Počátkem telegrafie bylo doručování jednoduchých zpráv pomocí zvuků bubnů a kouřových signálů. Optický telegraf byl představen v druhé polovině 17. století, praktického využití se dočkal ale až koncem 18. století. První telegraf na elektromagnetickém principu byl sestrojen v první polovině 19. století, první bezdrátový přenos mluveného slova se uskutečnil v roce 1905.

Způsob šíření zpráv, informací a komunikace prodělaly ve dvacátém století bouřlivý vývoj. V roce 1910 se uskutečnil první rozhlasový přenos, v roce 1922 bylo zahájeno pravidelné rozhlasové vysílání BBC, v roce 1923 začal ve Kbelích vysílat český rozhlas Radiojournal, předchůdce Československého rozhlasu. V roce 1935 proběhlo v Berlíně první pravidelné televizní vysílání, v roce 1936 začala vysílat televize BBC, od roku 1953 pravidelně vysílá i Československá televize.

Komunikovalo se dálnopisem, později faxem. Vedle pevných telefonních linek byly vybudovány mobilní sítě, informace a zprávy se šíří internetem a emaily, v módě jsou tzv. sociální sítě, televize vysílá přes satelity, lidé vyvíjejí nové a nové technologie k přenosu dat. Souběžně se využívá i tradiční poštovní psaní, to je stále důležité, zejména v doporučené podobě.

Ale zároveň s tím, jak spolu lidé stále snadněji a rychleji komunikují, jak stále snadněji a rychleji získávají informace, existují snahy, jak jim v té komunikaci a získávání informací bránit, objektivní skutečnosti zatajovat, překrucovat nebo dezinterpretovat. Jak se do komunikace lidí „vlámat“ a v utajení zjistit, co si říkají nebo píší, co si myslí. Tyto tendence těch, kteří jsou právě u moci a vědí, jak je svobodné šíření informací a komunikace mezi lidmi pro demokracii důležitá, existují na celém světě. Tak je tomu v totalitních režimech, ale i v demokraciích v případech, že demokraticky zvolené vlády chtějí rozhodovat proti vůli lidu. Pro konkrétní příklady nemusíme „chodit“ daleko do historie.

Po okupaci Československa Německem v březnu roku 1939 a vzniku Protektorátu Čechy a Morava byla v Československém rozhlase zavedena cenzura a každý pořad se vysílal nejdříve v němčině. Rozhlasové přijímače musely být „vybaveny“ cedulkou – varováním, že poslouchání cizího rozhlasu (myšleno vysílání BBC pro Československo – „Volá Londýn“) se trestá vězením nebo i smrtí. V roce 1945 byly o pražské sídlo Československého rozhlasu na Vinohradské třídě svedeny tuhé boje. Trnem v oku okupantům byly krátkovlnné vysílačky, které sloužily domácímu odboji ke komunikaci s „Londýnem.“ Na ně Němci pořádali doslova štvanice.

Po komunistickém „převratu“ v únoru 1948 se Československý rozhlas dostal do područí Ministerstva informací v čele se „skalním“ komunistou Václavem Kopeckým. V padesátých letech, při přímých přenosech z politických procesů, budil Československý rozhlas v posluchačích hrůzu, když obžalovaní, jako by bez ducha odříkávali předem naučené texty o „svých“ zločinech, které nespáchali.

Po okupaci Československa „spřátelenými“ armádami států Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem v srpnu 1968 se o pražské sídlo Československého rozhlasu , tentokrát holýma rukama, opět „bojovalo“. Na příkaz tehdejšího ředitele Ústřední správy spojů Karla Hofmanna byl vysílač na středních vlnách vyřazen z provozu a následně byly odpojeny všechny rozhlasové vysílače.

„Bojovalo“ se i o Československou televizi, kterou okupanti logicky považovali za jedno z nejdůležitějších informačních médií. „Nezávislé“ vysílání se tehdy podařilo udržet skoro

celý týden. V září pak začala televize opět vysílat. Ale to už v ní, stejně tak jako v Československém rozhlasu, probíhala normalizace.

Až do roku 1989 byly Československá televize a Československý rozhlas pevnou oporou komunistického režimu. Byla to doba novoročních projevů prezidenta Gustáva Husáka, deformovaných zpráv o úspěších našeho hospodářství, povolených komunálních vtipů v pořadu Televarieté s Jiřinou Bohdalovou v jedné ze dvou hlavních rolích, řady normalizačních seriálů o budování socialismu atd. Od roku 1973 to vše, a ještě daleko více, dokonce v barvě. Ale ani československý rozhlas nezůstával při budování socialismu za Československou televizí pozadu.

A tak, když chtěl mít člověk snad alespoň trochu objektivnější a pravdivější informace, nezbylo mu pustit si v rádiu Hlas Ameriky nebo Svobodnou Evropu. Tu ale například v Praze strahovská rušička úspěšně rušila. Blu-blu-blu...

