11.12.2018 | Svátek má Dana


SPOLEČNOST: My, Evropa a svět II.

11.2.2013

Kapitola o finanční krizi z připravované knihy prezidenta republiky

Krize, ke které došlo v závěru prvního desetiletí 21. století, a zejména její nečekaná prudkost a hloubka, se staly fenoménem, který znamenal vykolejení dosavadního chodu věcí a který má a bude mít dlouhodobé následky. Přitom se v této souvislosti jedná o dvě ne zcela identické věci - jednou jsou příčiny této krize a druhou použité metody, jak s touto krizí bojovat, které vedou k důsledkům, které jsou - jak to vypadá nyní - svými dopady zásadnější a zhoubnější než krize sama.

I když si myslím, že všechna témata diskutovaná v této knize mají dosah až do dneška, v tomto případě je to zcela evidentní. Problém je navíc v tom, že nám od této krize schází patřičný časový odstup a tím i potřebný nadhled. Jsme ještě příliš "in".

Konkrétních příčin této krize bylo více a jsou dnes a denně rozpitvávány v ekonomické (i neekonomické) literatuře. Díváme-li se však na celý problém šířeji, snažíme-li se přes výrazné jednotlivé stromy vidět i celý les, nemůžeme si nevšimnout podhoubí, na kterém tato krize vznikla a na kterém byly založeny metody jejího překonávání. Za hlavní příčinu této krize - svou hloubkou nepochybně jiné než všechny krize od 30. let minulého století - považuji pohodlné žití v iluzi o nemožnosti vzniku žádných vážných problémů, ať děláme v ekonomické a sociální sféře cokoli. Toto chování bylo v nemalé míře ještě posíleno bezstarostností, která nastala ve světě Západu po pádu komunismu a po skončení studené války. Jeho součástí jsou jistě i všechny -po roce 1989 tak oblíbené - teze o konci historie a další podobné iluze.

Tragických omylů však bylo více. Pýcha v lidský rozum, v jeho moudrost a všemocnost sice byla v západním světě přítomna vždycky - minimálně od doby Francouzské revoluce - ale právě v současnosti dostala nový rozměr. Ten tomu dodala revoluce informačních technologií, počítač, mobilní telefon, internet a jejich nepřetržité zdokonalování. Lidé uvěřili falešným prorokům, kteří jim hlásali, že dosavadním problémem lidstva - a právě teď překonatelným - byla nedostatečnost informací, což samozřejmě není myšlenka nová. To bylo vždy v základu uvažování centrálních plánovačů všeho druhu. Všichni z nich snili o tom, že budou mít - někdy v budoucnu - v rukou všechny potřebné informace a na jejich základě se budou moci dobře (a snadno) rozhodovat. Obrovský rozvoj informačních technologií se zdál být cestou k řešení tohoto problému. Uvěřili tomu i jinak rozumní lidé.

Došlo k neblahému zapomenutí Hayekovy teorie o roztroušených znalostech, které se nikdy a nijak - svou samotnou podstatou - nedají centralizovat, stále narůstaly pokusy o novou a novou centralizaci, stále více bylo důvěřováno "moudrému centru" a nedůvěřováno volnému trhu, stále více se rozvíjela státní intervence, která potlačovala trh a jeho normální fungování. Sem patří i zcela nesmyslná iluze o tzv. "znalostní" či "vědomostní" ekonomice, která se stala dalším utopickým ideálem.

Západ si začal myslet, že není třeba vyrábět, že stačí znalosti a vědomosti skryté ve slově "služby". Proto jeho politici a ideologové chtěli podporovat hlavně vědu a výzkum (což bylo a je oblíbené heslo všech levičáků), ač je evidentní, že znalosti samy o sobě nemají žádný smysl a produktivní efekt. Hloubka nedávné krize zcela jistě souvisí i s tím, že se výroba přesunula na "východ", do Číny a jihovýchodní Asie (a za chvíli se bude přesouvat i na jih). Výroba se přesunula, my si její produkty kupujeme a musíme si na to půjčovat. A děláme si dluhy.

