‚Stop,‘ zakřičel cestovatel, ‚co Bůh činí, dobře činí. Nesnažte se vědět více než On. Bůh obdaroval toto křehké tělíčko orgány a ty se rozvinou a vyrostou samy, stačí je jen používat a ponechat svobodě.‘ (…) Bůh dal lidem vše potřebné pro naplnění jejich osudů. Poskytl nám jak společenskou, tak i lidskou formu. A společenské orgány lidí jsou vyvinuty tak, aby se samy harmonicky rozvíjely v čistém ovzduší svobody. Pryč s mágy a organizátory. Pryč s jejich kroužky, řetízky, háky a kleštěmi! Pryč s jejich umělými systémy!“

To jsou slova ze závěru dílka Zákon, jehož autorem je Frédéric Bastiat, brilantní ekonomický publicista devatenáctého století, jehož texty když čtu, připadá mně, jako by je napsal někdo z dnešní doby.

Rozveďme, na co Frédéric Bastiat výše citovaným textem upozorňoval:

Jsou lidé, kteří vědí, že svět je nedokonalý. V této nedokonalosti funguje od svého stvoření a vyvíjí se zatím bez vyhlídky na nějakou apokalypsu. Proto i tito lidé předpokládají, že to takhle poběží dál – můžeme se pouze přizpůsobovat evolučním mechanismům.

Kromě světa už vůbec nejsou dokonalí lidé a nemají schopnosti k jeho opravě. Proto existují tací, kteří nechtějí svět předělávat, lidskými zásahy měnit a upravovat si jej k obrazu svému, neboť vědí, že to nejde a nefunguje. V tomto ohledu je jedno, máme-li na mysli zásahy a umělé změny v malém nebo velkém slova smyslu – myslíme-li například dílčí zásahy do volného fungování trhu, do podnikání, do přirozené nerovnosti, do svobody, a především do svobody volby, kdy předpokládáme, že každý ví nejlépe, co je pro něj dobré. Nebo myslíme-li zásahy měnící přirozené systémy jako takové, plánování a uskutečňování revolucí, a snahu vytvořit, sakra už konečně, Dobro a Spravedlnost pro všechny na celém světě.

Podstatou těchto vizionářsko-utopistických tendencí je možná i naivita, ale především něčí přesvědčení, že je schopen řídit život ostatních lidí lépe, než to dokážou oni sami, že ví o světě víc než „vyšší moc“ či Bůh a že je schopen změnit přirozený, staletý a tisíciletý vývoj a dovést zemi – nebo dokonce celý svět – k Dokonalosti.

Levičáci (bolševičtí, marxističtí, fašističtí, nacionálně-socialističtí, ale částečně i liberálně-intelektuálští) věří, že je možno dovést svět k jakémusi bodu, kde už nebude potřeba nic zlepšovat, kde se najde a zavede „ideální stav“, jenž bude spravedlivý úplně ke všem lidem na celém světě. (Spravedlivý k poslouchajícím a dělajícím vše dle „vedení“, dodal bych.) Levicové je vše, co se na první pohled jeví jako pokrokové, co slibuje „vytvoření“ jakéhosi lepšího, spravedlivějšího a mírumilovnějšího systému, jehož zaváděním a zavedením ustoupí a zmizí přirozené rozdíly mezi lidmi; který dá každému možnost vydělat si skutečně takové peníze, na něž má „právo“. (Nevím, odkdy má člověk vykonávající jakékoliv povolání zrovna na tu či onu výši platu právo. Kdo bude o tomto právu rozhodovat, když ne trh a svobodná dohoda mezi lidmi?)

Výše popsané je hlavní rozdíl mezi politikou pravicovou a levicovou; rozdíly ostatní už na vše jenom navazují. Stejně jako politici, tak i občané hlásící se k jedné či druhé názorové linii se vyznačují určitými znaky určujícími, jak se k jakýmkoli – v životě přirozeně vznikajícím – problémům postavit, jak se chovat ke svým bližním a k cizím lidem a jak se dívat na svět kolem sebe a na jeho problémy. Lidé pravicoví budou vždy hájit především svobodu, neboť ji vnímají jako prospěšnou, svět dál a vpřed posunující, lidské chování a rozhodování pozitivně ovlivňující, lidi k lepším výkonům motivující, k samostatnosti a dospělosti vedoucí. Vnímají svobodu jako základní součást dospělého života, kdy bychom se měli rozhodovat a následně konat čistě jen dle vlastního názoru, vlastního uvážení a vlastních zkušeností; a vědí, že nikdo nemá právo, ale hlavně schopnost rozhodovat o našem životě lépe než my sami.

