20.4.2024 | Svátek má Marcela


SPOLEČNOST: Média a výročí

20.9.2007

Minulý týden si celý svět připomněl nekulaté, šesté výročí útoku islámských teroristů na Světové obchodní centrum v New Yorku 11.9.2001. Výročí zásadní politické události je příležitostí, při níž si můžeme otestovat nejen nestrannost a objektivitu médií, ale vůbec samotnou jejich profesionalitu: do jaké míry a která výročí akcentuje, jak se jim věnuje a kam je řadí v žebříčku mediální důležitosti. Jednou z podstatných rolí médií v moderní společnosti totiž je právě nastolování témat, agenda-setting. Média často stanovují, čím se publikum v následujících dnech či týdnech bude zabývat, stanovují priority a tím i nepřímo ovlivňují dění někdy dokonce i na mapě vysoké politiky. Mluví-li se o moci či vlivu médií, pak nejsnadněji se projevuje právě tím, jak vybírá, zdůrazňuje, či naopak zamlžuje či zamlčuje témata, jevy, události a osobnosti.

V úvodu jsem řekl, že výročí 11. září bylo nekulaté. Chtěl jsem tím naznačit, že by na stupnici novinářského zájmu nemuselo nutně zaujímat dominantní příčku, jako kdyby šlo o výročí tzv. kulaté, třeba jako to loňské páté. Dalo by se tedy říci, že jde o výročí takříkajíc řadové, jemuž nebude věnována taková mediální péče. Přesto byly noviny plné vzpomínek, reportáží, komentářů, analýz, které na celých tiskových stranách rozebíraly onu událost z různých úhlů, upozorňovaly na její příčiny i následky, snažily se nacházet souvislosti v dnešní politické mapě a odhadovat příští vývoj v procesu, který americký president Bush v den útoku na WTC nazval „válkou s terorismem“.

Asi nikdo vážně nezpochybňuje, že masivní pozornost, jakou média této události a jejímu šestému výročí věnovala, je oprávněná a adekvátní. Jiná otázka je, zda je vždy dostatečně analyzován dnešní stav procesu, jemuž podle knihy Samuela Huntingtona říkáme „střet civilizací“. Míra informační korektnosti se v tomto tématickém okruhu nesporně poměřuje tím, zda se porovnávají v dostatečné míře události a procesy odehrávající se uvnitř jednotlivých muslimských zemí, s tím, jaký dopad mohou mít na západní, euroatlantickou civilizaci a kulturu. Zda média dokážou v dostatečně míře v příjemci vytvořit nezkreslenou a přesnou představu o rozdílech řekněme mezi iránským a tureckým režimem a mírou jejich aktuální rizikovosti. Zda dokážou s vysokou mírou subtilnosti diferencovat, nebo naopak zda mají sklon sklouzávat k zjednodušujícím nálepkám a hodnocením ve stylu „co muslim, to zločinec“.

Je patrné, že se – i v médiích, díky médiím nebo skrze média – zvýšila jakási intuitivní opatrnost západního světa vůči islámu, že se proměnil vztah k muslimským zemím, že se zvýšila obava z násilného charakteru některých fanatických režimů. S tím souvisí i další jev: Zdá se, jako by v průběhu posledních let ubylo – a to i v médiích – spontánního nadšení z procesu multikulturalismu. Mísení kulturních prvků z východu a jihovýchodu, které odstartoval konec koloniálního systému, masová imigrace Arabů, Turků a dalších do zemí západní Evropy, zejména Francie a Německa, bylo dlouho vnímáno jako přínos ekonomický, ale i kulturní či společenský. A také se pěstovala teze, že jde o spontánní projev integračních snah národů, smývajících tak své protichůdné zájmy či odlišnosti a nacházejí spíše společné půdorysy pro kulturně barvité soužití zejména v Evropě. To byla teze velmi silná a mediálně populární. Dnes ji už skoro neslýcháme, zejména po etnických bouřích ve Francii a nábožensky motivovaných vraždách v Německu a Nizozemí. S jistým opatrným optimismem by se dalo říci, že média jsou nebo se aspoň snaží být při zobrazování těchto souvislostí uspokojivě informovaná, nestranná a dokonce občas i prozíravá.

Samozřejmě nezapomeňme na jeden sice extrémní, ale nikterak neobvyklý jev. Média, zejména televize, dokážou vyvolat paniku, nadsadit, zveličit, obrazově zdramatizovat leckterou událost, a to mnohdy bez přímého ohledu na to, zda její význam platí jen pro onen mediálně zachycený okamžik nebo také pro čas příští. Jinými slovy se tomu říká samoúčelná efektnost a bývá to zahrnováno pod souhrnnou obavu z bulvarizace médií. Bude velmi důležitým úkolem pro analytiky médií všímat si, do jaké míry tyto sklony k přehánění lze vysledovat třeba i v reflexích na události z muslimského kontextu. Právě v takto kolizní situaci se totiž ukáže, do jaké míry se mediální prostředí profesionalizuje a – bez pejorativního nádechu - normalizuje.

Ale zpět k výročím: Za minulého režimu bylo výročí čehokoli spjatého s totalitní mocí záminkou k velkolepé propagandistické akci. Noviny se plnily těmi nejmenšími detaily až banalitami souvisejícími s politickým výročím či jubileem politických prominentů. Polistopadová média samozřejmě nemají tuto propagandistickou povinnost. Otázka ale zní: nemají někdy tendenci sklouznout k opačnému extrému? Jinými slovy: neignorují či nepodceňují některá jubilea a oficiality jen proto, že jde o – podle názorů novinářů – málo atraktivní události? Mluvíme-li totiž o výběru témat, nastolování agendy, pak jistě každého napadne, zda i při mediálním ohlížení se za určitým výročím nehrají zase roli nějaké skryté politické motivy – soukromé či skupinové zájmy. Zda se při připomínání významných lidí a událostí média nechovají stranicky. Našli bychom desítky příkladů svědčících pro kladnou i zápornou odpověď na tuto otázku. A tato odpověď je stejná jako u otázky obecnější, totiž otázky po novinářské nestrannosti. V případě připomínaných – či zapomínaných jubileí pak už nejde jen o míru profesionality, ale i etiky. Protože přes všechnu nedůvěru, kterou velká část veřejnosti k médiích chová, mají novináři schopnost tvořit, nebo naopak ničit hrdiny, modly a mýty. A moc dobře to vědí.

(Psáno pro Česká média)