Nemám nic proti tomu, že náš zájem o jejich zboží vytahuje tyto země nahoru. A měli bychom si připomínat, že když Západ vyráběl pro zbytek světa, bohatl. Teď je to opačně, teď chudne.

Bylo zapomenuto i na Stiglerovu teorii informací, která se pokusila ukázat, že nic takového jako informace samo o sobě neexistuje. Že existuje - jak ukázalo jeho striktně ekonomické uvažování - na straně jedné nabídka informací a na straně druhé poptávka po informacích (a z toho plynoucí cena informací), že je mystifikací, že je cena informací nulová, a že je omylem si myslet, že více informací znamená "více"! Je evidentní, že mají smysl jen takové informace, po nichž je poptávka. Nemluvě o tom, že všechny informace ani zdaleka nepředstavují znalosti, které by člověk ke svému rozhodování používal.

Velmi doporučuji: vraťme se pokorně k Hayekovi a jeho kritice "pýchy rozumu" a k jeho inspirativnímu rozboru "předstírání vědomostí" (pretence of knowledge), což se obojí dotýká jádra celého problému, kterým je víra v ukončení nedostatku informací, ve ztotožňování informací se znalostmi a vědomostmi, ve spočítatelnost všeho. Je v tom i absence respektu k řádu věcí kolem nás, který vznikl spontánní evolucí na základě racionálního jednání milionů lidí po řadu generací. Je v tom i absence respektu ke konzervativním hodnotám, které - více než jakékoli lidmi vytvořené zákony - spoluvytvořily dnešní svět.

V ekonomické oblasti sehrála nemalou roli neodůvodnitelná víra v překonání hospodářského cyklu a v to, že jsme vstoupili do éry "velkého zmírnění" (Great Moderation), kdy už je všechno pod takovou kontrolou, že to nemůže vést k žádným velkým problémům. K mému překvapení bylo nasloucháno novodobým ekonomickým historikům, kteří začali kázat o právě nastoupené éře "Great Moderation", což je americký termín, který neumím dobře přeložit. Bylo to jimi interpretováno jako nová historická epocha, kdy už má člověk - myšleno politik a jeho osvícení rádcové - ekonomiku ve svých rukách.

Samozřejmě to nebylo nic jiného než jako osvíceně se tvářící, ale ve své podstatě "staré dobré" keynesiánství a jeho víra v mocné nástroje fiskální a měnové politiky a díky nim v možnost účinného řízení ekonomiky. Byla v tom i keynesiánská krátkozrakost uvažování, protože - jak Keynes propagoval - in the long-run we are all dead (v dlouhém období už jsme všichni mrtví), bylo v tom i preferování pohledu na ekonomické agregáty, a nikoli na reálnou ekonomiku.

Něco úplně jiného je diskuse konkrétních příčin krize let 2008-2009. Odpůrci trhu - ze strany rudé, červené, oranžové či zelené - cítili příležitost definitivně prosadit svůj dávný názor, že za všechno může trh a nedostatečná státní regulace, že tedy jde o "selhání trhu".

Tento názor není možné přijmout, jakkoli jistě šlo i o selhání (či nekalé jednání) různých subjektů trhu. Šlo však především o evidentní selhání státu, jeho politiky a jeho forem regulace. Krizi předcházelo dlouhé období příliš nízkých úrokových sazeb (zejména v USA v Greenspanově éře, ale i v Evropě po vzniku eura), které vysílaly do ekonomiky chybné signály. Vypadalo to, že je více úspor než investic (což v USA určitě nebylo), že se téměř každá investice vyplatí, že je snadné získat úvěr a že bude snadné ho splácet, a hlavně, že už to tak bude navždy. Ekonomové, kteří považují úrokovou sazbu (spolu s měnovým kursem) za klíčovou ekonomickou veličinu, měli už dávno hlasitě křičet, že je její hodnota příliš nízká a že je chybou se podle ní orientovat.

