O svátcích vánočních se zastavme u tématu poněkud netypického pro rušný každodenní rytmus našich životů. Tématu, které s vánočními svátky souvisí nejen opticky, ale i fakticky. Tématu mediálního obrazu církví a duchovních aktivit, společenství a hodnot obecně. A ačkoli jsou vánoce svátkem ryze křesťanským, mnohá zobecnění se dotýkají i víry jako takové a církví mimokřesťanských. Protože vánoce jsou mimo jiné také svátky tolerance, kdy bychom si měli připomenout, že to silné, zdravé a hodnotné v nás je vidět právě tehdy, jak a nakolik dokážeme respektovat jiné názory a jejich nositele. Ostatně právě proto, že duchovní hodnoty by neměly soupeřit svými názvy a ideologiemi, ale měly by nacházet společná etická východiska.

Jak je zřejmé, pohybujeme se na území docela jiného názvosloví, než jaké je běžné a vlastní našim médiím. Jejich role je informovat o tom, co se občana dotýká, zejména v materiálním smyslu – jeho ekonomická, sociální a bezpečnostní situace má mediální prioritu. Je to pochopitelné, ostatně média – s výjimkou veřejnoprávních – jsou také a často hlavně zboží, nacházejí svého konzumenta a chtějí své informace uplatnit na trhu, protože to je jejich obživa. Proto pro dnešek nekaceřujme média za to, že jsou málo duchovní, málo výchovná, málo mravokárná. To není důvodem jejich existence. Ale tyto aspekty by měly být průvodícími atributy jejich profesionální realizace. Ty jsou však individuálně skryty v každém novináři zvlášť, a nepátrejme teď, v kom víc a v kom méně. I k tomu může dobře sloužit vánoční čas, k té osobní introspekci každého zvlášť.

Mluvme ale o tom, proč to u médií nemají příliš dobré organizace věnující se duchovním záležitostem, církve a náboženské společnosti. Když vezmeme jen velmi stručně polistopadové dějiny, je zřejmé, že církve, zejména ty křesťanské, měly veliký pozitivní handicap. Z dob totality byly vnímány velkou částí obyvatelstva jako útočiště neoficiálního myšlení a projevování názorů. Nebylo až tolik podstatné, do jakého ritu byly tyto názory odívány. Hlavně, že byly svobodné.

Po listopadu ale jako by církve nedokázaly využít tuto specifickou výhodu a začaly se společnosti vzdalovat. Usilovaly především o nápravu materiálních křivd z minulosti, aniž vždy dokázaly dobře veřejnosti vysvětlit, proč právě materiální starost je v té chvíli jejich prioritou, když očekávání a tradice jsou jiné. Od prvopočáteční masové sympatie se vztah veřejnosti k církvím měnil - přes jistou antipatii až po značně rozšířenou lhostejnost. Což je asi to nejhorší, co by mohlo duchovní instituci, která životně závisí na důvěře široké veřejnosti, potkat.

Zmenšeným a zhuštěným, ale jinak docela věrným obrazem názoru veřejnosti byla stanoviska médií. Od počáteční adorace církevních hodnostářů – tam působil velmi intenzivně příklad kardinála Tomáška – až po aktuální mediální kampaň připomínající stinné stránky nových dějin církve, totiž spolupráci jejich činovníků s komunistickou Státní bezpečností. Skoro by se dalo říci, že se někteří novináři v tomto tématu doslova vyžívají, protože je jaksi nadstandardně efektní přistihnout in flagranti někoho, od koho se to neočekává, protože sám ze své podstaty má působit jako etický vzor a kazatel.

S tím nepochybně souvisí i fakt, že jen velmi málo novinářů se dobře orientuje v církevní hierarchii, v kanonickém právu, v subordinačních a jiných zvyklostech církví, a tudíž snadno mohou souvislosti poplést nebo zkomolit. Opačný výklad by totiž připustil, že mají pravdu ti, kdo církve staví na roveň zájmovým spolkům a sdružením, vůči nimž není třeba zachovávat nějaké zvláštní ohledy a kde platí prostá a čitelná pravidla, nesouměřitelná s tisíciletou tradicí a složitou ideovou konstrukcí církví. Právě důkladná znalost vnitřního uspořádání a života církví dokáže usnadnit pochopení různých dějů odehrávajících se v nich. Možná i poskytne trochu detailnější optiku při posuzování věcí jinak eticky nepochybných, jako byla právě třecí plocha mezi církvemi a StB. Málokterá kolektivní sdružení byla totiž za totality vystavena tak masové a plošné represi ze strany režimu jako právě církve. Už pro ten svrchu zmíněný ostrůvek svobody názoru, který uchovávaly a pro nějž byly vyhledávány čím dál víc i mladými lidmi, kteří ve víře už nebyli vychování, ale nacházeli k ní cestu sami, mj. i v reakci na okolní panující režim. Proto i kontaktáž StB s jednotlivými příslušníky církevní hierarchie byla mnohem masovější než jinde, třeba v technických profesích. Je pak logické, že ve vyšším procentu pokusů byla StB i adekvátním procentem úspěšná a mnoho představitelů církve získala na své seznamy. A samozřejmě za různých podmínek, s různými motivacemi, pod různým tlakem. Tím nebudiž voláno po generálním pardonu, ale po větší a přesnější informovanosti. Začít by měla sama církev (popř. církve). Jakmile tam budou otevřeny všechny Pandořiny schránky, pak je na novinářích, aby objevené informace s náležitou věcností a nestranností zveřejnili. Jedině tak lze církve očistit a s tím i jejich jméno, prestiž a možná i perspektivu pro budoucnost.

U příležitosti vánočních svátků by se ale slušelo uvědomit si také, že duchovní stránku života lze a je i třeba skutečně vnímat odděleně od domnělých či faktických chyb v jednotlivých církevních organizacích a historických epochách. Že totiž to podstatné, co církve do našich životů vnášejí, je poselství, vzkaz. Míra naší tolerance je mírou porozumění tomuto vzkazu. A to by také mohlo být společným východiskem vzájemné komunikace církví s veřejností skrze média. Určitě je to důvěryhodnější platforma než vzájemné ostřelování a vyřizování si účtů přes stránky novin, navíc v tématech, do nichž zákonitě většina čtenářů není a nemůže ani být zasvěcena. Na tahu jsou církve. To ony musí přestat působit na veřejnost dojmem řevnivých, rozkmotřených spolků, kde se jeden s druhým pere o funkci, prestiž, vliv či peníze. Takových institucí máme mimo církve už tak habaděj. K tomu církve nepotřebujeme.

Po médiích pak bychom měli žádat, aby zastoupili veřejnost právě při kladení těchto otázek: co nabízí církve pro náš dnešní světa a život v něm? Jaké hodnoty z těch, které přinášejí, jinde na trhu hodnot nenajdeme a jaké důvody nás mohou a mají vést k tomu, abychom právě je zvolili za své?

Pokud média dokážou bez záludnosti klást podobné otázky a církve na ně dokážou bez předsudků a dogmat, věrohodně a důvěryhodně odpovídat, pak nebude třeba ptát se, proč obraz církví v médiích není takový, jaký by si církve přály a snad i zasloužily.

(Psáno pro Česká média)