4. Slušnost, nejvyšší z příkazů lidské smečky

A měl bych teď asi zahovořit o opaku, totiž o nepřátelství; ale přeskočím toto téma a přikročím k podmínce, již pokládám pro vývin pozitivních vztahů za nejzákladnější: k slušnosti. Je chorobou tohoto času, že o požadavku slušnosti ví a dokonce jej uznává, dává však přednost ne tomu, co je slušné, nýbrž co je výhodné. Výhodnost končívá někdy dost žalostně. Slušnost nikdy, třebaže to může zpočátku tak vypadat. Je hlavním z příkazů, jejichž plnění společnosti umožňuje, aby navzdory nesmírné složitosti zájmů a vazeb fungovala, aby vedle sebe mohli svobodně žít jedinci rozdílných povah a názorů, aniž by se svou svobodou navzájem zničili. Slušnost je souhrn mnoha dílčích vlastností: úcty a respektu před osobností a zájmy druhého, ochoty nechat mu prostor pro jeho myšlenky, libůstky a zvláštnůstky, pokud se neuplatňují na úkor ostatních. Je v ní kus zodpovědnosti za sebe sama i za společnou věc, porce gentlemanské smířlivosti, smyslu pro fair play, vědomí, co je podstatné a nad čím lze mávnout rukou, nezáludnosti, přejícnosti, schopnosti domluvit se, kousek humoru, úsměvu, kavalírství, pochopení, účasti a zájmu, pořádný kus dobré vůle. Slušnost je nejvyšší společenská hodnota. Jsou lidé, že staví na první místo lásku; ale pravím, že slušnost váží víc, protože je dosažitelná nejen ideálním svatým, nýbrž i nám ostatním, chybujícím lidem. Ostatně bych si vyprosil, aby mě kdekterý mameluk miloval.

Slušnost klade na člověka jisté nároky. Nelze se jí vyvyšovat nad přízemní dav, nelze ji vykřikovat velkými slovy jsko na jarmarku, pročež je ušlechtile kázavým duchům nezajímavá. Ani ji nelze mít jednostranně; na rozdíl od mnoha hlučně hlásaných ideálů má slušnost své hranice. Chová-li se kdo či hulvátsky, nemůže se jí dovolávat. Tím méně ji lze zaměňovat za poddajné vycházení vstříct bezohlednému sobectví, neboť přílišná poddajnost nese jméno podlézavosti, ale to už je jiná kapitola.

5. Co jest spravedlnost

Jako i jiné úkazy této kategorie je spravedlnost pojem vymezitelný, povězme si ale hned, že jen mezi námi lidmi. Jakmile jím začneme měřit přírodní mechanismy, mezbytně dojdeme k závěru, že příroda je zatraceně nespravedlivá, neměřitelná loktem odměny a trestu. Shrnul bych tu ošemetnou věc takto: můžeme uvažovat o spravedlnosti jakožto souboru pravidel, umožňujících co nejhladší chod lidské společnosti. Do vyšších pater se s tím metrem nehrňme.

Ono i v tom našem, jakž takž srozumitelném patře je obtížno stanovit, co jest spravedlnost. Zhodnocení zásluhy a viny? Váha skutků dobrých a zlých? Jenže jak máme soudit zlý čin tupce, jehož duševní kapacita nedosahuje k jeho pochopení? Jak trestat skutek vzteklouna, který nad sebou ztratil vládu? Skutek chamtivce, který dal přednost zisku před lidským vztahem? Že je takový, jaký je? Že je obětí svých vlastních genů? Není to nespravedlivé? Nebo spíš, nepleteme si věci lidské s věcmi nadzemskými? Zásluha, trest, vina, odplata, jsou kategorie lidské. Slouží k obraně proti tomu, čemu říkáme mezi námi lidmi zlo. Zlu musíme odporovat, aby nás nepohltilo, jistě. Lidské chápání je však omezené. Člověk má svou představu dobra, a jí je nehybnost. Chtěl by, aby se nic neměnilo, aby byl ušetřen bolestných proměn a otřesů, aby se navždy všude rozhostil mír, pohoda, zdraví, láska, aby se nikomu ani vlásek na hlavě nezkřivil. Principem světa je však změna, pohyb, vývoj; a ty s sebou přinášejí bolest. Nerovnost a nespravedlnost, konkurenci, v níž vždy někdo podléhá. Vyhynuvší neandertálci, kdybychom se jich na to mohli zeptat, by si jistě nemysleli o vývoji nic dobrého. Vší mocí vymítáme utrpení ze svého života, ale z přírodního principu je vymést nemůžeme. Je asi dvojí spravedlnost: vyšší, našimi morálními zásadami neměřitelná, ať to zní jak chce cynicky, a spravedlnost lidská, měřitelná děravou naběračkou práva a paragrafů. Můžeme se jen snažit, aby v naběračce bylo děr co nejméně, ale to už je jiná povídka.

