20.4.2024 | Svátek má Marcela


SPOLEČNOST: Myslet hlavou

4.8.2011

Pročítání článků v novinách mě stále víc a víc utvrzuje v názoru, že svět se zbláznil. Úplně, dokonale a definitivně.

Tisice let uplynuly od doby, kdy první opice slezla ze stromu, postavila se na zadni a do předních vzala klacek, aby si s jeho pomocí vybojovala své právo na přežití. Teď se začíná kruh uzavírat a potomci té opice dobrovolně klacek odhazují v dál a boj vzdávají. A ještě se při té sebedestrukci zalykají pocitem vlastní ušlechtilosti. Škoda, že to nikdo z těch, co už pomalu nastupují na naše místo, nechápe a hlavně - neocení.

Naši předkové museli tvrdě bojovat. Přírodě museli vyrvat prostor pro žití a ten pak museli bránit před nájezdníky, kteří chtěli bezpracně přijít k hotovému. Kyvadélko lidského rozumu, pudu sebezáchovy a snahy žít začalo stoupat. Vznikala kmenová společenství, poté státy. Kyvadélko stále stoupalo - s přírodou se přestalo bojovat a nastoupila snaha o kompromis, stejně tak spolu přestávaly bojovat státy a snažily se vzájemně spolupracovat. Kyvadélko se ustálilo v neutrální poloze. Ideální stav... musel by ale vydržet. Jenže zákony dějinné, zdá se, kopírují zákony fyzikální a kyvadélko se začíná vychylovat do opačné polohy. Lidé, ukolébaní a zhýčkaní desetiletími klidu, rozvoje a - v podstatě - blahobytu, zapomněli na ta staletí dřiny, na moudra ověřená tvrdou životní praxí. Mají vše za samozřejmé, ba dokonce, neznajíce či zapomínajíce na historické souvislosti, vyčítají svým předkům zbytečnou krutost. Poměřují minulost současnýma očima a stydí se za ni, pomíjejíce fakt, že jenom díky ní jsou na současné úrovni.

A tak se nám aktivisté přivazují k nemocným stromům, protože chrání přírodu, a úplně jim uniká fakt, že s nemocí stromů naši předkové úspěšně bojovali, jinak by nebylo k čemu se přivazovat. Že tím vlastně berou nejen nám, ale i našim dětem a možná dětem našich dětí právo na život v zalesněné, oku i duši lahodící krajině, je nezajímá. Není to původní a hotovo. Ale co je vlastně původní? Kde ta původnost začíná? U plavuní a přesliček? Kůrovec je brouček, který létá... a každý rok, po každém množení, zaletí dál a dál... takže na rozdíl od našich otců a dědů odkážeme my našim potomkům holiny, měsíční krajinu, kde se jen pomalu a zdráhavě bude obnovovat život.... ovšem s vědomím, že jsme byli ušlechtilí a nechali přírodě právo postarat se sama o sebe. Ale co my? Kde je náš pud sebezáchovy, kde je naše touha po přežití? Kyvadélko stále klesá...

Do našich zatím ještě vyspělých států se hrnou přistěhovalci, uprchlíci ze zemí, kde není tak dobře. Ze zemí, kde lidé ještě nepochopili, že co si nevybudují, nevydřou sami, to nebudou mít. Ze zemí, kde tak jako před stovkami let u nás, stále platí právo silnějšího, kde víra v boha je důležitější než právo na život. Ale my jsme přece pokrokoví, ušlechtilí, mírumilovní. Můžeme si proto dovolit je přijmout, dát jim prostor pro jejich víru, ustoupit jejich požadavkům, platit jejich život v našich zemích. Měříme je naším vnímáním, naším pohledem a věříme, že naši snahu pochopí, ocení a odmění. A zapomínáme na minulost, na to, jak naši předkové kvůli snaze přežít bránili svá práva a svá území, kterých se my, zhýčkaní a pomýlení, dobrovolně vzdáváme. A ještě si to pochvalujeme, pochvalujeme sami sebe, jak jsme dokonalí... škoda, že to druhá strana chápe jako slabost, že... Kyvadélko se dostává do kritického bodu....

Vzdáváme se, opět dobrovolně, i svého rozvoje. V nabubřelé snaze poručit větru, dešti, sami sobě ukládáme sebevražedná omezení, stavíme nesmyslně drahé solární a větrné elektrárny a opět se rozněžňujeme nad svojí ušlechtilostí - a zapomínáme přitom, že v jiných zemích se nějakým globálním oteplováním nezatěžují a tím ušetří spoustu a spoustu peněz, kterými nás a naše pokřivené hospodářství převálcují a odsoudí nás k roli věčně na něco doplácejících outsiderů. Kyvadélko se opět víc a víc posouvá do té opačné polohy.

Pud sebezáchovy zmizel a zdravý rozum pláče v koutě. Ba dokonce je považován za úchylku, za - po orwelovsku - ideozločin. Trestáme sami sebe za "viny" našich předků a zapomínáme, že jen díky těmto "vinám" jsme ještě tady. Sama příroda nastolila zákon, že život je boj a kdo chce přežít, musí se o to postarat. My nepřežijeme, protože jsme se už dopředu vzdali a ty, kteří ještě neztratili naději a sílu, sborově ostrakizujeme a nálepkujeme nejrůznějšími -ismy - rasismem počínaje a fašismem konče. Vlastně, dokonce i na pravý význam těch nálepkujících slov jsme zapomněli a přizpůsobili je současnému "mainstreamu".

Každá civilizace od počátků světa zatím zanikla. Zanikla na svou bohorovnost, na ztrátu pudu sebezáchovy, na svou zhýčkanost. Na pocit, že tak, jak je to teď, to bude navždycky. Omyl. Řecko, Řím, Mezopotámie, Egypt - vše bylo zničeno a nahrazeno civilizací novou, méně vyspělou, méně kultivovanou, zato daleko, daleko dravější. Teď je na řadě civilizace naše. Možná se dá proti tomu ještě něco dělat, možná se ten konec dá ještě oddálit. Ale to bychom museli mít vlády, které se nebojí použít zdravý rozum a uplatnit pud sebezáchovy. A to, myslím si, je nerealizovatelné. Člověku jenom zbývá povzdech - proč právě teď a proč právě my....

Kyvadélko je už těsně před před opačným vrcholem. Dá se ještě zastavit?

Vlaďka Špidlová