Krizi předcházelo i opuštění monetarismu a spolu s ním - zcela keynesiánsky - opuštění elementární teze, že "money matters", že peníze mají rozhodující vliv. Pod záminkou problémů s definicí (a statistikami) měnových agregátů (tedy nabídky peněz) došlo ke ztrátě pohledu na základní makroekonomické souvislosti. Milton Friedman byl zapomenut, navíc téměř symbolicky rok před vypuknutím krize zemřel. Došlo k opuštění pohledu na měnové agregáty a přešlo se na "interest targeting" (cílování úrokových měr) a na "inflation targeting" (cílování inflace), což jsem od počátku kritizoval.

Zhruba to jsou zásadní problémy, které vidím v měnové politice. Lepší to ale nebylo ani v politice fiskální. Ta uvěřila až příliš v sebe samu, ve svou schopnost zajišťovat dlouhodobý ekonomický růst, a proto se netrápila permanentností rozpočtových schodků - s nadějí, že bude budoucí rychlý (nebo relativně rychlý) růst ekonomiky schodky (neboli dluhy) postupně umazávat. Žádné kontrolní lampičky neblikaly, politici bez obav navyšovali dluhy států. Červené světýlko se rozsvítilo až krizí, ale to už bylo pozdě (nemluvě o iracionální metodě jejího léčení).

Současně - jako produkt vítězství sociální politiky nad politikou ekonomickou - došlo ke snížení standardů na poskytování hypoték (zejména v USA, ale i v řadě "periferních" zemí jižního křídla Evropské unie). Prezidentem Clintonem zesílená politika subvencování hypoték vytvořila nesplatitelnou bublinu, kterou - kromě v USA - vidíme i ve Španělsku a leckde jinde v Evropě. Bublina v nemovitostech, v bytech (a domech) je dodnes hrozivá a představuje velké nebezpečí (jak se právě teď přesvědčují různé španělské banky).

V dílčí analýze těchto "jednotlivostí" nemám žádnou komparativní výhodu, a proto se jí v tomto textu nebudu podrobně věnovat.

Nemohu však opomenout bankovní regulaci, která v iluzi, že je možné z ekonomiky (a vůbec z lidské společnosti) odstranit riziko, vedla k chybné regulaci. Tato regulace přímo naváděla k finančním inovacím a tím vznikly ony nešťastné "deriváty". Přirozená reakce bank na řadu prováděných dílčích regulací vedla k jejich úniku do neregulovaných oblastí, což vytvořilo ohromné množství nebezpečných, jak se teď říká toxických, aktiv bank, které je - a nás všechny - budou ještě dlouho pronásledovat.

Nikoli náhodou se opakovaně zmiňuji o USA a Evropské unii, ač se v médiích stále hovoří o globální krizi. Nebyla a není to krize globální, je to krize severoamerickoevropská. Nikdy jsem si to neuvědomil tak zřetelně jako v říjnu 2010 v Bruselu při summitu EU-Asie, na němž znervóznělí představitelé zemí EU mluvili stále o krizi, až si vzal slovo viceprezident Indie Mohammad Hamíd Ansárí a řekl: "O jaké krizi to mluvíte? Vy máte krizi, my krizi nemáme. Náš HDP letos poroste o 8,5 %, před chvílí tu promluvil předseda vlády Číny a řekl, že jejich letošní růst je 10,5 %." To byl brutální výrok, ale ani to - zdá se - představitelům EU a zemí EU oči neotevřelo. Oni totiž realitu vidět nechtějí.

Příčiny euro-americké krize správně pochopeny nebyly. Jedním z důsledků bylo to, že to nevedlo k odvaze přijmout krizi jako Schumpeterův proces "kreativní destrukce" neboli jako šanci pro budoucnost, jako zbavení se toho špatného, co "destruováno" být musí. Jinak se to špatné nákladně udržuje při životě a stává se zárodkem další budoucí krize. Zničeny nebo opuštěny musí být všechny chybné investice, všechny chybné, neprodejné produkty, všechny neziskové podniky, všechny nezachranitelné banky, ale já vždycky dodávám, že i všechny neudržitelné ideje, představy a doktríny. Mluvímli i o EU, pak je zřejmé, že bankrotovat budou muset i některé státy.

