj stát. Nebo, abych byl spravedlivý, ve své většině nepostavil, ale nechal si je líbit. Otázka zní: je všechno v háji zeleném, nebo se dá ještě něco dělat? Nu, našlo by se při dobré vůli vícero způsobů, jak státní káru z louže aspoň připovystrčit, když už ne vytáhnout. Sám bych se omezil na následující návrh: měli jsme tu prezidentskou volbu a dopadla jak dopadla, že ano. Mnohý rozjásaný volič si teď drbe hlavu a v tisku se objevily nevlídné komentáře - byla to chyba s tou přímou volbou… Naopak, pravím! Jen víc a hustěji takových voleb! Neboť přímá demokracie má svá úskalí, ale také jednu neocenitelnou přednost: co na sebe občánek zvolí, to také má. Nemůže říkat, ukazuje si palcem přes rameno, to oni to zase zvrtali, nýbrž já jsem to zvrtal, já trouba trouboucí, všech troubů futrál! Příliš dlouho byl občánek zvyklý přenechávat zodpovědnost za svůj osud panstvu a pak nadávat a říkat oni, když šlo všechno šejdrem. Aspoň půlobrat k vlastní zodpovědnosti by mohl být prvním impulzem k povytažení káry z bahen. Háček toho projektu tkví v tom, že by takový impulz – i každý jiný - musel projít schválením téhož proháčkovaného panstva, jež káru do bahen zavleklo, neboť máme demokracii. Spíš, obávám se, budou pokračovat partajní hádanice a strkanice, rozpad a rozklad, panstvo čím dál zmatenější, směšnější a bezmocnější, občánek čím dál otrávenější, až… až… až zbude už jen impulz poslední, jehož jméno jest Průšvih, Matka všech průšvihů. Jest si jen přáti, aby nepřišel pozdě.

Hannover, 11. července 2013