24.8.2016 | Svátek má Bartoloměj






SPOLEČNOST: Mezi námi lidmi (3)

3.9.2014

8. O chudobě rozjímání nešlechetné

Celé kohorty filosofů a náboženských zanícenců doporučovaly chudobu, stav to, kdy člověk žije prostě, avšak šťastně… jak je tomu doopravdy? Diogenes byl jeden; pánové, doporučující dobrovolnou chudobu, přičemž by si padesátku z gáže strhnout nedali, jsou úkazem mnohem běžnějším. Obvyklá intelektuální samolibost? Pokrytectví? Nebo něco navíc? Pokusme se rozlousknout i tento oříšek.

Lidé, jimž ze všeho nejvíc leží na srdci peníze a majetek, málokdy mívají smysl pro něco jiného, četl jsem kdesi. Svatá pravda. Až na to - kteří jsou to lidé, dnem i nocí myslící na peníze? Ti se slušným příjmem, ti, jimž plody světa nevisí nedosažitelně vysoko? Ale kdepak. Pro něco jiného než pro peníze mívají málokdy, ba vůbec nikdy smysl především ti, kteří jich mají zoufale zapotřebí, avšak kapsy jsou prázdné. Chudí. Prošel jsem pěknou řádku zemí této strakaté planety, zámožných, chudých i nejchudších. Našel jsem bezproblémovou srdečnost v zemích zámožných, v USA, v Austrálii i jinde, zato v zemích ubožácké chudoby jsem se denně střetal s úpornou chtivostí. Dovedl jsem ji pochopit, ale Panebože, jak protivné to bylo! Poslyšte, nevyprávějme si pohádky; postava prostého uhlíře, jenž nezatížen majetkem může hloubat o tajemstvích života a vesmíru, je nesmysl. Chudobný uhlíř nepřemýšlí o tajemstvích, on myslí na prachy. Zajisté jsou i lidé, beroucí na sebe břímě dobrovolné chudoby; a snad může oproštění od světských statků napomoci rozjímavému asketovi, aby v ústraní meditoval nad hloubkami svého nitra. Ale návod k životu, k jeho plnosti a štěstí, recept nového, lepšího společenského způsobu to věru není. Dobrovolně chudý poustevník… nu, je to jeho věc. Nedobrovolně chudá společnost je katastrofa.

A není ani pravda, že chudoba cti netratí; tratí ji, a sakramentsky. Je to chudoba, která leckde způsobuje, že vám najednou parta chlapů položí nůž na krk - peníze sem! Chuďas, jemuž je potřeba peněz prvním i posledním zájmem, snadno přehlédne hranici mezi jednáním ještě jakž takž přijatelným a zločinným. A když ne hned nůž na krk, aspoň podvodné triky, agresivní žebrota, dotěrnost. Vzpomínám si, jak velmi mi v některých zemích vadilo, že prostě není možno navázat srdečný, přátelský hovor, protože kdykoliv se něco takového zdálo líhnout, bylo vzápětí přerušeno a pokaženo pokusem o vymámení peněz. Nechci se nad nikoho vyvyšovat, kdybych se ocitl ve špíně a beznaději indické (například) ulice, asi bych se nechoval jinak. Ale následováníhodný vzor to není.

Chudoba plodí závist. Chudobné společnosti bývají prosycené závistí; cením si na svém exilovém živobytí mezi jiným zejména toho, že mi neustále nekoukají do talíře a každé sousto nekontrolují závistí zelené obličeje. Chudoba je destruktivní, lidské vztahy ničící stav; vědomí nedosažitelnosti dostatečných prostředků k životu se mění v zášť vůči těm, kdož takové prostředky mají. Chudoba vede k poddanskému způsobu chápání světa - na jedné straně bariéry my chudáci, na druhé páni. A nemůže-li prostý člověk žádným způsobem dosáhnout slušných prostředků k existenci, snadno podlehne představě, že peníze je možno získat pouze nekale a že tedy vlastně nemá smysl se o něco poctivě namáhat. Je to zlá, rozvratná, z chudoby vyplývající a ještě hlubší chudobu plodící představa.

