Pravděpodobnost náhodného vzniku života je taková, jako kdyby výbuchem v tiskárně vznikl slovník cizích slov. (Albert Einstein)

Uveřejnil jsem nedávno v tomto mediu úvahu, týkající se toho vražedného blázince v Syrii, v Iráku i jinde v zahradě Alláhově: řeže se to, mydlí se to, šíité se sunity, sunité s Kurdy, nejhůř to ale odnášejí místní křesťanské menšiny. Na to se mi ozvala řada pánů, dovozujících dosti vztekle, že křesťani taky bývali pěkně vražedná sebranka a že by nám všem bylo nejlíp vůbec bez jakéhokoliv náboženství, kteréžto jest, jak známo, opiem lidu. Což bych přijal jako názor, s nímž se lze pustit do diskuze; jenže jak chceme diskutovat tam, kde kritika přerůstá v třaslavou nenávist? Prosím, nejsem žádný svíčkový dědek a pro leccos mám pochopení; ale proč budí v některých lidech sám pojem „náboženství“ takovou míru zášti? A proč zrovna v českých lidech? Žiji v Německu a pozoruji: také mezi mými spoluobčany je nemálo těch, kteří jsou křesťany leda podle jména, pokud vůbec nějakými; také zde je – třebaže ne v té vysokoprocentní míře jako v zemích Koruny české – dosti těch, kteří zřeknuvše se jakékoli víry, prohlásili se ateisty. Spokojují se však s tím postojem, nestává jim z něj záštiplný protináboženský džihád. Proč, jak se zdá, to neplatí ve vlasti Komenského a Čapkově? Tomu bych rád přišel na kloub.

Chceme-li čemukoli přijít na kloub, je nutno si nejprve ujasnit pojmy. Tudíž: co jest víra? Co ateismus? Je vývoj světa a života na něm dílem nahodilosti, nebo se ubírá cestou jakéhosi plánu? Děje se výhradně po darwinovsku výběrem, v němž jedno obstojí, druhé podléhá, nebo je ve hře i vyšší tvůrčí síla, která působení Darwinova principu usměrňuje a urychluje? Obvykle se obojí staví proti sobě: buď Darwin, nebo tvůrčí síla. Neleží skutečnost někde mezi tím? Není vývoj spojením obojího? To pochopitelně - nebo aspoň jak komu – nevíme a ani vědět nemůžeme; přesto neuškodí si s tím polámat hlavu. Nelze-li znát plnou a nepochybnou skutečnost, lze postavit hádanku proti hádance a poměřit loktem pravděpodobnosti.

O Bohu a zásvětí jest obtížno se hádati, jelikož je to věc víry. Člověk zbožný (teista) má za to, že takové jevy existují, ateista zase že neexistují, ten ani onen však nemá pro svůj náhled koktrétního důkazu, jen že prostě věří či nevěří. Co by se mé osoby týkalo, přiznám se po bedlivém zamyšlení, že do důsledků vzato nevěřím ničemu; věřiti rovná se neprokázané za skutečné míti. Některé věci vím, jako například že sousedčin kocour je černý a Lovosice dlouhé, třebaže, jak vědou dokázáno, kocouři ani Lovosice neexistují, jsouce ve skutečnosti kmitáním jakýchsi elementárních částic. Než dosti šprťouchlat. Na opačném konci se nacházejí jevy, o nichž vím starého kozla, buď že jsem se o ně dosud nezajímal, či ještě spíš že přesahují kapacitu mého ubohého mozku a smyslů – věc to, mající v celé diskuzi o teismu a ateismu kardinální význam. Mezi oběma těmito póly leží celá stupnice jevů, z nichž některé pokládám za méně, jiné tak napůl, ještě jiné za více až krajně pravděpodobné. Jsoucnost Boha, zdrženlivěji řečeno oné vyšší tvůrčí síly, již vší rozhodností odmítají ateisté, pokládám spíš za pravděpodobnou až velmi pravděpodobnou; divil bych se velice, kdyby se celé na vteřinku a na milimetr vyměřené kolotání vesmíru obešlo bez Nejvyššího geometra, jsouc dílem pouze jakýchsi nahodilostí. Vícero studií pak dovozuje, že kdyby měl být život na Zemi výsledkem náhodného výběru metodou hodí se – nehodí se, nedospěl by do tohoto dne dál než k jednobuněčným organismům. To Bůh jakožto Nejvyšší plánovač je mnohem přijatelnějším vysvětlením těch záhad, i když, to se ví, za šos chytit a do vědátorských krabiček nacpat se nedá. Ostatně komu při vyslovení jména „Bůh“ naskakují na pokožce pupínky, může si posloužit pojmy jako Příroda, Nejvyšší inteligence, Neosobní řídící síla a tak všelijak podobně, význam je týž. Ateisté ovšem sahají do sfér nepochopitelna neradi, ujišťujíce nás místo toho se vší vehemencí, že nemůže existovat takový ten dědeček s fousama a zlatým kroužkem nad hlavou, co má rád, když jsme se před spaním pěkně pomodlili a tresce nás za naše poklesky; i pravím, že ani mně nečiní potíží pokládat takovou figuru za silně nepravděpodobnou, nechci-li být sám sobě za troubu. Je snadné být ateistou na tak nízké, ať nedím primitivní úrovni; ale o tom se snad, probůh, nemusíme bavit.

