Chodil jsem svého času do základní školy v pohraničí a některá příjmení mých spolužáků odpovídala oné zvláštní migrační situaci v těchto oblastech. V naší třídě byla například spolužačka Julie Prča.

Nevím, jak ke svému příjmení přišla, ale jmenovala se tak. Nikoho z nás nenapadlo, abychom si z ní dělali nějakou legraci. Chápali jsme tehdy, že příjmení si nikdo z nás nevybírá. Že je dáno nějakým vývojem, za který člověk, tak říkajíc, zcela nemůže. Ani nás vůbec nenapadlo nějak znevažovat fakt, že byla cikánka. Navíc ještě velice hezká.

Můj soused v lavici se například jmenoval Čapek. Byl to slušný hoch, který na rozdíl od všech z nás byl velice bystrým počtářem a neuměl se prát. A jako jediný jsem věděl, že byl zamilovaný do Prči.

A přes uličku seděl Halík, který neustále vyrušoval, jak říkala naše paní učitelka. Ten se zase uměl prát dokonale. Oba bydleli u nás v ulici a v jisté době jsme byli považováni za nerozlučnou trojici. Čapek kupodivu později jezdil s dálkovým autobusem a Prču si dokonce vzal. A Halík? Jakmile trochu dospěl, utekl za kopečky. Dnes je někde v Peru.

Příjmení jednoho z mých tehdejších spolužáků by mi mohlo připomínat spisovatele Karla Čapka. Ale donedávna se tak nikdy nestalo. Ale když už jsme u něj. Dnes je objektivně uznáváno, že Karel Čapek svým dílem spisovatelským a novinářským varoval nejen před nacismem, ale i před komunismem. Zemřel v roce 1938. Jeho zdraví značně ublížila nenávistná kampaň, které byl před svou smrtí vystaven také útoky ze strany českých fašistů. Kdyby přežil, čekal by ho zřejmě stejný osud jako jeho bratra Josefa, který zemřel v nacistickém koncentračním táboře. I na Karla Čapka měli němečtí fašisté připravený zatykač.

Patří k paradoxům tehdejší doby, že autor her R.U.R. či Bílá nemoc se nedočkal ani přízně komunistů po roce 1948. Museli nám ho "objevit" sovětští spisovatelé a vydávat jeho díla. Až poté byl vzat na milost ve své rodné zemi. Bohužel.

25. prosince 2008 se u Čapkova hrobu na Vyšehradě sešli jeho příznivci, aby si připomněli 70. výročí jeho smrti. V rámci tohoto pietního aktu promluvil mimo jiné i teolog a kněz Tomáš Halík. Řekl doslova:

"Čapek si velmi dobře uvědomoval, že demokracie může obstát pouze ve zdravém morálním klimatu. Právě proto kritizoval zneužívání moci, politikaření uvnitř stran, sobectví. A já si myslím, že toto jeho poselství je velmi aktuální i dnes."

Tehdy jsem si oba spolužáky najednou ještě nepřipomínal. Ta vzpomínka přišla před několika dny, když bylo veřejně oznámeno, že Tomáš Halík získal prestižní ocenění Nadace Johna Templetona. Cena, která bývá také označována za jakousi "Nobelovu cenu v oblasti duchovní či náboženské", byla Tomáši Halíkovi udělena především za jeho mezinárodně uznávanou angažovanost v usilování o náboženské a kulturní svobody. Ocitl se tak tento český filozof, teolog, duchovní a spisovatel ve společnosti Matky Terezy, tibetského dalajlámy a dalších světově uznávaných osobností. Jeho knihy byly přeloženy do osmnácti jazyků a jsou vesměs rozebrány.

Můžeme pochopitelně s mnohými názory tohoto muže nesouhlasit, dokonce se nám ani nemusí líbit, že se mu dostalo tak významného ocenění. Tím nic nezměníme na faktu, že Tomáš Halík i v mezinárodním kontextu nespornou osobností je, že jeho filozofické a teologické závěry pozitivně oslovují značnou část mezinárodní veřejnosti.

Paradoxně se ihned po oznámení o rozhodnutí Templetonovy nadace stal Tomáš Halík předmětem podobné nenávisti jako svého času Karel Čapek. Proto jsem si vzpomněl na oba své tehdejší kamarády.

V ten den, kdy plný text o tom přinesly agentury, jsem si se zájmem otevřel několik diskusí pod touto zprávou. Byl jsem zděšen. Jedna část diskutujících tvrdila, že "Nobelovu cenu dostal i terorista Arafat, či nesmyslně americký prezident Obama". To by ještě nebylo tak zlé, lidé si jen spletli dvě jiné ceny. Mnozí jiní však zdůrazňovali, že "tmářství se v této zemi opět začne roztahovat a vymývat mozky". Posléze se objevovaly narážky na "staleté rozkrádání státu církvemi, které dnes i díky Halíkům dostupuje vrcholu", či že Halíkovy knihy jsou fantasmagoriemi atakdále.

Již dlouho jsem nečetl pohromadě tolik nenávistných i nekvalifikovaných výroků. Některé příspěvky redakce smazala pro porušování pravidel, takže si dovedeme představit jejich podobu (nebo možná ani nedovedeme). Našlo se i pár příspěvků slušných a objektivních.

Namítnete, že to není nic nového, že takové diskuse jsou pod různými zprávami běžné. Nemyslím si to. Běžné by být neměly a bagatelizovat ony diskutéry by znamenalo zavírat oči nad tím, co se zcela jistě děje uvnitř společnosti.

Ti lidé, kteří nenávistně diskutovali o Tomáši Halíkovi (a zamotali do toho církev, politiku a plno jiných nesouvisejících věcí), v každém případě umí psát (hrubky nepočítám, těch je dnes dost i v reklamě, i na internetu), něco o něčem vědí (jeden z diskutujících dokonce uvedl pasáž Husova kázání proti odpustkům) a všichni mají právo volit. Konec konců trochu podobně se vyjádřilo i pár našich aktivních politiků.

Jejich názory hraničící až s patologickou nenávistí mají zřejmě svůj nejrůznější původ. Společným jmenovatelem jejich uvažování je zcela jistě bulvarizace určité části médií, dlouhodobě nízká úroveň vzdělávání a s tím také související naprostý úpadek politické kultury. A také kultury vůbec.

Mí spolužáci Čapek a Halík, které jsem do toho zamotal, pochopitelně za nic nemohou. Ale vzpomínka na ně mi bude navždy připomínat, že historie se někdy opakuje, bohužel nikoli pouze jako fraška. A také to, že bychom se nad uvedenými jevy neměli pouze zamyslet. I když alespoň to by bylo krokem vpřed, pokud bychom tak činili veřejně a společně.