Často si na tomto místě kladu otázku, proč tu kterou informaci, souvislost či aspekt noviny, rádia a televize akcentují a naopak kterou nepřinesly, proč o ní mlčí. Jak vůbec dochází k selekci informací a jak jsou vybírány a veřejnosti předkládány názory jednotlivých žurnalistů. Zpravidla docházím k tomu, že je nezbytné pátrat v pozadí médií a zájmů stojících za médii, ovlivňujících média – a skrze ně nás všechny, naše hodnotové orientace, naše spotřebitelské či voličské preference, naše chování a cíle, naše soukromí a přesvědčení.

Teoretikové médií, zejména ti, kteří se souběžně zabývají sociologií, dobře vědí, že média jsou významným politickým hráčem. Nejenže – což je samozřejmé – přinášejí informace, ale vytvářejí ve vědomí publika konkrétní souvislosti mezi nimi. Tyto souvislosti mají ale zpravidla už politické, dokonce ideologické podloží, jak napsal britský sociolog žurnalistiky Brian McNair. Média jsou podle něj nejen prostředníkem, ale dokonce spolutvůrcem a hybatelem ideologií. Nic zásadního se v nich neděje bez ideového důvodu. A tak – ať se nám tato slova mohou jevit povědomě spíše z minulého režimu, který ideologií zdůvodňoval svou politiku, v tomto soudobém pojetí je ideologie všudypřítomným stavebním prvkem veřejné činnosti, ať už politiky, nebo žurnalistiky.

Tato slova naši novináři neslyší právě rádi. Většinou argumentují, že svou žurnalistickou prací naplňují vyšší poslání nestranného a nezávislého zprostředkovatele informací. Když ale nahlédneme hlouběji pod jejich tvůrčí pokličku, můžeme občas najít nějaké více či méně skryté zájmy, úmysly, afinity či animozity, subjektivní postoje, které odvádějí novináře od postavení nezaujatého pozorovatele, stávají se jeho více či méně soukromou ideologií a dělají z něj jejího mluvčího.

Jedním z kořenů tohoto problému je skutečnost, že naše média – zejména tisková, ale i elektronická - se nedají jednoduše rozkastovat do přihrádek levicová – pravicová, jak je tomu často ve standardních západních zemích. Tradičně se veřejnosti představují jako „nezávislá“, a přitom dlouhodobě drží názorový prapor nějaké strany či trendu, jsou svou podstatou nalevo či napravo. Je potom marné a pokrytecké vystavovat nějakou nadstrannost či nadhodnotovost a tvářit se jako ultimativně nezávislý posuzovatel všehomíra oprávněný soudit a kastovat druhé.

Často se mluví o médiích, ale možná by bylo lepší mluvit o novinářích, neboť oni jsou zpravidla nositeli příznačných jevů a charakteristik, podle nichž pak soudíme celá média. Jiří Paroubek ve slavném povolebním vyjádření prohlásil, že někteří novináři (jmenoval redaktory deníku MF Dnes) pracovali „v žoldu ODS“. To byla jistě emotivní reakce na volební výsledek, který Paroubkovi nepřinesl očekávaný triumf. Byla to ale také převládající mínka mnoha politiků, kteří novináře považují za sluhy – buď své vlastní, nebo svých nepřátel. Ponecháme-li tento politický folklór stranou, je fakt, že mnohdy se obsahy našich médií jeví prazvláštně. Samozřejmě není dost dobře možné identifikovat nějaké konkrétní žurnalisty, kteří by jednali v onom příslovečném „žoldu“. On taky jakýkoli podobný žold může mít rozmanitou podobu – od přímé korupce (uplatňuje se spíše ve sféře ekonomické žurnalistiky), přes různé společenské benefity (to se odehrává hlavně v oblasti žurnalistiky zabývající se kulturou a jejími celebritami), až po korupci kariérní (novináři se stávají politickými pracovníky a tím vlastně poctivě přiznávají své afinity a umožňují snazší interpretaci jejich předchozího novinářského díla). Především ale mnoha novinářům prostě dělá dobře, když jim politici dávají pocítit jakousi pomyslnou důležitost. To je psychologická hra, kterou těžko přímo nazvat „žoldem“, byť má mnoho společných charakteristik.

Tak jako tak, dějí se v novinářském světě podivné a těžko vysvětlitelné úkazy. Určitě se shodneme na tom, že novináři, stejně jako příslušníci jiných profesí, netvoří dokonale homogenní a názorově jednolitou masu. A přesto se vyskytnou případy, kdy novináři skoro jak na povel zaujmou jednotný postoj k nějaké události či osobě, aniž by k tomu byl zjevný objektivní důvod. Nelze nezmínit velice urputnou a odmítavou reakci řady novinářů na instalaci jejich bývalého kolegy Martina Štěpánka do funkce ministra kultury. Nový ministr ještě ani nevkročil do úřadu a novináři už věděli, že jeho jmenování bylo špatné. Jen z několika ojedinělých zmínek bylo možné usoudit, že u kořene apriorního vztahu ke Štěpánkovi bylo jeho angažmá v televizní krizi v zimě 2000. Napřímo to ale žádný z jeho dnešních kritiků nevyslovil.

Naopak – lze říci, že některé osoby či názorové proudy jsou pro většinu novinářů skoro až svaté či ikonické. Jsou věci, o nichž se nediskutuje, jsou osoby, o nichž se nepochybuje. Dlouhou dobu byl takovou osobou Václav Havel. Ale jmenujme třeba i zesnulé ministry Luxe či Dostála: ani o jejich osobách a dílu novináři vlastně nikdy nezapochybovali. Čím to je? Není tento příklon k ideovým vzorům a vzorcům určitým svědectvím o nedostatečně samostatném myšlení takových novinářů? Nebo i tady bylo možné mluvit o nějaké psychologické vazbě, neřku-li žoldu? Zesnulých se nezeptáme, Václav Havel by to nikdy nepřiznal. Ostatně sám se novinářů spíše bál, ačkoli je ke své kariéře potřeboval víc než sůl – to se nevylučuje.

Proto, mluvíme-li o novinářích a jejich „žoldech“, mějme na paměti, že věci často bývají jednodušší, než na první pohled vypadají. Což ale neznamená, že o nich nemá smysl přemýšlet, mluvit a psát. Právě naopak.

(Psáno pro Česká média)