6. Trojí dar boží: intelekt, rozum, moudrost

George Bernard Shaw: Mnohokrát jsem zdůraznil, že civilizace na ideovém základě komunismu je možná. Jsem pro Stalina.

Jean Paul Satre : Revoluční režim se musí zbavit určitého počtu jedinců, kteří jej ohrožují. Nevidím jiný prostředek než smrt, protože z vězení je možné se kdykoli dostat. Revolucionáři v r. 1793 patrně zabíjeli ještě příliš málo.

Citovaní pánové nebyli primitivové zatmělé mysli. G.B.Shaw byl pokládán za nejbystřejšího, nejoslnivějšího ducha meziválečené doby; a J.P.Sartre byl patrně nejvlivnější filosof let šedesátých a sedmdesátých, idol pokrokové mládeže. Přesto hlásali strašlivé, krví lepkavé, s odpuštěním hovadiny. Sám jsem se během své exilové kariéry ne právě zřídka setkával s lidmi bezpochyby vysoce vzdělanými a inteligentními, přitom chytlavými na kdejakou módní pitominu; proč tomu tak je, a jak se zdá, musí být? Proč vysoká inteligence zjevně nebrání člověku uvěřit nesmyslům a rozvíjet je dál, do vyšších dimenzí střelenosti? Je v tom jen profesorský sklon vznést se do výšin ideálu a zapomenout přitom, co se děje dole na zemi? Učený profesor, zapomínající deštníky i kolikátého je, býval oblíbenou postavičkou humoristických časopisů, z čehož je vidět, že jde o fenomén věčný a nepomíjející. Tuším, že mi dušezpytní odborníci vysloví nesouhlas, ale vytvořil jsem si na tu věc dlouhým pozorováním svůj názor.

Jest dar ducha, zvaný inteligence. Její mírou je člověk nadán, rodí se s ní, má ji v genech, neroste ani neslábne, pouze jí lze využít nebo nechat zplanět. Je to džbán, jejž lze naplnit vínem vzdělání, čímž vzniká člověk učený. Je však i druhý džbáneček, umístěný v jiném koutě duše, a nazývá se rozum. Obojí se rádo zaměňuje, ale to je omyl a povrchnost; rozum je cosi podstatně jiného než inteligence. Nejsou výjimkou lidé vysoce inteligentní, avšak naprosto nerozumní; jako příklad může sloužit… nu, nebuďme osobní, dejme tomu postavička potrhlého profesora ze starých fórků. Jeho protipólem bývá nijak zvlášť inteligentní či dokonce intelektuální, ale hluboce rozumný sedlák, švec, hajný. Inteligence se podobá počítačové paměti, schopné shromažďovat, registrovat a kategorizovat velké množství informací; analyzovat je však, vyvodit z nich správné závěry, je věcí rozumu. Pozdržím se u adjektiva správný: co je správné, projeví se tím, že funguje a osvědčuje se. Co se neosvědčilo, mohlo být umně a duchaplně sestavené, ne však správné. Světaspásným myšlenkovým soustavám je dlužno přiznat, že bývají velmi důmyslně skloubeny, navzdory tomu se však nejen nikdy neosvědčují, nýbrž vesměs vedou ke příšerným malérům. Je to tím, že byly postaveny na nesprávném základě, inteligentní, avšak nerozumné.

A jako se džbán inteligence plní vzděláním, tak rozum dochází naplnění zkušeností. Mohou tak chodit kolem sebe a nepotkat se, inteligence a rozum; teprve, když se obojí sejde v jedné osobě, vysoká inteligence i hluboký rozum, džbán vzdělání naplněný a neméně plný džbán životní zkušenosti, k tomu i jistá mnohostrannost rozhledu a zájmů, dávka fantazie, pozorovací schopnost, ochota uznat omyl, poučit se z názoru jiných… pak ze součtu toho všeho vyvstává lidská kvalita nejvyšší a nejvzácnější, jíž je moudrost. Nelze nikomu vytýkat, že jí nedosáhl. Ale zaznívají-li z různých stran nabídky myšlenek a podnětů, měli bychom umět rozlišovat, které z nich se ozývají inteligencí, které prostým, zkušeností naplněným rozumem, a kde vysílá své signály moudrost. Rozeznat je v tom rámusu může být nesnadné, jelikož moudrost se pojívá se skromností, nechodívá s plody svého ducha ryčně na trh. Bylo by skvělé, kdybychom to dovedli, protože bychom se tak zoufale nemýlili ve volbě těch, jež stavíme do svého čela. Lidí moudrých je sice i v dějinách velkých a slavných národů pořídku, ale poznáme je podle toho, že jejich skutky se osvědčují a jejich předpovědi se naplňují. Vzpomínám si na jednoho takového. Jméno Ronald Reagan je ovšem v určitých kruzích silně v nemilosti. Zajisté. Postavil se ten muž sílou své moudrosti proti říši zla i proti užitečnému idiotství intelektuálních mód a pronikavě zvítězil, jeho dílo se osvědčilo. To se neodpouští.

