Nedávno došlo ve Spojených státech k zatčení novináře za to, že nechtěl prozradit identitu některých stávkujících z demonstrace proti Obamově vládě. Přestože ho drželi ve vězení několik měsíců, jména nevyzradil a zachoval novinářskou etiku. Pominu nyní alarmující tendence v chování vládních složek posvěcené novými zákony militarizujícími moc, ale jako neméně závažnou vidím skutečnost, že až na pár individuálních vyjímek se těmito věcmi média v podstatě nezabývají.

Když skupina evropských poslanců vyslala apel ke všem občanům evropských zemí, aby se pokusili skrze občanské iniciativy a další aktivity stavět hráz bankovním kartelům, protože mají našlápnuto uzurpovat vládu lidu a parlament nemá páky tomu zabránit, kromě pár okrajových zpráv jsem nezaregistroval žádné další články, natož na titulní stránce, rozhovory s protagonisty apelu, analýzu reálnosti hrozby, prostě žádný výsledek jakékoliv investigativní aktivity. Přitom co může být žurnalisticky vděčnější, než téma ohrožení demokracie proklamované ne nějakým extremistou nebo okrajovým ekonomem, ale oficiálními zástupci lidu? Co jiného by měli samozvaní „hlídací psi demokracie“ dělat jiného než jako ohaři větřit stopu a diskutovat o tom v TV atd.?? Jaké jiné vděčné „kontroverzní“ téma by si ještě přáli? Jenže apel vyšuměl a novináři se dál věnují dokola omílaným tématům psaným na zakázku, protože něčím ty listy zaplnit musejí…

Jakmile se v některých zemích objeví snaha jakkoliv omezit moc novinářů (třeba tím, že nesmějí zveřejňovat odposlechy), strhne se okamžitě hysterie, polovinu obsahu deníků vyplňuje jen toto téma, bije se na poplach a ostentativně vycházejí na protest prázdné titulní strany novin. Proti tomu nelze nic namítat. Ale vidíte ten rozdíl? Skupina oficiálních politiků tvrdí, že demokracie v EU je ohrožena a neděje se takřka nic. Vedle toho dotkne-li se někdo svobody žurnalistů, vznikne humbuk a dávají se podněty k ústavním soudům, do Štrasburku apod.

Média už dávno nejsou faktorem schopným držet na uzdě excesy veřejných činitelů, politických stran nebo jiných, skrytých lobby. Důvodem je paradox, že se staly příliš mocnými. A kdo má moc, má i zájmy. Dnes už téměř neexistují významnější tištěná periodika, televizní stanice či internetová média, která by nebyla součástí globálních molochů v rukou toho či onoho jednoho vlastníka. To je obrovsky nebezpečné a vede to k nepřirozené a zdánlivě nelogické prioritizaci jedněch témat a ignorování jiných. Vlastník může ovlivnit ve „svém“ médiálním impériu prakticky cokoliv- je přece jeho. A nejen interně, on má moc i navenek- když Murdoch uznal za vhodné, napomenul britského premiéra a ten své cíle ještě rád upravil. Neudělal-li by to, mediálně by skončil a tím i politicky. Málo si uvědomujeme, jak je veřejné mínění manipulované a neustále ovlivňované tím, co je psáno a vysíláno, protože 90% lidí jiné informace než ty servírované a předžvýkané ani nevyhledává. Věří tomu, co čtou a slyší, a automaticky se jiný názor či poznatek stává neakceptovatelným a podezřelým z pohledu jejich někým vybudované konstrukce světa.

Souzvuk zájmů politických- státních i nadnárodních a zájmů masmediálních skupin generuje globální zájmy a tedy definovanou agendu. Když se přišlo s tezí globálního oteplování, ve svých praktických důsledcích se postupovalo tak, jako by šlo o prokázaný fakt- vlády postupně přijímají restrikce na hospodářství včetně nových daní (uhlíková daň má nastoupit a desítky dalších), zatímco média toto nekriticky přijala a majoritně to prezentují jako danou věc. K posunu nedošlo ani tehdy, když se ukázalo, že třetina vědeckých prací, kterými se na konferencích toto dogma obhajuje, byla prostě neověřena či zfalšována. Nejde o to, že člověk by se neměl chovat vůči přírodě rozumně, ale zde došlo krok za krokem k akceptaci agendy omezující ekonomickou svobodu, jež přímo souvisí s tou politickou. Hysterie hrozící zkázy Země způsobené člověkem vzedmulo zelený fanatismus a spolu s ním subvencovanou solární energii (kde jen solární panely spotřebují na svou výrobu více energie než vyrobí), biopaliva vykoupená ničením zemědělské půdy v rozvojovém světě za minimální klimatický užitek atd. Výsledkem se vedle těchto absurdních konsekvencí stává vzestup cen energií a paliv, sekundárně veškerého zboží. Postoje upozorňující na zjevné mezery této teorie, její nedostatky a účelovost, jsou médii marginalizovány a vytlačovány do extrémního pole bláznů a cyniků.