Když jsem chodil do školy, vládla podstatnému dílu planety včetně mé vlasti jedna ze spásných teorií, o jaké v běhu posledního dvoustoletí nebyla nouze. K obvyklé domýšlivosti světa opravců připojila ještě domýšlivost zcela specielního druhu: hlásala, že cokoliv jest, poznatelné jest, neboť příroda a vesmír nejsou než nahromaděním různých forem materie. Proto také že neexistují jevy nepoznatelné, toliko prozatím nepoznané; a my nyní, vyzbrojení zmíněnou teorií, poznání světa doplníme a dokončíme, takže budeme znát všechno. Nuže, teorie se nejprve zesměšnila, načež ztroskotala tak žalostně jako dosud nic; i bylo by možno vyslovit pravidlo, dle nějž výsledek ztroskotavší teorie je nepřímo úměrný jejímu nároku na absolutní pravdu. Ale raději žádná pravidla nevyslovujme a spokojme se s registrací toho, co se dělo a děje. Vyslovovat všeobecně platná pravidla bychom směli, kdybychom vlastnili klíč k veškerému poznání, ale na rozdíl od marxistů i jiných -istů se jej mít nedomníváme. Naopak. Čím skromnější zůstaneme v odhadu své poznávací schopnosti, tím blíž budeme pravdě. Leda snad… když už jsme se té věci dotkli, jak je tomu s tou materií? Není bezradnost a selhání materialistického myšlení už samo o sobě známkou toho, že mimo oblast hmotnou, uchopitelnou a měřitelnou existují a působí i principy jiné a vyšší? Nematerialističtí myslitelé je označují souhrnným pojmem duch, s nímž pak rozličně manipulují, ale i to je pokus o materializaci nepoznatelného. Buďme pokornější: sféry nadsmyslna vysílají signály, pro jejichž příjem nám mezi ušima nenarostla anténa. Člověk má svou inteligenci, analytickou schopnost, rozum a úsudek, zkušenost, snad intuici… a dost. Zde je práh, za nějž je nám za určitých mimořádných okolností dovoleno nahlédnout, ne však jej překročit. Nikdy; netěšme se nadějí, že vnikneme do prostoru za prahem, jen co nám věda poskytne příslušné přístroje.