Souvisí to se svobodou volby – ta jest svobodou základní. Existuje svoboda slova, svoboda shromažďování, svoboda pohybu a mnoho jiných různých svobod, jež všechny ale souvisí se svobodou volby. Jen když máme svobodnou možnost volby, můžeme se sami za sebe rozhodnout, co budeme říkat, s kým se budeme setkávat, kam budeme jezdit a podobně. Máme-li svobodu volby, nikdo nám nemůže nařizovat, pro co se máme ve svém životě rozhodovat, jakým způsobem máme zajišťovat kvalitní existenci svou a své rodiny, jakým způsobem se postaráme o své zdraví a případnou léčbu nemocí, jak si zajistíme kvalitně prožité stáří … tak by se dalo pokračovat dlouho.

Ovšem svoboda, skutečná svoboda – především svoboda volby – souvisí s odpovědností. Čím větší je svoboda, tím větší je odpovědnost, jelikož můžeme přijmout rozhodnutí dobrá, ale i špatná. Je proto svoboda škodlivá? Musíme ji proto nutně omezit, dát jí „rozumné hranice“, omezit ji například jen na svobodu slova, tedy najít jakousi „přiměřenou podobu“ a její „přiměřenou míru“? Nikoliv. Opravdu věří kritici svobody, tvrdíce, že skutečná svoboda volby je příliš nebezpečná a zapříčiňující život plný nejistoty, malérů, stresu a strachu, tomu, že úředník, byrokrat nebo stát ví lépe než my, co je pro nás dobré?

Navykli jsme si, že značnou část věcí, o nichž bychom si mohli rozhodovat sami, přebírá stát a tím nám jakoby pomáhá, vše zajišťuje, dělá snazší a strká přímo pod nos. Ale za jakou cenu? Co k tomu potřebuje? No přece jenom jednu jedinou věc – naše peníze. A bere nám zároveň i svobodu.

Nejhorší je, že jsme dnes chudší a méně svobodní, než bychom mohli být, a dostáváme služby, které jsou nekvalitní a nutně potřebují reformu, již nikdo nechce pořádně provést. Dostáváme se zase na začátek, zpět po začarovaném kruhu, jelikož na konci cesty plné zajištěnosti a jistot se opět zvyšuje lidská nejistota, neboť nikdo dnes neví, co bude dál, bude-li se v těchto systémech „pohody“ a „jistoty“ nadále pokračovat; každý se bojí ještě větších problémů, než kdyby se o sebe musel starat sám. Bojíme se státního bankrotu, rychle rostoucí zadluženosti našeho státu, máme strach, že ve stáří – díky průběžnému „solidárnímu“ systému financování důchodů – skončíme na mizině a v chudobě.

Vychází to z logiky jakéhokoliv uměle vytvořeného systému. Ten má totiž tendenci se vyvíjet a posilovat. Od doby, co vznikl takzvaný solidární systém, jenž nás zbavuje starostí, dává nám jistoty (bere nám svobodu) a financuje z našich peněz naši zajištěnost, má logicky tendenci dělat to ve stále větší míře, čímž se stává nezaplatitelný, neboť naše peněženky nejsou bezedné. Nic a nikdo nám nedokáže zajišťovat stále větší a větší jistoty, neboť k tomu potřebuje stále více našich peněz, které ale nemáme; tedy máme, ale jen do určité doby. V určité chvíli už je prostě nemáme; v jistém okamžiku už není z čeho brát.

A existuje i další důvod, proč tento systém posiluje. Protože si na něj lidé zvykají. Sice to ze začátku vypadá bohulibě – ochránit určitou skupinu lidí před těžkostmi, jež si nezavinili sami, je přece správné, řeknete si. Tuto zajištěnost ovšem požaduje stále více lidí a stále většímu počtu lidí a ve větší míře je také poskytována. Lidé si v menší svobodě zvyknou žít, zařídí se podle toho, za několik let jim to začne připadat samozřejmé a později se již ve svobodě další generace neumějí pohybovat a žít v ní. Zajištěnost už je poskytována nikoliv jenom těm, jimž byla původně určena, ale absolutně všem bez rozdílu jejich schopností, čímž se nakonec stáváme všichni neschopnými, a díky tomu má stát nad námi absolutní moc. Jednoduše řečeno zakrníme.