Bezprecedentní však byly i metody léčení krize. Zejména v USA, ale i v Evropě vedly k zadlužení států a k enormním deficitům státních rozpočtů, které v minulosti - nemluvíme-li o obou světových válkách - neměly obdoby. Vylekanost politiků byla taková, že se pokusili zahltit ekonomiku penězi. Kromě fiskálních výdajů k tomu napomohlo i neméně bezprecedentní "kvantitativní uvolňování" (tzv. QE) čili tisknutí peněz centrálními bankami. Protože nenastalo téměř žádné důsledné přirozené přizpůsobení ekonomik (byly jenom zahlceny penězi, což se stalo brzdou jakéhokoli přizpůsobení), nemohlo dojít ani k jakémukoli rychlému oživení ekonomiky. Ukazuje se akutní nebezpečí dlouhodobé (nebo alespoň řadu let trvající) stagnace japonského typu. To je velmi realistický odhad, ze kterého bychom měli vycházet.

Když začala krachovat - na podzim 2008 - druhá velká americká banka, byl jsem přednášet v americkém Seattlu a byl tam uspořádán i oběd na mou počest za účasti "who is who" tohoto krásného města. Na obědě byl i jeden U. S. kongresman, který se omlouval, že musí v polovině oběda odejít a letět do Washingtonu hlasovat o Bushově záchranném plánu. Byl připraven být proti, ale nebyl. Plán byl mocnou většinou schválen.

Důsledků krize bylo více. Jedním z nejvýznamnějších bylo obnažení iracionality - mnohými z nás již dávno před krizí kritizovaného - měnového uspořádání v Evropě. V řadě svých textů opakovaně píšu, že vytvoření společné evropské měny bylo projektem pro "dobré počasí" neboli projektem, který vydrží jen do prvního většího vnějšího šoku, do první krize. To mimo jiné říkával po celá devadesátá léta Milton Friedman, ale to jsem od něho bezprostředně neopsal, neboť to - pro mne už dávno - zcela logicky vyplývalo z racionálního ekonomického uvažování, jehož byl v celé druhé polovině minulého století nejzřetelnějším představitelem. Učil jsem se jeho myšlení, ne tuto konkrétní věc.

V listopadu 1997 jsem měl přednášku na Stanfordově univerzitě a organizátoři požádali Miltona Friedmana o úvodní laudatio. Mimo jiné řekl, že Václav Klaus uměl rozdělit československou měnu a že se to Evropě může hodit, až bude potřebovat rozdělit měnu evropskou. Možná to tehdy někomu znělo jako pouhý bonmot, ale po patnácti letech se k tomu velmi nebezpečně přibližujeme.

Jestli jsem se od Miltona Friedmana v této souvislosti něco bezprostředně naučil, bylo to spíše z jeho textu z roku 1953, který se nazýval "The Case for Flexible Exchange Rates", ve kterém kritizoval neudržitelnou iracionalitu brettonwoodského systému fixních měnových kursů, který byl nastolen po II. světové válce.

Měnová unie není ničím jiným než extrémním případem modelu fixních kursů, a tak je také na ni třeba nahlížet. Vydržela jen v dobrém počasí, které ale definitivně skončilo krizí let 2008-2009. Neudržitelnost eura (pro 17 dnešních členských zemí eurozóny) je zcela evidentní, resp. jeho udržování vyžaduje nesmírně vysoké náklady, které jsou mylně interpretovány jako pomoc Řecku, Irsku, Portugalsku, Španělsku. To je vědomá mystifikace - je to pomoc euru (a myšlence totálního sjednocení Evropy a vymazání evropských států z mapy Evropy pod heslem evropské verze "global governance").

