Les, kde jsme hledali houby, protínala prašná silnice, na niž jsme s bratrem vyšli. Byl prázdninový den, já tehdy školní dítko. Psala se padesátá léta. Už z dálky jsme slyšeli vážnou hudbu, smuteční. Právě se blížil smuteční průvod doprovázející zasklený pohřební vůz tažený párem černých koní. Nechyběl kněz a ministranti. Bylo to na kraji vesnice a viděl jsem, jak se lidé stojící u cesty křižují, muži smekají čepice a někteří přihlížející dokonce poklekají. Přitom to byli náhodní kolemjdoucí, protože členové rodiny a přátelé kráčeli v pohřebním průvodu. Řečeno pateticky, byl to majestát smrti, před nímž poklekáme. Víme o něm, provází nás celý život a čas od času se připomíná. Úcta k mrtvým panovala od dávných dob.

Vzpomněl jsem si na tuhle scénu, když jsem nedávno četl v časopise Respekt dopis studentky, která hájila pražskou výstavu preparovaných lidských těl, „Body The Exhibition“, předmět to četných diskusí a sporů. Dovolil jsem si v titulku posloužit poněkud pozměněným nadpisem onoho dopisu. Výstavu jsem nenavštívil, ani se tam nechystám; viděl jsem jen na reklamních materiálech obrázky lidských těl, přesněji jejich svalové podoby, v různých polohách. Ta dívka hájila výstavu jako „úžasnou učební pomůcku“, jež podle jejího názoru přiblíží i laikovi, jak naše tělo vypadá a funguje. Ovšem na to, jak tělo vypadá, stačí sáhnout po učebnici anatomie; jak tělo funguje, to je složitější, týká se to fysiologie. Dál stálo v dopise, že exponáty názorně ukazují věci, které si člověk podle učebnice představí jen těžko.

Podle toho, po jaké učebnici sáhneme. Už první učebnice anatomie, kterou vydal roku 1543 Ital Andreas Vesalius, ukázala lidské tělo do detailů. Následovala další díla, kde jsou navíc výklady o činnosti různých částí a orgánů. Přitom je to vzdálená minulost dokládající vědecký zájem o lidské tělo, ale vývoj v tomto ohledu pokročil. Napadá mne projekt Adam a Eva, který vznikl v USA, nepamatuji si, ale snad to bylo koncem osmdesátých let. Jeho cílem bylo co nejdetailněji zobrazit lidské tělo. K tomu autoři dlouho a velmi pracně vyhledávali těla normálního zdravého muže a ženy, která pak, po patřičném právním ošetření celé záležitosti, podrobili detailnímu prozkoumání tehdy nejdokonalejšími zobrazovacími metodami. Výsledky vkládali do počítače, kde se tak zrodili Adam a Eva, lidská těla do všech detailů. Někdy začátkem devadesátých let mi studenti předvedli malou ukázku tohoto programu, tuším byla to ruka, kde bylo možné zvýrazňovat podle potřeby krevní cesty, nervy, kdejakou podrobnost svalů. Nesledoval jsem pokračování projektu, ale s moderními počítači dospěl patrně mnohem dál. A možná není jediný tohoto typu.

Tehdy, před lety, jeho autoři vysvětlovali, že jim šlo o to nahradit při výuce anatomie skutečná těla, protože těch nebylo dost. Ne každý souhlasí s tím, aby takto sloužil výuce, a bezejmenných mrtvých není mnoho. Dalším motivem bylo vypracovat počítačový program tak, aby se na Adamovi nebo Evě daly napodobit chorobné změny, jaké mohou být odhaleny vyšetřením skutečných pacientů. Chirurgové tak měli dostat možnost prostudovat vše a zvolit co nejvhodnější postup operace. Opakuji, nevím, jak to pokračovalo, nebo to snad skončilo?

Vraťme se na pražskou výstavu. Jaké poučení se tu dostává laikům? Ti, kdo poučení potřebují, ho dnes najdou v knihách a patrně díky Adamovi a Evě, případně podobným projektům, ve virtuálním prostoru. Dopis končí konstatováním, že přínosem výstavy je, mimo jiné, také zpráva, že naše tělo není tabu. Nevím, ale to tabu vždy nebývalo. Když ne dříve, tak se zmíněnou Vesaliovou učebnicí anatomie definitivně přestalo být. Jen se takhle nepředvádělo.

Zaznamenal jsem argumenty, že se přece ukazují egyptské mumie a nikdo se nepohoršuje. To je pravda, ale mumie jsou ukázkou toho, s jakou úctou a pietou naši předkové přistupovali ke smrti. Nevím, ale neslyšel jsem o tom, že by farao, nebo kdokoli jiný, byl mumifikován v postoji vrhače kopí, nebo běžce. To si v tuto chvíli vymýšlím, abych naznačil, že se s tělem zacházelo s úctou. Vystavují se i jiná těla. Například v dánském Århusu je pověstný „muž z Grauballe“, z prvních staletí našeho letopočtu, zřejmě rituálně utopený v bažině jako oběť bohům. I to je ilustrace toho, jaká byla minulost, jaká byla božstva. Tady hrála roli úcta k božstvům, strach před nimi. Ale tělo leží v museu tak, jak bylo nalezeno v rašeliništi.

Co zmíněná výstava? To nejsou pietní pohřby mumií, ani obětiny bohům. Jsou to vypreparovaná těla nedávného data, navíc, aspoň soudě dle obrázků, preparovaná rozhodně ne pietně. A teď ještě stále nezodpovězené otázky – komu patřila ta těla? Jak by kdokoli z nás, onu studentku nevyjímaje, hleděl na takto vypreparované tělo, kdyby se dozvěděl, že to byl příbuzný? A tihle mrtví určitě někoho měli − rodiče, sourozence, možná děti. Nevíme. Souhlasili před smrtí s tím, že budou putovat světem coby bizarní exponáty? Kolem těl svědčících o asijském původu, panuje ticho. Mrtvé ticho.

Ve vzpomínkách se vracím na tu silnici nedaleko Prahy, v paměti se mi vracejí lidé kolem ní. Byli to laici, netoužící po anatomickém vzdělání. V minulosti, ještě v době mého dětství, byla smrt doma častá, lidé sledující pohřební průvod to znali a měli po generace vypěstovanou úctu k mrtvým. Co na té výstavě? Pokud by měla mít vzdělávací poslání, nesplnily by totéž prostě 3D modely, dnes velmi dokonalé? Takhle byla každá z vystavených postav původně živý člověk. Jeden z nás. Máme k nim úctu, nebo nás žene zvláštní zvědavost, s níž se zastavujeme u dopravních nehod a fotografujeme si je? Jestli se ta studentka při vstupu na výstavu třeba také pokřižovala?