Když jsem si před několika dny přečetl, že kdysi významná představitelka současné sociální demokracie, Petra Buzková, dá v prezidentské volbě svůj hlas Karlu Schwarzenbergovi, vzpomněl jsem si na epizodu asi devadesát let starou.

V dubnu 1919 přijímalo Národní shromáždění tzv. záborový zákon související s pozemkovou reformou. Tehdy doprovázel jeho výklad poslanec-zpravodaj František Modráček (mimo jiné pradědeček Petry Buzkové) slovy: "Těmito několika paragrafy škrtáme z příštích dějin českého národa pozemkovou aristokracii vůbec." Poslanci Modráčkovi ovšem dlužno přiznat, že později jako první veřejně pranýřoval scestnost bolševického systému. Tisk sociální demokracie psal o tom, že "konečně bude půda rozdělena mezi statisíce pracujícího lidu… a bude konečně potrestána ona kasta, která sedí na majetku jejich praotců a vlastní půdu, na které lpí slzy a krev jejich utýraných předků."

Noviny psaly o tom, že "cizácká, prohabsburská, odnárodněná, nepřátelská, zrádcovská a parazitující vrstva by neměla mít v nové demokratické republice žádné místo". I J. S. Machar přispěl se svou trochou do mlýna a odsoudil Habsburky "jako bídácké a krvavé plemeno" a prohlásil je za "zdegenerovaný lid, zbabělce, idioty, tupce a hrubce". Známí publicisté psali o tom, že "bandy šlechtických lupičů a žhářů přišly do Čech po Bílé hoře a získaly majetek z konfiskací na úkor staré dobré české šlechty a ožebračeného lidu."

Taková byla nenávist ke všem šlechtickému, která byla znovu oživena po roce 1948 a bohužel i po roce 1989. Marně tehdy v roce 1919 volal po užívání zdravého rozumu a respektování pravdy v dějinách český historik Josef Pekař. Ve své knize Omyly a nebezpečí pozemkové reformy psal o nesporném kulturním a politickém významu české šlechty v našich dějinách, připomínal její nesporné zásluhy o naše národní obrození a označil ji právem za nositelku české státoprávní ideje. Uvedením řady faktů prokazoval, že statky konfiskované po Bílé hoře koupila většinou česká šlechta a nikoli šlechta cizácká. Marnost nad marnost.

Příslušníci šlechty na všechny tyto útoky reagovali šlechetně. Alfons Vladimír hrabě Mensdorff-Pouilly, který byl mimo jiné kdysi zvolen starostou Boskovic a díky jemuž zde bylo postaveno například gymnázium, v té době napsal: "Jestliže má člověk v žilách krev, jako je to v případě velkého počtu šlechticů, Karla Velikého, Oty I., Alžběty, krev Přemyslovců, Arpádovců, Rurikovců atd., už je to celkem jedno, jestli ho nazývají hrabě, kníže nebo pan XY."

Takže nevím, jestli by měl František Modráček ze své pravnučky radost, když bude volit člověka, který, dle jiného současného českého politika, není zřejmě člověk, který patří do této země, který je součástí této země, který tady strávil svůj život, období těžká, lepší, nejlepší, horší".

V diskusi o budoucím prezidentovi se objevil také problém tzv. první dámy. Je to problém zástupný, protože nikdy žádná "první dáma" v tradicích této země nebyla. Termín se objevil v době, kdy se s jistou noblesou takto mohla nazývat Olga Havlová. A tím to skončilo. Leč prezidenti vždycky měli nějaké manželky. A jejich problémy jsme my, Češi, uměli řešit dokonale.

Když uvedl Klement Gottwald na Pražský hrad svoji manželku, původně Marii Holubovou z Kopřivnice, bývalou provozovatelku jednoho z ostravských nevěstinců, vznikl problém. Mimochodem křestní jméno Marta bylo do její matriky na místo Marie zapsáno až tři roky po její smrti. Inu životopisy státníků a jejich blízkých se u nás opravují i po jejich smrti. Marta Gottwaldová si umanula, že ji zaměstnanci Hradu musí oslovovat milostpaní. Tehdy vznikl úžasný problém, protože toto oslovení nemohli žádat po členech KSČ v okolí prezidenta pracujících. Tak se pro obsluhu ženy "prvního dělnického prezidenta" přijímali speciálně bezpartijní soudruzi. Ti mohli používat oslovení " milostpaní".

Když jsme již u těch prezidentských mýtů, tak ještě jeden. Komunisté například dodnes věří, že se Klement Gottwald narodil v Dědicích u Vyškova. Není to pravda a ve skutečnosti nikdo neví, kde ho jeho matka Anna porodila. Na tom by nebylo nic špatného. Avšak komunisté si vymysleli legendu, že se Klement Gottwald narodil v Dědicích, v domě Štarkových, kde jeden čas bydlil v podnájmu jeho dědeček. Což není vůbec pravda.

Pravdou je to, že v roce 1954 z tohoto domu násilně vystěhovali komunisté rodinu vnučky pana Štarka a vznikl tak rodný dům Klementa Gottwalda. I ten bylo však třeba přizpůsobit legendě. A tak dům byl snížen o jedno patro, aby byl přízemní. Z některých oken byla zmenšením udělána okénka, jiná byla zazděna. Uvnitř byla vytvořena skromná dělnická světnička, jíž vévodila kolébka dovezená z etnografického muzea. A tak byla ubohá a skromná chaloupka na světě.

Nikdo již nespočítá, kolik tisíc návštěvníků se tomuto plagiátu klanělo, kolik tisíc pionýrů si s úctou a s patřičným výkladem prohlédlo svědectví těžkých poměrů malého soudruha Gottwalda, muže, který byl také součástí této země a strávil zde celý život.

Je to stejné, jako když si další tisíce návštěvníků ještě padesát let po události, která se naprosto nesprávně nazývá "velkou říjnovou socialistickou revolucí", prohlížely kupku stále čerstvého sena, ve které přespával soudruh Lenin. Tohle všechno je pochopitelně naprosto zkreslená minulost. A lživě vykládaná historie. Není to náhoda, je to metoda.

Nejhorší na tom je to, že jsme tuto metodu nenechali alespoň v minulém století. Jsou strany a síly, které ji s úspěchem používají i dnes. Bohužel. Alespoň vidíte, kam se člověk dostane při přemýšlení o letošní prezidentské volbě.