Hmyz prý vnímá dvojrozměrně; nevím, jak je možné to zjistit, ale dejme tomu. V tom případě hmyz nechápe třetí rozměr. Muší materialista se směje takové pošetilé, idealistické představě: každý přece vidí, že scenerie za oknem je plochá! Stejně se lidský materialista staví k třetímu rozměru: je konečný a nic není mimo něj, jelikož žádný čtvrtý rozměr nevidím. Matematicky ovšem lze prokázat existenci čtvrté a snad i vyšších dimenzí; v nich ale nic není, nic neznamenají a naše živobytí ničím neovlivňují, takže celkem o nic nejde. Opravdu? To je otázka, k níž lze zaujmout stanovisko jako ten muší myslitel: prostor za prahem poznání není, jelikož jej nevidím. Dovolím si vyjádřit se opačně: věřím… ne, pokládám za vysoce pravděpodobné, že prostor mimo dosah lidského vnímání existuje, je plný pohybu, dění, zákonitostí, ovlivňujících náš svět v míře, již nelze ani tušit. Jinak by totiž byl zbytečný. A jevy zbytečné, jak známo, v přírodě neexistují. Ani jevy samoúčelné. Což poznamenav, mohu pokročit dál.

Diskutoval jsem ondyno s jistým velmi bystrým pánem, jenž se mi rovněž prohlásil za ateistu. „Nu ano,“ povídám. „Jste tedy ateista. Ale v jakém smyslu? V Čechách je tím slovem obvykle rozumněno odmítání příslušnosti k některé z církví. Nebo jste dospěl k přesvědčení, že neexistuje nic než co můžeme vidět, slyšet, ohmatat…“ pán chvíli přemýšlel, načež připustil že ne, takový ateista že zase není, i on že tuší existenci jakéhosi vše završující vesmírné síly, jen se mu nezdá ten fousatý dědeček v noční košili, co o něm vyprávěl pan katecheta v hodinách náboženství. No vida, už jsme se domluvili, stačilo jen ujasnit si pojmy. Snad nebude bez zajímavosti vypovědět, kterak i já jsem se rozešel s vírou otcův svých, aniž bych se nutně stal ateistou. Bylo to takhle:

Vyrostl jsem co nepříliš horlivá ovečka církve českobratrské, než jsem pojal úmysl opustit komunistický ráj pracujících a ocitl se v registračnním středisku pro osoby, hledající útulek v tehdejším Západním Německu. Orgánové, pověření příjmem uprchlíků ze zemí sovětského bloku, měli ovšem svou zkušenost s vyčuránky a podvodníčky, hledícími si vylepšit svou věrohodnost různými bajkami, i bylo nutno překonat jistou nedůvěru. Přísný pan komisař mě vyslýchal, na všelicos se vyptával, až došlo na cirkevní příslušnost. „Religion?“ otázal se. „Český bratr,“ ohlásil jsem hrdě. Komisař koukal bezradně - co je to? „Česká evangelická církev,“ podal jsem vysvětlení. „Also evangelisch-lutherisch,“ rozhodl jsa rád, že má tu záležitost s krku. Tak jsem se stal luteránem, neboli jak říkávali dědové, lutriánem. Nevadilo mi to příliš. Postupně jsem však v polévce své nové příslušnosti začínal nacházet všelijaké chlupy. Býval bych od evangelické církve očekával, že se aspoň pokusí mě přivést k oněm vyšším, nadsmyslovým souvislostem, jak o nich byla řeč, avšak milá luterská církev si s pojmem Bůh jaksi nedokáže nic počít, i vypustila jej ze svého vokabuláře. Místo toho hojně operovala jménem Kristus, vidíc v něm nejvyšší sociálně-levicovou autoritu. Tomu se může divit jen ten, kdo nepoznal atmosféru svobodného Západu v raných létech osmdesátých, všechny ty demonstrace, protestní průvody a řevy, proti americkým raketám, proti Izraeli, proti čemukoliv západnímu; pro kousky sovětské říše a jejích satelitů byla vždy pohotově chápavá omluva. A nemohlo být kraválu, aby kolem neobskakoval evangelický pastor s medovými slovy křesťanské lásky na rtech, rovněž dosti jednostranně pojímané. I nakrkl jsem se, zašel na příslušný úřad a požádal o vypsání z církve těše se, jak se mě ouřednictvo bude ptát na důvody a já je pěkně od plic podám. Neptal se ale nikdo na nic, tadyhle se podepište, bum, razítko, a byl jsem osobou bez vyznání. Že by ale ateistou…

Upraveno z Nového Polygonu

Dokončení zítra