25.3.2017 | Svátek má Marián






SPOLEČNOST: Můj surrealistický svět

13.3.2017

Můj surrealistický svět se zrodil, když mi bylo patnáct let. Temné válečné barvy kamsi odpluly a kolem mne se začal točit kolotoč všech myslitelných barev spektra. Stal jsem se požíračem knih, není divu, že patnáctiletého studenta uchvátily básně, které tak ladily rozletu vlastní fantazie, co lepšího bylo, než podlehnout volně se spojující mozaice obrazů, obratů, slov, výrazů, a volně se vznášet ve vzniklém prostoru bez hranic, kde pluli André Breton a Paul Eluard v obrazech Marca Chagalla nebem k Toyen a Štýrskému, všichni kormidlováni mým milovaným Podivuhodným kouzelníkem Vítězslavem Nezvalem.

Tak jsem snil svůj sen, který tak krátký byl, až Kouzelník zplodil Zpěv míru a všichni psali ódy na Stalina. „Nemyslí se na nevědomost A nevědomost vládne Ano doufal jsem ve všecko A zoufal jsem nade vším“, jak mi předpověděl můj milovaný Paul Eluard, utěšuje mne zároveň svou Zatáčkou: Doufám Co je mi zakázáno.

Doufat jsem nepřestal, leč od básní jsem se ponořil do prózy svého vznešeného řemesla, občas vytržen z bídy svým dalším milovaným Jaroslavem Seifertem a hrami a texty svého absurdního oblíbence Václava Havla, spolužáka mé ženy, aniž by kdy měl o tom tušení, pak se poodhrnula opona a kolem mé hlavy začaly proudit pestrobarevné zakázané texty i obrazy jako potůček, pak se slily v mohutnou řeku, řece se musí do cesty postavit hráz.

A tak se stalo. Blbý vtip – zleva dobrý, zprava tanky – se zhmotnil 21. srpna 1968 na křižovatce ve Starém Plzenci. Národ se vzepřel k týdennímu odporu, až posléze téměř do roka a do dne dospěl ke kruciální otázce:

„Souhlasíte se vstupem spřátelených vojsk? Ano? Ne?“

Taková jednoduchá otázka jako v Bibli, i tam se píše – Tvoje odpověď budiž ano ano, ne ne. Nemohl jsem jinak, než na ni odpovědět špatně a nést pochopitelně následky.

Tento záchvěv odporu měl navíc svou velmi reálnou surrelistickou tvář, když my jsme si mysleli, že spějeme ke skutečné svobodě, nikoli jako poznané nutnosti, zatímco naši oblíbení vedoucí představitelé plánovali změnu své partaje v jakousi stranu mírného pokroku v rámci komunistických zákonů, inspirováni zřejmě Jaroslavem Haškem.

Následná normalizace nechce mít nic společného se surrealismem, ač paradoxně vede k takovým surreálným situacím: „Víte, jaký je rozdíl mezi socialismem a reálným socialismem? Přece jako mezi aktem a pietním aktem.“

Paradoxem té doby je, že posléze vinou hospodářského a společenského marasmu se pietní akt zhmotní a umožní to, čemu se u nás říká sametová revoluce.

A pak je třeba hlavně praktické konání, tu demokratické volby, tu kuponová privatizace, tu vstup pod ochranná křídla NATO, tu do kýžené Evropské unie, život plyne poklidným tempem, vznikají a zanikají strany, ke svobodným volbám chodí méně a méně lidí, všechno zdá se spěje zavedenými pořádky zase k jakémusi bezčasí, až se jednou probudím a kolem mé hlavy se zase rozproudí surrealistický svět, kterému tentokrát nepropadám radostně, ale s úzkostí se do něj propadám.

Moře uprchlíků se valí přes moře a hory a doly. Paní Merkel otvírá náruč pravíc „Wir schaffen das“, aby posléze zjistila meze svého optimismu a s pomocí evropských úředníků nám je přikazuje dobrovolně vítat, máme jich u nás už přes půl milionu, rádi pracují a posílají peníze svým rodinám, nevnucují nám své smýšlení a pořádky, a proto se nepočítají do kvót.

