Aldous Leonard Huxley, John Fitzgerald Kennedy a Clive Staples Lewis. Všichni tři zemřeli ve stejný den, 22. listopadu 1963. Jací byli a čím nás mohou inspirovat?

Dne 22. listopadu 1963 zemřeli britsko-americký spisovatel Aldous Leonard Huxley, americký prezident John Fitzgerald Kennedy a britský křesťanský apologeta Clive Staples Lewis. Shodné datum jejich smrti inspirovalo filosofa Petera Kreefta (autora dílka Ach, ten Sokrates…) k napsání knížky Mezi nebem a peklem, jež představila fiktivní trialog všech tří osobností po jejich smrti (v očistci). Jací to byli lidé?

Aldous Leonard Huxley

Aldous Leonard Huxley, vnuk Darwinova pobočníka, agnostika Thomase Huxleyho, byl pacifista a sekulární humanista; později také stoupenec buddhismu a halucinogenních látek.

Proslul románem Překrásný nový svět z roku 1932, jenž zobrazoval totalitní budoucnost a inspiroval i román George Orwella 1984. Zatímco Orwellův 1984 popsal tvrdý totalitarismus stalinsko-hitlerovského typu, v němž komisař či gestapák šlape botou po lidském obličeji, Huxleyho Překrásný nový svět ukazuje měkký despotismus, jenž až povážlivě přesně připomíná současnou liberálně-sekulární společnost: stát zahrne lidi smyslovými a tělesnými požitky, uklidňující drogou, kosmetickými vylepšeními těla, zábavou, chlebem a hrami a v relativně mladém věku i "důstojnou smrtí" (eutanazií). Lidé se nemusí o nic starat a žádné rozptýlení jim nechybí. Ztrácejí však svou individualitu a vždy musí být v kolektivu a bavit se – či být s někým v posteli – jen nikdy ne sami sebou!

To nás přivádí ke vztahu sexu a politické nesvobody: u Orwella je tvrdý totalitarismus pruderní a puritánský; sex je vzpourou proti němu, ostrůvkem lidskosti a rebelií proti tyranii. Je vytržením, extází z šedi a rutiny a deprese života v pochmurné společnosti.

U Huxleyho sex naopak slouží měkké despocii udržovat lidi v poslušnosti. K sexu jsou lidé vedeni odmala, brzo, a často. Sex je totálně oddělen od lásky či rodičovství – ona despotická společnost, jak ji zobrazuje Huxley, je sterilní a děti se rodí ze zkumavky. Sex je jen pro zábavu a smyslové potěšení. Musí být maximálně promiskuitní a nesmí být součástí stabilních vztahů. Člověk jako jednotlivec nesmí být osobou, nesmí být rodičem, nýbrž se musí rozplynout v kolektivu zaopatřeném sociálními jistotami, drogami a neosobním sexem.

Orwell popsal to nejhrůznější na polovině 20. století, Huxley to nejhrůznější na dnešku. Je prorokem hrůz současnosti. Ať už jeho ostatní postoje či světonázor byly jakékoli, hluboce nenáviděl ztrátu individuality a sexuální promiskuitu – a správně nahlédl jejich užitečnost pro despotický režim. Pře-sexualizovaní a promiskuitní lidé nejsou svobodní, jsou závislí, a proto měkký despotický stát vítají, tolerují a požadují. Kdo neumí poručit svým vášním a choutkám, neumí říci "Ne!" ani nespravedlivému státu.

John Fitzgerald Kennedy

John Fitzgerald Kennedy byl prvním (a zatím posledním) americkým katolickým prezidentem. Byl zvolen v době, kdy ve většinově protestantské Americe panovaly silné protikatolické předsudky. Jeho volba byla jejich definitivním odbouráním.

Pocházel z početné rodiny irského původu. Jeho otec Joseph nabyl jmění pašováním alkoholu za prohibice a na začátku 2. světové války byl velvyslancem v Británii. Byl isolacionistou odmítajícím vstup Ameriky do války proti Hitlerovi. Své syny otevřeně vychovával k sexuální promiskuitě. Ta a bezohledný přístup k ženám byly rysy většiny kennedyovských mužů.

J. F. Kennedy má dobrou reputaci v důsledku svého mládí (byl 2. nejmladším americkým prezidentem), energie a vitality, krásné a elegantní manželky Jacqueline, jakož i tragické smrti. Jako prezident však příliš úspěšný nebyl a vůbec není zřejmé, zda by byl znovuzvolen. V důsledku zranění z války (byl válečným hrdinou) a hormonální poruchy byl velice nemocným člověkem, který trpěl těžkými bolestmi zad.

V domácí politice se profiloval nalevo od středu, v zahraniční jako rozhodný antikomunista. Fakt, že v prvním roce své vlády váhal (odmítl poskytnout svobodným Kubáncům leteckou podporu, v důsledku čehož jejich pokus Kubu osvobodit od Castra v dubnu 1961 selhal), Chruščov vyhodnotil tak, že nový mladý americký prezident je nezkušený slaboch. Což Chruščova povzbudilo k avanturismu (berlínská krize na podzim 1961, kubánská raketová krize na podzim 1962) a svět se ocitl na hraně jaderné války (podzim 1962 za kubánské raketové krize a podzim 1983, kdy rakovinou nemocný Andropov nabyl dojmu, že prezident Reagan chystá jaderný útok, a proto zvažoval vlastní preventivní jaderný úder, byly dva momenty, kdy svět byl jaderné válce nejblíže). samotný Kennedy se s bolestí svěřoval svým spolupracovníkům, že má někdy dojem, že dobrý Bůh jej poslal na svět proto, aby vyhodil svět do povětří. Tíha jeho odpovědnosti byla nezáviděníhodná.

