Tak jsem v pátek nevěřil vlastním očím a uším, když jsem z televizních zpráv zvěděl, kterak jakýsi prasák neváhal zneužívat nebohých mladých žen k nízkému svému ukájení, pod falešnou záminkou duchovní jim pomoci. Na internetu notují si teď navzájem, co jim ten úchyl všechno udělal a neudělal. Do případu už byla vtažena policie. Snad bych ho asi jako většina národa také ihned apriorně v duchu odsoudil, nebýt toho, že jsem Járu Dobeše poznal svého času osobně...

Asi před patnácti lety mi coby člověku mladému a v porevoluční euforii svobody čile hledajícímu brzy došlo, že materialismus, ve kterém mě vychovali, je vlastně víra ještě naivnější než jakékoli náboženství – anebo je snad domněnka, že se jemné předivo fyzikálních zákonů a substancí tohoto vesmíru slepě upletlo jaksi samo racionálnější než pohádka o dědečkovi s dlouhými vousy, co udělal čáry-máry-fuk?

Na to si nicméně každý musí přijít nebo nepřijít sám; já to pilně zkoušel nastudovat a nameditovat. Seznámil jsem se s mnoha duchovními směry, školami i autoritami (buddhismus, Abd-ru-shin, Castaneda, Osho, Vacek, Tomáš, Walsch, Prabhupáda, …) a intenzivně jsem tenkrát po období asi jednoho roku navštěvoval různé kurzy, kde jsem prakticky zkoušel najít blahodárný soulad mezi sebou a všehomírem. Kam jsem na této svojí cestě za univerzálním poznáním došel, to si tu nechám na konec, podstatné teď je, že jsem absolvoval také hodně akcí léčitele, duchovního učitele, cestovatele a spisovatele Járy Dobeše.

Přivedla mě k němu tenkrát kamarádka – na moji otázku, jak na tom z hlediska karmy jsem, mě chvíli bedlivě pozoroval, načež pravil, že špatně. Nu, zkušený psycholog pacienta přeci odhalí, už když se na něj podívá, a esoterik je jen psycholog se širšími vlohami. Stal jsem se jeho žákem; brzy jsem poznal, že má neobyčejné schopnosti pracovat s energiemi. Když přiložil člověku ruku zezadu nad temeno hlavy, bylo to, jako by tamtudy proniklo pohlazení dávno zemřelé babičky – aniž se vás dotknul. Ovládal umění krásně a přesvědčivě mluvit, byl pronikavě inteligentní, příroda ho obdařila nevšedním charismatem.

Typický zážitek z jednoho takového sezení: Jára (alias guru Anahdán) něco přednáší a já koukám na jeho auru, na pozadí bílé zdi zelenou až modrou (kdeže jsou dnes mé tehdejší schopnosti takové věci reálně vidět). A pak slyším, jak jeden kluk povídá: „Járo, když jsi mluvil, tak s tou zdí za tebou ti byla úplně vidět aura!“ Několik lidí mu přisvědčilo…

Jak už tomu tak bývá, osazenstvo takových akcí bývá přepestré. Vedle lidí, kteří se svými zdravotními neduhy vyhledali původně Járu kvůli jeho léčitelskému věhlasu, vedle zvědavců i těch svědomitě odhodlaných efektivně uchopit vlastní život, jistě tu bylo i nemálo případů takříkajíc pro psychiatra – lidí nešťastných, zhrzených. Nehezká dívka vedle mlčenlivé kamarádky, zamindrákovaný mladík s nevyléčitelně nemocnou maminkou, homosexuální invalida. Podivíni obou pohlaví. Ten či onen přišel jen jednou, jiný dvakrát, někdo chodil často – jako já. Akce se konaly tu v tělocvičně školy ve Zlíně, jindy někde v pronajatém objektu v přírodě. A bývávalo plno, byť vstupné ve výši dvoudenního průměrného platu (jako na srovnatelných akcích i dnes) nemalé.