Státy jako Řecko, Portugalsko a Španělsko jsou obětí společné evropské měny, která odpovídá jiným ekonomickým parametrům, než jaké mají tyto země evropského jihu. Tyto země by byly mohly "žít" se svou - mnoha ekonomickými a zejména neekonomickými faktory danou - ekonomickou výkonností, ale ony jsou trestány za to, že nemají ekonomickou výkonnost Německa, Holandska a některých dalších evropských zemí. To je vůči nim strašlivě nespravedlivé, i když je zřejmé, že do této měnové unie neměly vstupovat. Jejich malou omluvou může být snad jen to, že nebyly dostatečně varovány. Od ekonomů těchto zemí je to však v každém případě ničím neospravedlnitelným selháním. Myslím, že mohu tvrdit, že jsem Čechy varoval dostatečně.

V historii je mnoho známých případů nepovedených měnových integrací (či unií). Jedním případem bylo Československo, ale my jsme ji před dvaceti lety dokázali rychle rozdělit. Druhým vhodným příkladem je Německo, ale to bylo za cenu německého znovusjednocení ochotno ekonomickou vadu heterogenity západního a východního Německa přes obrovské náklady profinancovat (formou finančních transferů, které byly za uplynulých dvacet let - a které dále pokračují - daleko vyšší než dnešní transfery slabším zemím eura).

Z literatury je známá i problematičnost měnové unie Velké Británie, na kterou celá staletí doplácely Wales, Skotsko i Irsko. Ani Spojené státy nebyly jedno a půl století optimální měnovou zónou. V dnešní Evropě máme již 150 let případ heterogenní měnové zóny zvané Itálie, která ale na jih neposílá stejně velké transfery, jaké posílá Německo na východ své země.

Na Sicílii - zrovna v těchto dnech se mluví o bankrotu této italské provincie - jsem byl naposledy před 46 lety, v roce 1966, a už dlouho jsem se těšil, že tam v polovině srpna 2012 pojedu na konferenci. Sicílie je krásná, Erice, kde se koná konference, je neskutečně malebné místo, ale mám pocit, že se toho na Sicílii od mé předcházející návštěvy moc nezměnilo. Má-li být Sicílie, ale spolu s ní vlastně celá Evropa, skanzenem současného moderního světa, je to také možný projekt. Nejsem si ale jist, zda si ho lidé v této části světa zvolili dobrovolně.

Náklady udržení eura, které jsou spíše nákladem projektu unifikace Evropy, stále rostou. Ani zdaleka nejde jen o - na první pohled hrozivou - sumu přímých plateb zasílaných zemím evropského jihu. Daleko větším nákladem je nevyhnutelná dlouhodobá stagnace Evropy. Ztráta tempa ekonomického růstu Evropy o jedno jediné procento je daleko větší ztráta, než kolik činí dnešní fiskální transfery (i když se to z pohledu malých zemí ve střední a východní Evropě nemusí tak zdát). Tuto ztrátu ekonomického růstu občané-voliči bohužel neumí vyčíslit, a proto ani domyslet.

Kdyby nebylo krize let 2008-2009, přišel by na oblohu - dříve či později - jiný mráček, ale ten, který přišel, byl pro myšlenku evropské společné měny tvrdým úderem. Nechci sebevědomě spekulovat o šanci eurozóny (v dnešním složení) vzpamatovat se. Zázraky se dějí. Šance na tento zázrak se mi ale zdá být velmi malá.

Krize 2008-2009 znamenala i výrazné přeskupování sil ve světové ekonomice. Již výše jsem při diskusi čínského ekonomického zázraku, který trvá přes všechny - de facto stále stejné - pochybnosti už více než tři desetiletí, tento fenomén zmiňoval. Slabých stránek čínského ekonomického rozvoje jsme si mnozí vědomi, ale k žádnému zpomalování růstu tam nedochází, resp. příliš nedochází.

Obdivuji se všem, kteří se odváží "mudrovat" o konfuciánství, ale možná, že v něm je leccos skryto. Konfuciánská demokracie, které se říká Minben (zformulovaná Menciusem, který žil v letech 372-289 před naším letopočtem), to vysvětluje tak, že lidé jsou sice základem státu, ale z toho podle této doktríny neplyne, že lidé mají vládnout. Rozhodující roli hraje paternalistický ideál zvyšování jejich blahobytu a vláda je - či není - legitimizována důsledky své politiky na blahobyt lidí (nikoli tím, jak se dostala k moci). Pro nás to přijatelné sice není, náš ideál demokracie je jiný, ale dnešní evropská demokracie je od něho také daleko. Eufemistický termín "demokratický deficit" dnešní evropský problém absence demokracie velmi bagatelizuje.