Jak se má za takovýchto podmínek udržet a financovat „solidární systém“, není-li už nikdo schopen jen díky vlastním schopnostem a bez pomoci státu něco vytvářet a naopak všichni potřebují zajistit před nepřízní osudu, ve stáří, v nemoci, ve všem? Odpověď je jednoduchá: to nelze udržet. Dříve či později takový systém nutně zkrachuje.

Při svém vizionářství si pokrokáři totiž neuvědomili jeden fakt: jejich konečný cíl je nezaplatitelný. To si asi nedopočítali a své kritiky nevnímali. „To se pak nějak zařídí,“ řekli si nejspíš. Dnešní levičáci říkají to samé. „Státní dluh? Ale no tak, to se pak nějak zaplatí. Důchodová reforma? Vše uděláme, postupně, časem, později.“ Jistě, ale jak? Z čeho, když chtějí současně s tím zachovat „spravedlivý“ systém plný zajištěnosti a vedení každého za ručičku od narození do smrti? To prostě nelze. Lidé, ať jakkoliv nechtějí, se budou muset vrátit k přirozenému systému vlastní zodpovědnosti. Kdo to ještě nepochopil, časem to pochopí.

Že po bitvě je každý generál? To se nám to dnes mluví, když víme, co nikdo dříve vědět nemohl, že? Ale no tak, vždyť přece vždycky existovali kritici systému státního zajišťování. Třeba právě Frédéric Bastiat, jenž kritizoval levicová řešení v době, kdy vznikala. Je osudové, kolik jím kritizovaných věcí přežilo celých 150 let a změnilo se na společensky uznávané pravdy. A lidí jako Bastiat bylo více.

Realita je bohužel taková, že čím později se k přirozenému systému vrátíme, tím více to bude právě pro ty nejchudší – které chtěl systém skrytého otroctví na svém počátku zajistit – zničující. A paradox je, že poté budou opět levičáci tvrdit, jak je systém svobody volby a starání se o sebe nelidský, jak působí lidem jenom těžkosti, jak se pravičáci mýlili a jak je potřeba opět začít vytvářet „jistoty za každou cenu“. A lidé jim to zřejmě zase budou věřit, protože si přece vzpomenou na časy, kdy se měli lépe a kdy měli vše zajištěné. Že ale za jejich potíže může právě systém zajištěnosti, jim už zřejmě nedojde. To bude asi věčný boj a lidé se možná nikdy nepoučí.

Má-li systém státní moci tendenci posilovat, může to fungovat i obráceně? Může být neustále posilována svoboda až do okamžiku její přeměny v anarchii? Mohou tento argument levičáci použít a bude dávat logiku? Nikoliv. Neboť v systému zákonů chránících nás před nespravedlností a při jasně nastavených pravidlech svoboda v anarchii přerůst nemůže. Svoboda volby totiž sama o sobě nemůže v nic přerůst – ta buď je, nebo není, buď ji máme, nebo nemáme. A když ji máme v plné míře, nic víc, co by na to přirozeně navazovalo, už není. Jedna věc je totiž svoboda a druhá věc jsou fungující pravidla a zákony. Fungují-li, funguje i svoboda volby.

Při zavádění systému erární zaopatřenosti má naopak státní moc přirozenou tendenci posilovat a získávat pro sebe čím dál větší pravomoci. Ale obráceně to nelze – není zde žádná přirozená tendence státu slábnout a ztrácet svůj vliv. Naopak. A bohužel.

Lidé se nemusejí obávat snah o štíhlý stát a minimum regulací, zákazů a příkazů. Měli by se naopak obávat snah o silný a široký stát, jenž bude lidem jejich život „usnadňovat“, otcovsky dirigovat a od kolébky po hrobeček vše zajišťovat, neboť tento systém se snadno může zvrhnout v extrém. Dostane-li stát přílišnou moc, chce ji stále více posilovat a upevňovat. I před tímto se snažil v devatenáctém století varovat Frédéric Bastiat.