10.12.2018 | Svátek má Julie


SPOLEČNOST: Moje druhé národní obrození

7.12.2018

Úplně přesně si pamatuju ten okamžik, kdy se ze mne stal zapřisáhlý nepřítel minulého režimu. Psal se rok 1970, mně bylo dvanáct a komunisté zase zakázali skauting. Dozvěděli jsme se to uprostřed úžasných skal a nádherné divočiny na táboře ve Ferdinandově soutěsce v Českém Švýcarsku. Bože, jak já to skautování jako kluk miloval! S kamarády jsme si pak založili klub na způsob Rychlých šípů a já se poprvé odebral do podzemí. Obrazně i doslova. Klubovnu jsme si totiž zařídili u nás ve sklepě.

V roce 1971 slavila KSČ padesát let od svého založení, komunisté na klopě nosili odznáček v podobě rudé hvězdičky a já měl takový protestní rituál. Pokaždé, když jsem někoho s hvězdičkou na klopě potkal, nejčastěji to byl ředitel naší školy Zadrobílek, jemně, neboť symbolicky, jsem si odplivl.

Čas plynul, mně narostly dlouhé vlasy a rebel skaut se přeměnil v rebela rockera. Ještě jsem chodil do deváté třídy a s kapelou už jsme po českém venkově vyhrávali bigbít. Ze žáka se pak stal student a ten narazil na další režimní bariéru. Spolužáci na gymplu si mě zvolili za předsedu třídy. Ne na dlouho. Předsednictví jsem byl vedením školy záhy úřední cestou zbaven. Odůvodnění? Nebyl jsem v SSM. Rozuměj, v tom Socialistickém svazu mládeže, jenž z rozhodnutí strany nahradil Skauta-Junáka.

Husákovská normalizace byla v plném proudu a spousta lidí zvolila emigraci. Tu skutečnou, nebo takzvaně vnitřní. Někteří pláchli za hranice, spousta jiných zamířila na chaty a chalupy. Pro mě byl onou vnitřní emigrací bigbít. Oáza relativní svobody uvnitř oploceného tábora. S máničkami jsme se probíjeli – chceš-li, propíjeli – Husákovým temnem.

A jsme u toho. Temno! Alois Jirásek tak nazval jeden ze svých románů. Ne, že bych coby historik amatér zrovna vyznával jiráskovskou interpretaci našich dějin, ale že důsledkem Bílé hory byla zásadní změna společenských poměrů v českých zemích včetně poněmčování, o tom není sporu. Čeština stejně jako to, čemu říkáme česká kultura, přežívaly hlavně na venkově.

Reakcí na poměry v zemi byla sílící vlna, jež se dnes nazývá české národní obrození. Dobrovský, Jungmann, Tyl, Mácha, Němcová, Erben, Purkyně, Čelakovský, Kollár, Kramerius, Havlíček, Smetana a řada dalších. A kde mnozí z nich hledali inspiraci i kořeny? Na českém venkově.

Historie se opakuje ve spirále. Někdy jako fraška, někdy jako drama. Také za Husákovy normalizace se spousta kultury včetně „mého“ bigbítu přestěhovala do spodních pater, někdy přímo do podzemí a hlavně na venkov. Proč? Protože tam se leccos schová a režimní biřicové tam tak nedohlédnou, zvláště pak, když se to ukrývá po hospodách a hospodských sálech.

O nepoddajných máničkách okolo Mejly Hlavsy a Magora Jirouse toho bylo napsáno víc než dost. Paradoxní je, že tihle svobodomyslní kluci, co si říkali Plastic People, i další kapely undergroundu se do politiky připletli a svým způsobem ovlivnili českou historii – vždyť Charta 77 vlastně vznikla na jejich obranu –, aniž o to jakkoli usilovali. Prostě jen chtěli svobodně hrát svoji hudbu. Dnes jsou glorifikováni, nicméně množství lidí, které underground ve své době oslovoval, bylo velmi omezené, ba přímo minimální.

Statisíce kluků a holek hledaly svůj únik z normalizace do normálnosti jinde. Víkend co víkend vyráželi na český a moravský venkov. Právě tam ponejvíce hrály stovky rockových kapel nejrůznější úrovně i zaměření. Tahle subkultura z hospodských sálů a vesnických amfiků sice poněkud čpí kouřem a pivem, ale to vůbec nebylo na závadu. Iluze svobody, byť jenom víkendová, to byla dokonalá.

Krásně to ilustruje tahle příhoda. V osmdesátých letech jsem hrál se slavnou plzeňskou skupinou Odyssea. Kamarádili jsme s historickými šermíři a ti zase se svými francouzskými kolegy. Jednou jsme je vzali s sebou na zábavu do Pačejova u Klatov. Narváno, skvělá atmosféra, spousta mániček, krásný holky, džíny, džísky, pivo, věže z kelímků, sál zpívá všechny refrény s námi, dokonalá pohoda. Ti Frantíci z toho byli úplně hotoví. Tohle prý doma nikdy nezažili. Dokonalý paradox. Ostrůvek absolutní svobody uprostřed totalitního oceánu. Tohle nevymyslíš, to musíš prožít.