Po listopadu 1989 se chvíli mohlo zdát, že budeme mít konečně svobodná média veřejné služby, na než byla Československá televize a Československý rozhlas formálně transformovány. Ve skutečnosti ale vše dopadlo jinak. Od samého počátku se tato média „veřejné služby“ ocitla v rukou vyvolených a jediných spravedlivých, dnes zvaných „pravdoláskaři“, což se v plné nahotě projevilo v době tzv. televizní krize na konci roku 2000. To se velká část zaměstnanců České televize postavila proti řádně zvolenému generálnímu řediteli Jiřímu Hodačovi a zablokovala veškerou televizní techniku patřící „všemu lidu“. Při tom jim pomáhali i takové „osobnosti“, jako Jan Ruml, Zdeněk Svěrák a mnozí další. Legální vysílání České televize tehdy několik dní probíhalo z provizorních prostor díky technice zapůjčené Vladimírem Železným. Vždyť mu to také ti jediní spravedliví nikdy neodpustili. „Spekulace“ o tom, že prohra v arbitráži „o NOVU“, která stála daňové poplatníky přes deset miliard, nebyla náhodná, ale že vláda tehdy „darovala“ tuto částku „američanům“za loajalitu této stanice, mají racionální jádro. Jiřího Hodače „televizní krize“ málem stála život.

I když to, že velká část občanů již zprávám a publicistice České televize nevěří, je veřejným tajemstvím, mnozí protagonisté této de facto státní televize vystupují velmi sebevědomě s tím, že právě ta, dnes už jenom „jejich“, televize je ta jediná spravedlivá, objektivní, pravdomluvná. A tak vysílání, za naše peníze, zahlcují zkreslenými, tendenčními zprávami, skutečnosti, které se jim nehodí „do krámu“ jednoduše zamlčují, jiné překrucují.

Někteří moderátoři jdou dokonce až tak daleko, že si myslí, že když je „jejich“ pořad vysílán až po 22. hodině, mohou svou zákonnou povinnost o objektivních informacích znásilňovat i v přímém přenosu. Zatím ale jejich „práci“ nikdo nevyhodnotil, pokud je mi známo, ani jako přestupek.

Pokud je na tom Český rozhlas o něco lépe než Česká televize, není ten rozdíl nijak výrazný.

Ale mohlo by být i hůř!

Vzpomeňme třeba na dobu normalizace v první polovině sedmdesátých let dvacátého století, nebo na hysterii prorežimních médií po neúspěšném pokusu prvních mluvčích Charty 77 předat její prohlášení Gustávu Husákovi v lednu 1977.

Tehdy se tato média neštítila skoro ničeho, na „chartisty“ čtila oheň a síru, ale text tohoto dokumentu pro jistotu nikde nezveřejnila. To ovšem režimu nebránilo, samozřejmě, v úzké spolupráci s médii v čele s Československou televizí, uspořádat v Národním divadle ostentativní „divadlo“, kde nutila umělce podepsat tzv. Antichartu. Obličeje našich předních umělců byly vážné a bledé stejně, jako když jejich starší kolegové byli nuceni před mnoha lety a na tomtéž symbolickém místě vyjádřit loajalitu „Třetí říši“.

Z tzv. mainstremových médií, mezi něž určitě patří i Česká televize a Český rozhlas se objektivní pravdu dnes již nedozvíme, ale ještě pořád, zatím, funguje internet, a servery, které se dnes v těch „jediných pravdivých“ médiích nazývají ultrapravicové, xenofobní, nacionalistické apod. a jimž vděčíme za to , že si zde můžeme chybějící informace doplnit. Když např. prezident republiky v podstatě řekne, že každý politik se dá odstranit buď demokraticky, ve volbách, nebo nedemokraticky, státním převratem, fyzickou likvidací, média „hlavního proudu“ spustí hysterický pokřik a řada politiků chce prezidenta nutit k omluvě. Ale ten, kdo si zachová chladnou hlavu a pustí si inkriminované pasáže prezidentova vyjádření ze záznamu, nestačí se divit, proč je kvůli konstatování historické reality takový virvál.

Pokud budou tyto servery moci šířit informace bez cenzury, dotud to ještě nebude se svobodou slova u nás tak zlé. Proto sledujme Protiproud, Parlamentní listy, Sputnik, stránky Institutu Václava Klause, Ladislava Jakla, Neviditelného psa, Petra Robejška, Benjamina Kurase a mnohé další. A pokud se tam, kde čítáváme jejich úvahy, názory a prohlášení začnou objevovat „bílá místa“, jejich příspěvky budou mazány nebo servery úplně zmizí z obrazovek našich počítačů (budou „bublat“ tak, jako kdysi Svobodná Evropa), tak u nás skončila demokracie.

To už půjde opravdu do tuhého!