K hajlování jsem se dostal podobně jako Pilát do Kréda. Tedy přesněji: k psaní o hajlování. Proč se k němu znovu vracím?

Toto je nejprve nutné vytknout před závorku: nehajluji, nefandím hajlování, z duše se mi hnusí.

Vracím-li se k hajlování, pak proto, že je jakýmsi lakmusovým papírkem mantinelů naší svobody. Ostatně, zdá se, že si to nemyslím jen já, ale také třeba moderátor veřejnoprávní televize, který v pořadu Události, komentáře (ze dne 14/1) zmínil hajlování v souvislosti s oněmi mantinely svobody, a to v rámci širší debaty kolem kauzy Charlie Hebdo.

Právě tento TV pořad mě inspiroval k tomu, abych se supercitlivým tématem, jakým hajlování bezpochyby je, znovu zabýval.

Připomínám, že ve zmíněném pořadu byla s tématem hajlování versus svoboda konfrontována Miroslava Němcová (bývalá předsedkyně Poslanecké sněmovny), která hajlování odmítla s argumentem, že zvednutou pravicí to začalo a plynovými komorami končilo (parafrázuji smysl jejích slov).

To je nezpochybnitelná pravda.

Jiná věc ovšem je, jestli to platí i dnes. Jestli hajlující jednotlivec či skupina jednotlivců má sílu (obrazně řečeno) znovu vybudovat plynové komory. A jestli se tomu dá zabránit pouze tím, že je za hajlování všechny pozavíráme – anebo zda má demokratická společnost jiné mechanismy, jak vybudování plynových komor zabránit, i když několik hajlujících pitomečků nechá na svobodě.

Neříkám: Nechá na svobodě – a nic. Ale: Nechá na svobodě – a ozve se. Ozvou se demokraté, antifašisté, přeživší holocaust, potomci těch, koho nacisté a jejich přisluhovači vyvraždili. Zkrátka ozvou se všichni slušní lidé a budou argumentovat ne proti „právu jednotlivce si zahajlovat“, ale tím, co tento symbol v minulosti reálně znamenal. S vědomím myšlenky Edmunda Burka, že pro triumf zla stačí jediná věc, aby dobří lidé nedělali nic.

Proto mám problém s mocenským (trestním) stíháním někoho, kdo hajluje. Větší hodnotou pro mě je skutečná změna smýšlení na základě přesvědčivých argumentů. Ve starých dobách bylo možné přinutit ženu, aby si vás vzala, i když vás nemilovala. Takový sex pak poněkud připomínal něco jako poloznásilnění. Nepředstavuje ale pro nás (muže) neskonale větší hodnotu intimní styk se ženou, která nás doopravdy miluje (a samozřejmě my ji)?

Podobný rozdíl spatřuji mezi násilnou christianizací pohanů a osobním rozhodnutím (říká se tomu obrácení) stát se křesťanem. Stojím-li jako pohan před volbou, zda křest nebo meč, patrně se rozhodnu pro křest. Jak opravdovým ale budu křesťanem, je-li volba stát se jím výsledkem vynuceného kalkulu, kterým si zachráním holý život?

Jde mi o význam a sílu slova. Nikoli o použití mocenské síly tam, kde je to nanejvýš sporné.

V internetové diskusi se objevil názor, že debaty o šíři mantinelů svobody slova a vyjadřování jsou tak trochu k ničemu, protože každý je máme nastavené jinak. To je pravda – a mohli bychom uvést bezpočet příkladů. Skutečně nejde o naše individuální mantinely, podle nichž se chováme a podle nichž to či ono interpretujeme a hodnotíme. Jde o to, jak má mantinely nastavené státní moc. A jestli nás může kvůli hajlování jako takovému zavřít do kriminálu či jinak šikanovat.

V protestantismu existuje teze, která říká: Nečiním dobré skutky proto, abych byl spasen, nýbrž proto, že jsem spasen. Cítíme ten rozdíl?

Podobně se to má i hajlováním.

Nehajluji proto, že je to zakázané, nýbrž proto, že jsem vnitřně přesvědčen o tom, že je to nesprávné. A ze stejného důvodu bych nehajloval ani v případě, že by to zakázané nebylo.

Jsem přesvědčen, že ve svobodné společnosti je nutné dokázat přimět hajlující, aby nehajlovali, nikoli tím, že je přinutíme o tom přemýšlet uvnitř věznice, ale silou argumentů vně věznice. To druhé je ovšem mnohem těžší než to první; je snad ale zřejmé, jaký druh „nehajlování“ má větší hodnotu.

Stejskal.estranky.cz