Všemocná Evropská unie prokazuje svou bezmoc neschopna chránit své vnější hranice před přílivem ilegálů, stále se pořádají summity, přijímají se usnesení jako kdysi u nás závěry komunistických sjezdů, a skutek utek.

To unijní snažení mi připomíná můj nejoblíbenější surrealistický obrázek – krásně vybarvený šnek se pokouší plazit po hraně žiletky - k jakému to asi povede konci?

šnek na žiletce

Všude v Evropě máme na krku volby. Parlamentní nebo prezidentské. U nás vládne svérázný nejvyšší úředník, zvolený mírnou většinou z nadpoloviční většiny voličů, kteří se odhodlali zvednout z lože a přijít k urnám, z čehož vyvozuje svou mimořádnou váhu, nadřazenost výrokům soudů a trvalou vtipnost výroků vlastních. Polovina národa ho velebí, druhá nesnáší, ale přesto až na výjimky uznává svou porážku ve volbách, nebouří se v ulicích a nezapaluje auta jako v kolébce moderní demokracie, kde tamní noví marxisté, kteří nikdy nepoznali dobrodiní reálného socialismu, a proto po něm tak touží, se srocují, sotva podobným způsobem své volby prohráli, a už kují pikle, jak by ho odvolali či jinak svrhli, nemajíce tušení, že s Trumpem k nim konečně po sice barevném, ale zcela bezbarvém prezidentovi konečně dorazila surrealistická skutečnost, stejně jako k Britům dospěl neočekávaný brexit. Francouzům se blíží naděje paní Marine Le Pen, Holanďanům Wilders, němečtí surrealisté nemají proti Merkelové zatím šanci, zato u nás jsme na tom lépe.Pánové Okamura a Konvička jsou zatím v nedostačujícím formátu, ostatní se potácejí kolem hranice volitelnosti, komunisté oscilují kolem deseti procent, ale pro vytvoření budoucí vlády máme na výběr ze dvou vpravdě surreálných vůdců.

Den za dnem upadá moc ze všech stran podrývaného a ohrožovaného provazochodce Bohuslava Sobotky, jenž pár měsíců před volbami neví, jakého voliče by měl oslovit, sice zatím pro jistotu všem slibuje všechno, až na ty bohaté, kteří pobírají v čisté mzdě něco nad trojnásobek průměrného důchodu (pro pořádek, to je těch 50 000 Kč hrubé mzdy), a ty se chystá svými daněmi ojebat (jím zvolený výraz, omlouvám se, ale je přiléhavý).

A konečně na pohled drobná postava k podpírání nás všech upadlých, nepohledný, s poněkud většíma ušima, naopak s útlými ramínky, pravý to surrealistický poklad. Ale nemylme se, Andrej Babiš je větší realista než deset Petrů Robejšků, má to dobře propočítané, národ ví o všem, co spáchal i co ještě nečistého provede, a národu vpravdě surrealistickému je to šuma fuk. Teprve teď se zrodil pravý Podivuhodný Kouzelník, básní mu netřeba.

„Dejte mi koblihu a pohnu republikou,“ může si směle přát místo Archimedova pevného bodu. A on si ty koblihy dokonce sám vyrábí.

P.S. Tak pěkný závěr, ale musím jej přebít, když náš milovaný vůdce sezval 1000 tajných hostů do Španělského sálu, aby jim večer prozradil utajeně a naprosto nečekaně, že bude pokračovat ve svém prezidentování dalších pět let! Milionář Kellner má čest být jako jediný veřejně jmenován, bude ho jistě podporovat. My z podhradí známe výsledek hned z úniku informací a následně ještě druhýden prostřednictvím oficiální tiskové konference.

Jestli tohle není vrcholný surrealistický zážitek!



Diskuse


J. Farda
16:41
13.3.2017

J. Kyselková
15:26
13.3.2017

Z. Lapil
9:43
13.3.2017

R. Langer
10:38
13.3.2017

V. Vaclavik
6:26
13.3.2017

J. Fridrich
7:16
13.3.2017

B. Carina
3:29
13.3.2017

počet příspěvků: 8, poslední 14.3.2017 02:27









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.