7. Štěstí, muška zlatá

Jsouť na světě národové, k nimž se obrací roztoužený zrak mnohého ducha filosofického. Šťastná země, šťastní lidé! Žijí jednoduše, avšak harmonicky a neuříceně, jen pro tento den, bez starosti o zítřek. Potřeb mají nemnoho a snadno naplnitelných, čas jím uplývá v skromných radostech a družném tlachání, krátce řečeno, štěstí jim není muškou okamžiku, nýbrž setrvalým stavem mysli od kolébky k hrobu. Tak se aspoň jeví ten stav růžovými skly intelektuálských brejlí ze vzdálenosti desíti tisíc námořních mil, navíc s řádnou dávkou pokrytectví: sám roztoužený vzdychatel by ovšemže na ostrovech štěstí žít nechtěl, leda dva týdny dovolené v provotřídním hotelu a s dobře krytou kreditní kartou v kapse. Aniž by šťastný domorodec, jak jsem ho tak leckde pozoroval, o to příliš stál, žít jednoduše a s potřebami pouze nemnohými; také jemu by se líbila dobře krytá kreditní karta, objíždění nercedesem a co ještě tak patří ke konzumnímu stylu těch pánů, co se válejí na plážích pětihvězdičkových rezortů. Jenomže na to holt nemá. Kdyby měl, válel by se a konzumoval taky, a jak rád. I zanechme povrchností.

Táže se Aristoteles: „Jak si má počínat člověk, aby dosáhl života, po němž touží?“ Nu, odpověď je snadná: většina člověků této planety by toužila po takovém životě, v němž se neděje pokud možno nic, protože v každé změně je skryta nejistota, riziko, nebezpečí pádu. Jenže to bychom ještě ani s větví neslezli. Je vůbec pro člověka žádoucí dosáhnout štěstí? Není třeba ku štěstí směřovat a směřovat, ale nikdy k němu nedojít? Čemu bych sám říkal štěstí…asiže pocitu libosti. Obtížně definovatelnému, ničího komanda neposlušnému, jenž se dostaví, nebo také nedostaví. A jak rychle a neočekáván přijde, tak se i rozplyne, nelze si blaženě vydechnout, tak, teď jsem dosáhl štěstí, ode dneška až nadosmrti jsem šťastný člověk, halelujah. Možná by se spíš dal nazvat zadostiučiněním: vida, tohle se mi povedlo. A ještě spíš uspokojením: dílo bylo korunováno zdarem, i jsme až na další spokojeni. Spokojenost je pocit o něco trvalejší, třebaže také časem vyvětrává, eroduje, stává se zvykem, i když také jak komu. Neschopnost dosáhnout trvalého pocitu štěstí není rozprostřena po veškerém povrchu zemském, nýbrž je prokletím – nebo požehnáním, jak se to vezme - člověka západního. Jiné civilizace jí do té míry stiženy nejsou, leda snad tihle usměvaví, pracovití lidičkové severovýchodní Asie, co se také pořád o něco snaží a k něčemu směřují, ale své pocity na nose napsané nemají, takže nevím.

A ještě spíš než o štěstí bych mluvil o radosti. Prožil jsem několik krásných, prosluněných chvil a ještě ve mně doznívají, i pociťuji radost. Přišla mi z nakladatelství bedýnka autorských výtisků mé poslední knížky; narovnám si z ní po dvou kouscích do poličky a chvíli se dívám, jak jim to v ní sluší, inu, mám radost. Uspokojení a zadostiučinění, přece jen se mi něco povedlo. Jenže mine pár dní a už jsem pohledu na přirůstek v autorské poličce přivykl, už mi zevšedněl, už přemýšlím, jak bych k němu přiřadil další, ne, nelze mít trvale radost, nelze být trvale šťastný. Nevím, jak je lidem, kteří vyhráli v loterii deset milionů, ale asi i jim to pomyšlení časem zevšední, ba může to dopadnout ještě hůř.

Takže možná úspěch? Pocit zdaru, trvanlivější, protože množstvím drobných, dílčích úspěchů se živící? To už je trochu jiná kategorie. Úspěch je jako peníze, nikdy jej není dost; a člověk by měl počítat s tím, že jednou bude úspěchu konec, nejpozději odchodem z činného života. Také že radost, chceme-li štěstí, je věc soukromá, sdílím ji sám se sebou nebo v úzkém kroužku svých nejbližších. Úspěch se dožaduje pozornosti všech kolem dokola, ať jim do něj něco je nebo není, čímž se dostává do blízkosti prestiže, pachtění kontraproduktivního. Vida, jak mě všichni obdivují, myslí si osoba prestižní, předvádějíc se s viditelnými symboly svého postavení. Hele ho, vola, jak se vytahuje, říkají ti kolem.

Bane. Štěstí, jistota, mír, bezpečí… jsou to krásné věci. Věčná lidská přání. Ale právěže jen přání; v přírodě ani v logice dějin obsažena nejsou.

Pokračování zítra