Ale ono nejde jen o Čínu. Jsou zde i další BRICS země - Brazílie, Rusko, Indie a Jihoafrická republika, ale i řada dalších. Mé letošní návštěvy v Turecku, Saúdské Arábii, Malajsii, Indonésii (ale i v Maroku), loňské v Ázerbájdžánu, Argentině a Chile (a konec konců i v Senegalu) mi názorně ukazují, kde ekonomická dynamika je (a kde není). Přeskupování ekonomické síly nemůže nemít celou řadu následků a nejsem si jist, zda je na to Evropa připravena. Jde přece i o šíření jiných kulturních a behaviorálních vzorců.

Krize let 2008-2009 určitě nevznikla proto, že svět (a ekonomika) je složitější než dříve, a že proto musí být - moudrými a vyvolenými - více regulován. Není pravda, co tvrdí jeden z největších zbylých keynesiánců Robert Skidelsk, že žijeme v neřízené ekonomice ("an unmanaged economy"). Naopak naše ekonomiky jsou regulovány až moc. Lidé nepotřebují být více voděni za ručičku, pouze jim nesmějí být dávány mylné, zavádějící signály a pokyny.

Souhlasím s R. J. Samuelsonem (což je syn slavného Paula Samuelsona), že "problém není v absenci regulace. Problém je v tom, že regulátoři nejsou chytřejší než ti regulovaní". Už jsme na to za těch pár let trochu pozapomněli, ale vzpomeňme si, jak byli před třemi čtyřmi lety hledáni konkrétní viníci krize a jak se politikové snažili nehledat systémové příčiny. Samuelson vtipně říká, že "Američané mají sklon převyprávět každou krizi do formy moralistní pohádky - o souboji dobrých a zlých".

Nevěřím, že se tato krize a její následky stanou poučením. Spíše zůstane všechno při starém.

Text z připravované knihy prezidenta republiky My, Evropa a svět, která vychází počátkem roku 2013 v nakladatelství Fragment.

Týden, 31.12.2012



Diskuse


B. Rybák
20:11
12.2.2013

J. Farda
23:19
11.2.2013

P. Brodský
23:05
11.2.2013

P. Brodský
23:09
11.2.2013

B. Rybák
21:23
12.2.2013

J. Skotnica
19:14
11.2.2013

V. Hajková
17:32
11.2.2013

P. Vít
15:07
11.2.2013

p. scheck
10:54
11.2.2013

J. Vyhnalík
11:23
11.2.2013

Z. Rychlý
10:18
11.2.2013

P. Moravčík
9:59
11.2.2013

P. Lenc
10:10
11.2.2013

V. Hajková
11:23
11.2.2013

P. Moravčík
11:52
11.2.2013

V. Hajková
11:17
11.2.2013

V. Hajková
11:22
11.2.2013

P. Moravčík
11:55
11.2.2013

M. Trhlík
13:43
11.2.2013

J. Brunner
15:27
11.2.2013

M. Varadinková
14:01
11.2.2013

P. Moravčík
15:16
11.2.2013

J. Brunner
15:43
11.2.2013

P. Moravčík
18:42
11.2.2013

K. Frauknecht
No,
8:12
11.2.2013

P. Lenc
8:54
11.2.2013

M. Svoboda 195
13:47
11.2.2013

M. Svoboda 195
13:51
11.2.2013

Z. Švrček
9:20
11.2.2013

V. Hajková
11:27
11.2.2013

M. Trhlík
13:59
11.2.2013

R. Langer
14:43
11.2.2013

J. Brunner
15:50
11.2.2013

počet příspěvků: 41, poslední 12.2.2013 09:23









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.