Na takových skupinových terapiích se dělává leccos. Vedle přednášek Járových na nejrůznější témata, otázek a odpovědí, vedle tichých rozjímání v lotosové pozici, tance, práce s dechem či koncentrace na křišťálovou prázdnotu nicoty provozovaly se tu i věci leckdy prapodivné: meditací může být společné bzučení ve dvojicích pod dekou, otáčení se kolem vlastní osy se zavázanýma očima, dokud se rotující postava nezřítí na zem, ba i neartikulované řvaní za opičího poskakování. Takové praktiky vymýšlel hlavně Osho Rajneesh, originální jogínský novátor zemřelý v roce 1991, k němuž se Jára také mimo jiné hlásil. Jejich praktický smysl vysvětlil by nicméně i terapeut coby neškodná odreagování se od nahromaděných stresů. A těch mívají obvykle návštěvníci takovýchto akcí dost…

Když se tam tedy děly i věci takové, jak to potom bylo s tím údajným sexuálním obtěžováním? Uvedu příklad: v pátek odpoledne začal na chatě na Bystřičce meditační víkend. Po jídle a večerním programu vyhlásil Jára dlouhou meditaci pro zájemce – kdo nechce, ať jde spát. Za půl hodiny řekl, že se bude opět dlouho meditovat – další část lidí odešla. Za hodinu oznámil, že kdo chce dělat tantrické masáže, nechť zůstane, kdo ne, ať odejde. Zůstal jsem – a masíroval jednu krásnou holku, no ano, úplně všude. I jiní se dokola činili, žádné souložení však, žádné vzdychání. Jen svobodné jednání dospělých lidí. Na rozdíl od úzkoprsého západního náboženství spatřují totiž východní nauky v erotice věc přirozenou, k vyváženému rozvoji osobnosti užitečnou - však to také nebylo žádné setkání nějaké křesťanské mládeže...

Že ani náš guru, pro ženy jistě atraktivní (viz foto), nestál v takových věcech stranou, je nasnadě. Nepamatuji si však, že by někdy někdo někoho k něčemu nutil. A co do četnosti bývaly takovéto zážitky spíš řídké, vedle desítek hodin poctivé meditační dřiny – potenciální lovec erotických dobrodružství jistě by našel vhodnější spolky: jedním takovým byli třeba oni Oshovi sanjasíni, přímí vyznavači jeho rouhačského kultu, již si s lidskou nahotou rozhodně servítky nebrali. Na jednom statku v Jižních Čechách zažil jsem u nich „meditace“, z nichž asi ony dotčené ženy prchaly by na policii rovnou v rouchách Eviných – a věru jsem neslyšel, že by tu rastamanskou sektu někdy někdo žaloval…

Proto mi nelze se nyní na obranu Járy Dobeše nepostavit – myslím, že se tu sešlo mnoho povyku pro nic. Jistě, i on je jenom člověk – jak jinak než s tzv. duchovním egem, jak jinak než o vlastním svatém poslání, o vrcholné svojí vyvolenosti skálopevně přesvědčený. Lze se tomu při jeho prokazatelných esoterických schopnostech a nemalých úspěších divit? V tom spatřuji zároveň ale i záruku jakéhosi morálního jeho kodexu, který jsem z něj vždycky cítil a jenž jeho samotného nutně musí zavazovat ve jménu vlastní víry. Nepoznal jsem mnoho věřících, kteří by nebyli pokrytci – Jára Dobeš byl ta výjimka.

Nevím přesně, co dotyčné ženy od svojí účasti na jeho kurzech očekávaly, nevěřím však, že byly do něčeho nuceny. Ani nepřímo ne – Jára byl vždycky gentleman. Asi se jen v čemsi zklamaly, už styl jejich příspěvků svědčí koneckonců o tom, že v životě se jim to asi stává často. Jak tomu tak u žen někdy bývá, motiv neznají někdy ani ony samy. O jejich skutečných pohnutkách pro tuto současnou štvanici na Járu se mohu jen domýšlet – a ani tu vlastně nemohu své domněnky rozvíjet, abychom já či pan Wagner nebyli nakonec obžalováni pro pomluvu. A tak bych těm ženám snad jen vzkázal, že tam asi prostě neměly holt chodit…

Policii bych pak prosil, aby pana Dobeše nechala na pokoji – nevěřím, že by udělal něco nemorálního, natož pak nezákonného. Vím, že podaným podnětem se zabývat musí, měla by ale uvážit i jeho opodstatněnost. Opravdových zločinců ke stíhání tu jistě zůstává dost...

Čtenářům dlužím shrnutí, kam jsem na svojí cestě za poznáním po létech došel – co se týká pochopení světa, jeho podstaty a zákonů, lépe a původněji než mistři ducha popsali jej filosofové. A pokud se týká pomoci sama sobě, k tomu je nejlepší Bůh zvaný ruka, vyrůstající z vlastního ramene, řízená hlavou na vlastním krku.

Konečně, můj vzkaz Tobě, Járo, ať už si toto přečteš kdekoli: Jai guru deva – óm!