V Dallasu ho zastřelil komunista Lee Harvey Oswald, který pár týdnů předtím navštívil kubánskou ambasádu v Mexico City. Tento fakt americká vláda po atentátu příliš nezdůrazňovala, aby Američané nenabyli dojmu, že za atentátem stál Castro (či o něm alespoň věděl), a tudíž nepožadovali jeho potrestání, což by mohlo vést k válce se Sověty.

Tragická smrt J. F. Kennedyho z něj učinila mýtus; on sám však zosobňoval sílu i slabost mnoha katolíků v moderním liberálním věku: od služby vlasti a patriotismu až k příliš častému podléhání smyslovým svodům tohoto světa, jichž je nespočet.

Clive Staples Lewis

Clive Staples Lewis, známý autor Letopisů z Narnie či Rad zkušeného ďábla, ale i úvah a esejů K jádru křesťanství, Zničení člověka (vynikající pojednání o přirozeném právu), Čtyři lásky, Problém bolesti či Bůh na lavici obžalovaných, byl jedním z nejvlivnějších křesťanských apologetů poloviny 20. století. Z jeho díla lze vybrat dobrých a zajímavých myšlenek mnoho, ale zmíním jen čtyři.

Za prvé, jeho slavné trilema ohledně podstaty Ježíše Nazaretského, odmítající vlažně-liberální názor, že Ježíš byl velký morální učitel, hodný člověk, ale vůbec ne Bůh. Lewis upozorňuje, že to je nemožné; Ježíš naznačoval, že je Bůh, a choval se jako Bůh (např. odpouštěl viny jedněch vůči druhým). Jsou jen tři možnosti: (a) byl to blázen, šílenec, který si myslel, že je Bůh, ale nebyl jím; (b) byl to vědomý lhář, a tedy velmi zlý člověk (tyto dvě možnosti jsou však v rozporu s dojmem, že byl velkým morálním učitelem a hodným člověkem); (c) byl to Bůh (k čemuž se přiklonil Lewis).

Za druhé, jeho upozornění na to, co nazýval omylem naturalismu: představme si, že člověk je takový, jak ho představují přírodní vědy: jen kus hmoty. Pak podléhá determinismu přírodních zákonů a všechny jeho myšlenky jsou determinovány. Myšlenku myslí proto, že musí. Pak ale nemůže poznat pravdu o realitě, neboť nemá možnost zjistit, zda jeho myšlenka je vůbec pravdivá. Neboť k tomu, co si myslí, je determinovaný. Pak ale nemá důvod věřit přírodovědeckému modelu světa; jinými slovy, přírodní vědy učí člověka, že vlastně nemá důvod věřit přírodním vědám (či cokoli považovat za pravdivé)! Když to člověk nahlédne, otevře se možnosti, že není jen kusem hmoty, ale duchem vtěleným v hmotě, tedy volní, racionální bytostí, schopnou poznávat pravdu o sobě i realitu.

Za třetí, člověk jakožto duch tudíž hmotu transcenduje a jeho osud pak s osudem hmoty (např. těla) svázán není. Smrt (těla) bychom tedy přeceňovat neměli, skutečně podstatným je osud ducha po smrti těla. Lewis některé pacifistické křesťany pohoršil lehkostí, s jakou psal o tom, jak dva nepřátelští vojáci, kteří se v ten samý moment zastřelí, se vzápětí po smrti mohou obejmout jako dobří přátelé. A taky se odmítal připojit k protijaderné hysterii. Ve světě, v němž je smrt jistotou, je přeceňování hrozby jaderných zbraní neadekvátní.

Když zemřeme, zemřeme, ale nedává smysl do té doby trávit čas strachem ze smrti; lze vyvíjet mnoho jiných smysluplných aktivit. A rozhodování, ať již jednotlivce či země, v němž hlavní roli hraje strach ze smrti, je vždy špatné; naopak správné je dělat vždy to, o čem víme, že je správné, ať už to k naší smrti povede, či nikoli.

A za čtvrté, Lewisova polemika s "právem na štěstí" za cenu rozbití manželství. Po manželském slibu, přísaze, již žádné takové "právo na štěstí" mimo manželství – a za cenu zničení manželství – neexistuje. Způsobuje jen bolest, utrpení, zármutek; a stejně k žádnému štěstí nepovede. Zlými prostředky – nevěrou, věrolomností – ke štěstí přijít nelze. Cestou ke štěstí po složení manželského slibu je věrnost, vnitřní vyrovnanost a vzájemné přizpůsobování.

Ano, 22. listopadu 1963 zemřelo mnoho dobrých lidí – těch, o kterých to ani nevíme. Jako jakýkoli jiný den. Je totiž dobré uvědomit si: každý den je dobrý na to, narodit se; a každý den je dobrý na to, zemřít.


Publikováno v RC Monitoru č. 22 / 2011 (20.11.2011)

Autor je ředitel Občanského institutu