Když střední školy přišly před volbami s iniciativou uspořádat studentské volby, strhla se lavina námitek od všech politických stran napříč spektrem. Důvod? Zavedená procedura průzkumů veřejného mínění nezakrytě propagující hlavní či preferované strany tímto mohla být narušena. Jen si vezměme, jak se nám dokola ukazují grafy hlavních stran, těch neparlamentních jen zcela okrajově. Studentské volby ukázaly, že značnou oblibu mezi mladými mají i subjekty jako Pirátská strana apod. Když tyto výsledky prezentovala ČT, strany tohoto spektra s preferencemi okolo 10% (!) naprosto vynechala a ukázala jen strany jako TOP09, ODS, Věci veřejné, ČSSD… Když se vysílaly předvolební speciály Václava Moravce, zastoupení ve studiu se těšily jen strany s oblibou nad 5 %. Čili zcela nové Věci veřejné byly stabilně předhazovány jako držitelé 10 %, zatímco Zemanova strana se držela na 4 % a do diskuze se takřka nedostala. Před minulými volbami naopak Strana zelených získávala podle průzkumů přes 5 %, takže se debat účastnit mohla. Náhoda? Dále byl Radek John, který se jednou jedinkrát ukázal v debatě, ihned titulován jako nejoblíbenější politik v zemi. Směšné.

Vidíme jednoduché shrnutí „drobných“ součinitelů vedoucích k pojištění postavení ODS, ČSSD, KSČM, vytažení dalších subjektů do parlamentu (Strana zelených zastupující globální ekologistickou hysterii, Věci veřejné jako projekt prorůstání byznysu do politiky hlavní branou) a jiné držet mimo něj (všechny strany, jež by mohly narušit zaběhnutý systém a pár dalších). Žádná strana, která netvoří jen alternativu v rámci současného systému, ale chtěla by zásadněji změnit fungování společnosti směrem od konzumerismu, falešným válkám, korupci atd. nemá prostě šanci.

Od letošního roku i internetová média, která chtějí vysílat, podléhaji v ČR jako v EU regulaci. To znamená, že i když nestojím o žádnou frekvenci na vysílání, nezabírám nikde žádnou kapacitu a jen chci využít internetového éteru, stejně podléhám kontrole a právo vysílat mi může být odňato, přestože jinak si může jakákoliv osoba vyvěsit na internet cokoliv téměř bez omezení. Jediné médium, které tak mohlo získat punc oficiality a zároveň zůstat zcela nezávislé, o tuto přednost přišlo.

Nepochybuji, že nástrojem nejvíce zhoubným z hlediska duševní atrofie většiny lidí se stala televize. Hodiny a hodiny každý den vysílá seriály, telenovely, soutěžní pořady těch nejnižší pudů, povrchní zprávy a publicistiku donekonečna omílající a utvrzující konformní majoritní proud. Nevyhledává skutečnou podstatu věcí, pluralitu názorů prezentují pouze tzv. vyváženým přístupem hlavních politických stran, které v bleděmodrém zastávají principiálně jedno a to samé. Říká se, že se nabízí, aby ve vysílání hrály prim právě tyto hlavní proudy názorů a „pravd“, když mají většinový elektorát, ale poněkud se zamlčuje, že právě skladba vysílání, článků atd. vytváří ten hlavní proud neboli preference většiny. Televize nepropaguje skutečné vzdělávání a hodnoty důležité pro fungování civilizace. Cílem televize je vzít lidem víru v cokoliv metafyzického a nahradit ji bezstarostnou konzumní kulturou, protože jen lidi, co nemají kořeny a za pravdu považují tu předstíranou virtualitu, lze pohodlně manipulovat.

Kdo se chce nad problematikou zamyslet do hloubky, musí si uvědomit v jak náhražkovitém světě falešných hodnot se ocitáme. Když nějaký deník zveřejní karikaturu Mohameda či zesměšní Alláha, je považován pomalu za mučedníka demokracie, která přece vyznává svobodu psát jakýkoliv blábol a nevyžaduje oproti tomu pražádnou odpovědnost. Ano, balast a extrémistické uvažování části arabské populace odmítejme, ovšem tím podobným trpíme také my, ani si to neuvědomujeme. Žijeme v atmosféře „Arab = terorista“ vs. „demokracie = jediné správné zřízení“. Toto živí oficiální doktrína a média tomu zdatně sekundují. Po zuby ozbrojení Íránci ohrožují celou Evropu včetně Česka (jestli kdokoliv z politiků má důkaz, že taková hrozba skutečně existuje, nenapíši už zde ani řádku), a proto hledáme spasení v cizí vojenské přítomnosti či zařízení u nás, jelikož věříme, že náš psí čenich u nohou velmoci nám získá její vděčnost. Jak bláhové! Kdy už se konečně naučíme rozpoznat mechanismy prosazování cizích zájmů, kterým můžeme buď posloužit nebo stát v cestě? A kdy se tím konečně naše seriózní periodika začnou zabývat a přestanou být prostě jen tlachavými plátky a plochými tlampači politických stran?

Převzato z Vorovka.blog.idnes.cz se souhlasem autora