Teprve rebelující mládež nastolila atmosféru skutečně širokého zájmu o roli KSČ i KSČM

Kdo se chce něco dozvědět o současné společnosti, ať se na ni podívá očima studentů, kteří rebelují proti roli komunistů v krajských vládách. Jistě, je to dost paušální shrnutí. Neprotestují jen studenti a ti zdaleka nerebelují všichni. Ale jako pracovní označení snad lze "rebelující studenty" použít.

Čeho vlastně dosáhli? Na první pohled ničeho zásadního. Již odstoupila jihočeská radní pro školství Baborová (právě její obsazení do školství protest odstartovalo) a nyní odstupuje též jihočeský radní Kučera. Jenže za Kučeru si nemohou udělat zářez na pažbě studenti, nýbrž média– MF DNES upozornila na jeho angažmá pro Státní bezpečnost.

Přes to vše lze říci, že studenti – generace narozená až po listopadu 1989 – projevili až netušený zájem o roli KSČM ve správě věcí veřejných i o roli KSČ v životech svých rodičů. Šlo by dokonce říci, že právě oni prosadili atmosféru zájmu v celé společnosti. To není tak málo. Co oni o té době vědí?

Ta atmosféra do značné míry odpovídá táborovému rozdělení na "autentickou pravici či levici" a "pravdoláskaře". Dokládají to čtenářské diskuse na zpravodajských webech.

S přimhouřenýma očima se dá zobecnit, že lidé tíhnoucí k "autentické pravici či levici" označují rebelující studenty za jurodivou mládež, která o životě nic neví. (Lidovky.cz: "Ti zpovykovaní studenti vědí o socialismu akorát to, že se nesměly nosit dlouhé vlasy.") Naproti tomu sympatizanti "pravdy a lásky" považují jejich zájem za spontánní a hodný úcty. (Lidovky. cz: "A co když toho vědí opravdu víc? A chápou souvislosti?")

Kdo chce rebely kritizovat za "laciný antikomunismus", má to snadné. Není problém je nachytat na politických či historických kiksech. O komunismus se mohou zajímat jen zprostředkovaně. Nemají ani dostatečné informace, ani znalosti (ty poskytne až jistá životní zralost). Ale mají autentický zájem. Kdo má zájem, k informacím a znalostem se dostane časem. Kdo zájem nemá, tomu je dnešní přemíra informací k ničemu. Takhle to lze shrnout. Azájem, který studenti projevují 23 let po Listopadu, skutečně nelze přehlédnout.

Už to bylo řečeno, ale ten postřeh neztrácí svou platnost – spíše naopak. Odstup 23 let od listopadu 1989 odpovídá odstupu roku 1968 od konce druhé světové války a čerstvě získané svobody, která se ovšem zvrtla v novou totalitu. Teď mluví o nové totalitě jen magoři, ale pocit rebelujících studentů, že je tu cosi v nepořádku, bychom neměli jen tak bagatelizovat.

Studenti – třebas nechtěně – vystihli společenský důsledek toho, že se po Listopadu o komunismu příliš nemluvilo. Totiž aby bylo jasno: mluvilo se a stále se mluví o roli KSČ, o jejích zločinech, stovkách popravených, desetitisících vězněných i statisících vypuzených do exilu či emigrace. Ale moc se nemluvilo o komunistické každodennosti v rodinách, o drobné komplicitě s režimem, o roli "malých ryb".

Když to studenti připomínají, někteří lidé je pokládají za zpovykané kverulanty narušující usazené reálpolitické poměry. Jiní takové narušení spíše vítají. Je víc těch prvních (lidí, kteří obecně tíhnou k normalizovaným poměrům), nebo těch druhých? To je dost zásadní otázka a není jisté, že na ni odpověděl výsledek přímé volby prezidenta. (V ní vyhráli ti první – "zdravé jádro společnosti", řeklo by se před čtyřiceti lety.)

Rebelující studenti působí na leckoho zpovykaně už proto, že se zajímají o "malé ryby". Ale na tom není nic divného. "Velké ryby" jsou tématem pro revoluční či denacifikační tribunály, tajné služby (Eichmann) a pro nezávislou justici. Ale to, jak je stále infikována naše každodennost, je tématem pro média i rebelující studenty.

Doložili to západoněmečtí studenti rebelujících v 60. letech. I oni se ozvali po 23 letech svobody. I oni si vykoledovali nálepku zpovykanců (a když se posléze utrhli ze řetězu, tak právem – tehdejší profesor Ratzinger proto přestal být církevním reformátorem). I oni se soustředili na "malé ryby".

Vadil jim třeba Hans Globke, šéf úřadu demokratického kancléře Adenauera. Ten muž nebyl členem NSDAP, ale jako profesionální právník na říšském ministerstvu vnitra byl spoluautorem úředních komentářů k norimberským zákonům. Vadil jim i premiér Bádenska Württemberska Hans Filbinger. Jako armádní právník vynášel rozsudky nad dezertéry z wehrmachtu. A když to na něj prasklo, hájil se argumentem: "Co bylo tehdy právem, nemůže dnes být bezprávím." Ten výrok se stal symbolem přepjatého právního pozitivismu, jeden by řekl spíše právního cynismu. Nepřipomíná nám něco? Nepřipomíná soudruhy Sloupa a Kučeru, kteří právem střežili zadrátovanou komunistickou hranici?

Německo ale předvedlo i opačný příklad. Vysoké demokratické renomé si udržuje bývalý prezident Richard von Weizsäcker. Jako první německý lídr označil květen 1945 za osvobození, ne porážku své země. Přitom sám byl kapitánem wehrmachtu, jeho otec dokonce náměstkem říšského ministra zahraničí s hodností generála SS. Jak se toho stigmatu zbavil? Reflektoval vinu vlastní rodiny, když svého otce zastupoval (jako pomocný advokát) při norimberském procesu, a posléze z toho veřejně učinil závěr.

U nás – přes nesrovnatelnost porážky nacismu a pádu komunismu – příklad typu von Weizsäckera nenajdeme. Nejsou tu lidé, kteří by svou vlastní komunistickou minulost a komplicitu s režimem věrohodně reflektovali. Buď získali automatické alibi tím, že se hned "překabátili" (do ČSSD, ODS...), nebo setrvali ve straně se slovem komunistický v názvu.

Ta praxe běží tak dlouho, až "zdravému jádru společnosti" připadá normální, ba státotvorná. Pak se i účast KSČM v krajských vládách, navíc v resortu školství, pokládá za jasný výsledek férových voleb. Pokud to rebelujícím studentům normální nepřipadá, buďme za takový zájem vděčni.

LN, 28.2.2013