Poněkud směšným produktem chudoby bývá chlouba. Také v zámožnějích společnostech se občas vyskytnou fouňové, libující si v předvádění svého majetku, ale pravidlem to není. Takové chování obvykle značí chudobu ducha a je tak okolím i chápáno. V společnostech chudých ale bývá žabomyší snobství obecným pravidlem. Nikde neuvidíte tolik pýchy, nosů tak povýšeně zdvižených, nikde tolik pohrdání bližním. V jedné asijské zemi, kterou znám, je zvykem lepších lidí si nechat na ukazováku narůst deset centimetrů dlouhý, zakroucený dráp; praktické to zvlášť nebude, zato každý vidí - heč, já nemusím manuálně pracovat! V nejubožejších zemích Afriky chovají pastýři obrovská stáda dobytka - ne že by je potřebovali. Z těch hubených, sotva na nohou stojících hovádek nemohou mít žádný užitek, jedna dobře živená kráva by jim byla platná víc. Ale člověk přece musí dát najevo, že je Někdo. Čím víc rachitických dobytčat, tím, pane, větší váženost. Tak, kromě jiného, přispívá chudoba i k ekologickým katastrofám.

Snahy o zmírnění, neřku-li odstranění chudoby jsou staré jako lidstvo samo. Všechna velká náboženství obsahují pomoc chudým jako základní příkaz své věrouky; dnes, po tisících let, se můžeme ohlédnout po výsledcích. Nechceme-li se uchýlit k obvyklé výmluvě neúspěšných terapeutů, že bez jejich úsilí by nemoc byla ještě zhoubnější, musíme konstatovat, že nejsou zvlášť uspokojivé. Rozdílení milodárků pomohlo zmírnit lecjakou lidskou bídu, ale také vypěstovalo třídu žebráků z přesvědčení, jejichž touhou není důstojnější život, nýbrž bohatší almužny. V modernějších podmínkách pak nahradila instituci žebroty státní sociální péče. Pohlcuje obrovský díl veřejných rozpočtů; jsouc z výnosu daní nezaplatitelná, věší na krk státu a tím i občanu chomout astronomického zadlužení, ale ani ona problém neřeší, spíš upevňuje. Přesto je na ní trváno se zarputilostí hodnou lepších věcí. Proč, k čertu? A jde opravdu o potírání chudoby, nebo je v tom ještě něco jiného, méně chvalitebného?

No, věru že je, nedělejme, jako bychom tu souvislost neviděli. V potenciálu chudoby je zakleta nesmírná moc. Kdo drží klíče od sociálních pokladen, může jejich prostřednictvím ovlivňovat, dirigovat, slibovat a vyhrožovat, ovládat široké vrstvy… ani ne lidu. Spíš osůbek ne právě dary ducha nadaných, jejichž hlasy nicméně mohou zručného tlučhubu vynést do oblak moci. Kdo by naopak přišel a řekl – držte si portmonky, lidé, vždyť zákon o zachování hmoty platí i pro peníze, a kdo vám slibuje přidat grošů do levé kapsy, zákonitě vám jich dvakrát tolik vytáhne z pravé… leda by to byl asketa, jemuž vidina moci nic neříká. Konzervativní idea, vyjádřená poznatkem, že naprostá většina lidí se nejlépe postará o sebe sama a potřeba veřejné pomoci se týká jen relativně nevelké menšiny, spíš odpovídá společenské zákonitosti, ale pro vládychtivce je nezajímavá.

Který poolitik vsadí na chudobu, může se domoci jmění. Kde je chudoba, lze se stylizovat do role Jánošíka, jenž bohatým bere a chudým přiděluje, což se hlupáčkům velice líbí a získává jejich volební hlasy. Zdálo by se, že v zámožné společnosti nemůže takový recept fungovat, ale chyba, funguje. Chudoba je jev relativní; nezáleží na tom, kolik grošů mám v kapse já, nýbrž kolik v ní mají jiní. Ne náhodou byla stanoveno pravidlo, dle nějž je chudý ten, jehož příjem nepřesahuje 60% průměru své země; tak je postaven občan zámožného státu s denním příjmem 100 US dolarů na roveň obyvateli Bangladéše s 0,5 téže měnové jednotky. Evropou neobchází strašidlo komunismu, jak tomu chtěl praotec Marx. Zato jí obchází dosti vypasené strašidlo poddanství ve jménu chudých a trpících, neboť není nic obtížného namluvit lidem, že jsou chudí a trpící. Když se to povede, šikovnému tlučhubovi se moc, vliv a peníze už sypou samy. Zanechme nesmyslů. Hranice chudoby je stanovitelná jednodušeji: nachází se tam, kde občanův příjem ani při nejlepší snaze nestačí k prostému nasycení, ošacení a střeše nad hlavou, natož při snaze nízké či dokonce žádné. Umělé kejkle s hranicí chudoby, která v jedné zemi probíhá u půlky dolaru, v druhé u stovky, si směle můžeme strčit za čepici.