Hrávali jsme tehdy také nádhernou písničku, co složil kytarista Radek Andrejs, „Divadelní společnost J. K. Tyla“. Zpívá se v ní mimo jiné: „Po cestě klikatý kumštýři toulaví jdou / od štace ke štaci hrát smutnou legraci… Kulhavou kobylu s vozejkem kostýmů štvou / ctihodná společnost pachtí se pro vděčnost… Dnes jenom smutný kusy budou hrát / jsou hladoví a nemají kde spát / to jsou herci špatní a nepřeje jim čas / až se doba změní, budou samej špás…“ Bylo to o Tylovi, nebo o nás?

Čas oponou trhnul a změněn svět. Zatímco rockové skupiny spolu s herci stávkovaly, desítky zvukařů právě těchhle kapel v listopadu 1989 se svými propojenými aparaturami ozvučili jak Letnou, tak desítky dalších náměstí po celé republice. Propukla úžasná devadesátá léta a s nimi lavina nevídané svobody. Každý s ní mohl naložit, jak chtěl. Někdo byl šikovný, někdo ne. Někdo měl štěstí, někdo ne. Normální život. Obrození.

Netrvalo to ale moc dlouho a zase už nám utahují šrouby. Jenže svět jako by se přepóloval. Socialismus se všemi těmi svými příkazy, regulacemi, zákazy, směrnicemi, kvótami, dotacemi, nařízeními, doporučeními, ba i tradiční cenzurou se na nás valí z úplně jiné strany. Někteří už si jsou zase rovnější a některé názory správnější, pročež si majitelé té jediné správné Pravdy (a Lásky) osobují právo vykazovat nás ostatní z veřejného diskursu. Na sociálních sítích řádí zběsilí cenzoři a mažou s entuziasmem, za který by se nemuseli stydět ani mládežníci na stavbách socialismu.

Ale jako vždy, dělají to i tihle totalitáři hloupě. No, vezměte si třeba tohle. Ortel. Z průměrné regionální kapely, jež se odlišuje pouze aktuálními texty, dokázali vyrobit celonárodní fenomén, kvůli kterému se za pochodu upravují pravidla Českého slavíka, jen aby nevyhrála, popřípadě se celá anketa raději pro letošek zruší. Kouzlo nechtěného. Téma pro hudební recenzi? Nikoli. Pro sociologickou studii.

Víme, kam jít. Víme, kam se ponořit. Onen pomyslný obrozenecký venkov má dnes také podobu desítek svobodných internetových portálů. A víme, že se nesmíme nechat umlčet. Stejně jako se nenechali zašlapat naši dávní obrozenečtí předchůdci. Jde opět o hodně. V ohrožení je tentokrát celá evropská civilizace. I její jednotlivé národy.

Nedostanou nás. Nikdy. Se svobodou je to totiž jako s mokrým jílem. Čím víc se mačká v dlaních, tím víc mezi prsty prokluzuje.

(Psáno pro časopis MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska 11/2018)

www.petrstepanek.cz



Diskuse


D. Berglowiec
19:33
7.12.2018

Z. Frys
...
16:20
7.12.2018

I. Novák 763
14:21
7.12.2018

Š. Hašek
19:36
7.12.2018

V. Kotas
20:00
7.12.2018

P. Harabaska
14:11
7.12.2018

D. Rucker
10:22
7.12.2018

J. Richter
10:34
7.12.2018

R. Langer
11:00
7.12.2018

J. Schwarz
14:57
7.12.2018

R. Langer
11:00
7.12.2018

M. Mikulec
9:38
7.12.2018

J. Richter
11:00
7.12.2018

R. Langer
11:02
7.12.2018

J. Schwarz
15:00
7.12.2018

J. Richter
19:22
7.12.2018

Š. Hašek
9:15
7.12.2018

K. Janyška
8:56
7.12.2018

M. Němec
8:46
7.12.2018

J. Novák 254
8:16
7.12.2018

I. Vermis
11:27
7.12.2018

J. Richter
8:00
7.12.2018

J. Vlček
9:12
7.12.2018

J. Richter
10:32
7.12.2018

J. Vlček
10:45
7.12.2018

J. Richter
11:01
7.12.2018

R. Langer
11:04
7.12.2018

J. Vlček
11:18
7.12.2018

J. Kanioková
14:43
7.12.2018

P. Harabaska
14:14
7.12.2018

J. Schwarz
15:01
7.12.2018

P. Grigar
15:13
7.12.2018

I. Lyčka
16:27
7.12.2018

P. Papež
17:46
7.12.2018

J. Richter
19:24
7.12.2018

P. Papež
17:44
7.12.2018

J. Kanioková
14:48
7.12.2018

T. Kubín
6:16
7.12.2018

V. Kotas
5:36
7.12.2018

I. Novák 763
14:31
7.12.2018

V. Kotas
16:06
7.12.2018

V. Kotas
16:07
7.12.2018

počet příspěvků: 43, poslední 7.12.2018 08:00









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.