Téměř vždycky, když se v novinách dočtu o nějaké zlodějně, tak si vzpomenu na Barboru Hlavsovou, výborný film Martina Friče z roku 1942. Píši „ téměř vždycky“, protože někdy je těch zpráv o nepoctivosti tolik, že si ani na vysoce charakterní plátenici Hlavsovou nemám čas vzpomenout. Martin Frič dokázal i v obtížných podmínkách Protektorátu vysílat do vědomí občanů velice pozitivní signály. Nejprve dva roky předtím svěřil roli Babičky málo známé plzeňské herečce Terezii Brzkové, aby pak „babiččina ducha“ se stejnou herečkou transformoval do filmu dle námětu Havlíčkova (Skleněný vrch) a výborného scénáře Karla Steklého. Postoj ženy, která nedopustí, aby selháním jednoho z členů rodu ulpělo něco nedobrého na všech jeho příslušnících, je velice silným příběhem, který evokoval otázky různé otázky v dobách okupace, avšak ani dnes není o nic méně aktuální. Konec konců Babičku i Barboru Hlavsovou spojovalo mnohé – především ryzí poctivost a smysl pro čest. Jenže kdo si dnes ten film pustí, byť existuje jeho verze i ve formě DVD...

Bylo by docela zajímavé pouštět ho před každým zasedáním obou parlamentních komor, před jednáním rad a plén krajů, obcí a měst. Nedovolím si odhadnout, co by následovalo. Když v roce 1774 vydal Johann Wolfgang Goethe román Utrpení mladého Werthera, netušil, že bude v Evropě následovat vlna sebevražd, dle příkladu hlavního hrdiny jeho knihy. Takže by se teoreticky možná mohlo stát, že by po promítání Barbory Hlavsové byla státní zastupitelství zavalena tisíci doznáními. Jenže – dá vám někdo na takovýto projekt peníze?

Ono totiž v onom filmu nejde pouze o jednu velice poctivou ženu. Je tam řada dalších postav, které se chovají různě. Nicméně Mac Frič nám přes nádhernou kameru Karla Degiho vzkazuje, že existují jevy, které mají trvalou hodnotu, bez ohledu na to, v jakém osudovém prostředí se zrovna nacházejí. A tento Fričův vzkaz je důležitý i v těchto dnech. My jako národ přeci nejsme těch pár stovek poslanců, ministrů či politických kmotrů. A tak se často přistihuji při tom, že přímo bytostně toužím více a více nalézat příklady dobra a šířit zprávy o nich. Nedávno jsem zcela náhodně narazil na příběh kněze Huga Schneidera.

Hugo Schneider se narodil 14. srpna 1904 ve Vsetíně. Vysvěcen na kněze byl v roce 1929. Nejprve sloužil jako kaplan v Horní Bečvě, pak v Hovězí a devět let, do října 1940, ve Frenštátě pod Radhoštěm. Byl zde také například starostou tělocvičné jednoty Orel. V říjnu 1940 nečekaně zemřel na faře v Kunčicích pod Ondřejníkem P. Ignác Chytil. Proslýchalo se, že ho nějaký kunčický občan udal gestapu za jeho odvážná kázání. Přišli si pro něj krátce po jeho smrti, ještě ležel v rakvi.

Na jeho místo byl jmenován P. Hugo Schneider. Nastoupil do své funkce v Kunčicích ke dni 27. října 1940 a setrval v ní plných čtyřicet let. Jeho nástup do služby faráře v Kunčicích pod Ondřejníkem byl poznamenán nepříjemnou událostí. Obci byly zrekvírovány pro účely válečné tři zvony. Dva z kostela farního a jeden z dřevěného kostelíka na druhém konci obce. Farář Schneider takovou nespravedlnost velice těžce nesl. Hned v květnu 1945 se dozvěděl, že Spojenci nechali svézt všechny neroztavené zvony na jedno místo v Hamburku. I oni ctili jistou pietu, a proto soustředili zvony na jedno místo, aby si je jejich původní majitelé mohli odvézt, případně aby neroztavené zvony našly znovu svá nová místa. I takové jsou konce válek. Když přijel do Hamburku farář Hugo Schneider, kunčické zvony nenašel. Byly pravděpodobně roztaveny. A tak se na místě zřejmě domluvil s okupačními úřady a přivezl tři zvony jiné, ještě starobylejší (zvony z let 1556, 1712 a 1783). Zřejmě byly těžko jinak identifikovatelné, nebo byly z míst, v nichž byly nějaké církevní stavby srovnány se zemí, těžko říci. Každopádně bylo dobře, že pro zvony nalezl místo. Kdyby se jich nikdo neujal, skončily by třeba ve šrotu, jak původně zamýšleno. Přivezené zvony stále zvoní, již 65 let.

Nikdo z nás si již nedovede představit, jaká to musela být síla, jaké pevné odhodlání, jak silná víra a vytrvalost. Z Kunčic pod Ondřejníkem do Hamburku a zpět, je to 1700 kilometrů. Farář Hugo Schneider zřejmě svou cestu a převezení nákladu financoval ze svého. Jak se mu podařilo zvony naložit na vagony a dovézt v měsících plných poválečných zmatků až do Kunčic, to skutečně ví jen Bůh a P. Schneider. Nikdy se nikomu s podrobnostmi své poválečné pouti nesvěřil. Cítil celou válku onu obrovskou nespravedlnost a strašný hřích v tom, že by měly být ze zvonů jeho farnosti vyrobeny smrtonosné střely. Cítil také nespravedlnost v tom, že farníci se kdysi před mnoha lety složili, aby měli v obci kostel i se zvony, a nyní bylo jejich dílo částečně zneváženo. Považoval za svoji povinnost stav věcí napravit. Tak se vydal na pouť dlouhou stovky kilometrů a vykonal neuvěřitelné. A poté dál čtyřicet let vykonával v Kunčicích pod Ondřejníkem své kněžské poslání. Tiše a poctivě. Nikdy o své poválečné misii nehovořil, nikdy se nehlásil k žádným zásluhám. Denně naslouchal zvonům a jen jejich zvuk mu připomínal, jak kdysi dosáhl alespoň částečné nápravy věcí.

Obdoby postav Barbory Hlavsové či P. Huga Schneidera bychom zcela určitě nalezli i dnes v mnoha obcích a městečkách této země. Pouze se o nich nehovoří a pohříchu nepíše. Ač si to nepřiznáváme, jsme tomu radši. Proč si stále nastavovat zrcadlo? Daleko lepší je živit se skandály druhých a pokoušet se po každém třetím pivě sestavovat novou vládu. Řekněte sami - kdy dříve jsme si mohli takhle krásně hrát a předstírat, že my nic, my že muzikanti.