Je jistá stupnice, po níž se, jde-li všechno špatně, ubírá vývoj chudoby. Na počátku je prostá bída. Má své příčiny: mohou to být omezené možnosti, nepříznivá výchozí pozice, nedostatek prostředků k nastartování pozitivnějšího vývoje, někdy trocha lehkomyslnosti, lajdáctví či nezodpovědnosti. Ale ještě postižený s bídou bojuje, snaží se z ní vyprostit, napíná svou sílu a důmysl, aby se domohl lepšího postaven;, a jen málokdy je chudoba tak bezvýchodná, aby byl zdar naprosto vyloučen. Stává se však, že chudobou postižený člověk z ní nedokáže vlastními silami vybříst. Marnými pokusy ztratí vůli a protlouká se jak se dá. Ani to ještě není zcela ztracená pozice; podmínky se mohou změnit, bariéra zdánlivé beznaděje může být prolomena. Tu však jde kolem někdo zámožný, jemuž se zželí jeho bídy, a obdaruje ho. Zůstane-li u jednoho obdarování, dobře; opakuje-li se však a chudý člověk mu přijde na chuť, stává se z něj cosi mnohem zoufalejšího, totiž žebrák. Tvor bez vůle a energie, spoléhající se na přispění jiných. Ale ještě je aspoň svému dobrodinci vděčný, ještě ví, co se sluší. Pamatuji se na žebráky mého dětství: když se jim upustil do čepice dvacetník, linul se za dárcem květnatý proud zbožného chvalořečení. Všimli jste si, že dnešní žebrák neděkuje? Není to úpadkem zbožnosti, nýbrž dalším postupem zežebráčtění: almužna na tomto stupni už není pokládána za dobrovolný výraz soucitu, nýbrž za povinnost těch bohatších. Žebrák počne nahlížet, že se mu děje nespravedlnost, neboť mu nedávají tolik, aby se jim v zámožnosti vyrovnal. Cítí se být soudcem světa, jehož jest pravda; a pravda, jak známo, spočívá v chudobě, kdežto zámožnost je hříchem. Mnozí vznešení duchové lidstva tuto žebráckou filosofii přebírají a staví na ní své ušlechtilostí jen tak přetékající postuláty.

Pusťme z hlavy představu, že my, lidé zámožných zemí Západu, můžeme ze světa vymýtit chudobu, jen nalijeme-li do jejího potírání dost peněz. Nemůžeme, ani kdybychom se celí rozdali. Ostatně by se také už mohl přihlásit jiný Mikuláš, jsou dnes na světě i bohatší končiny než krizemi zmítaný Západ, to však jejich v miliardách se koupající vládce jaksi nenapadne. Ale to jen tak mimochodem. Pomoci by bylo, kdyby ti lidé v zaostalejsích částech světa byli opravdu jen chudí. Ale ono je to horší. Pravil nevím už který myslitel – než darovat hladovému rybu, je moudřejší naučit ho ryby chytat. Skutečnost je trpčí: kdo je schopen chytat ryby, nemusí ho to nikdo učit, jelikož to dávno umí sám.

Kdyby věda vynalezla mast na všechny neduhy světa, byl by amen stavu lékařskému. Kdyby lidstvo dosáhlo věčného míru, šli by se pást oficíři, činovníci mírových hnutí, výborů a komisí. Kdyby někdo vymyslel stoprocentně účinný prostředek k prevenci požárů, museli by pověsit na hřebík své hadice a sekyrky hasiči. A kdyby zmizel rozdíl mezi bohatstvím a chudobou - není konečně tak nesnadné zařídit, aby všichni byli chudí - zanikl by zdroj, z nějž čerpají svůj blahobyt všichni, kdož jsou potíráním chudoby živi. Tu naději opusťme, jsou příliš mocní, než aby to připustili. A jestli jsem si teď rozlil ocet u slitovných duší, beru to odium na sebe.

Pokračování zítra



Potřebujete výbavičku pro dítě?
Potřebujete výbavičku pro dítě?

Vyberte si v dětském bazárku eMimino.cz.

Diskuse


J. Jurax
19:21
3.9.2014

I. Schlägel
8:04
3.9.2014

P. Lenc
13:57
3.9.2014

J. Skála
6:43
3.9.2014

počet příspěvků: 5, poslední 3.9.2014 07:21









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.