Poslední dobou potkáváme v ulicích neobyčejně mnoho mladých žen s vyklenutým bříškem: léto budiž pochváleno! K rodičovství se zjevně rozhoupala generace narozená v polovině sedmdesátých let.

Jsou to ti, pro které bylo všude těsno: když se narodili, nebyly k mání kojenecké lahve a dudlíky, později místa v jeslích, pak byly všechny třídy přeplněné... a teď pro ně chybí zase místa v porodnicích. Bylo jich totiž neobyčejně mnoho: v roce 1974 se v Čechách a na Moravě narodilo 195 tisíc dětí. Po roce 1980 klesl počet ročně narozených na sto padesát tisíc a pak se pomalu šinul ke sto dvaceti tisícům až do roku 1992. Tehdy měly začít rodit ty silné ročníky ze sedmdesátých let, ale česká děvčata si uvědomila, že jsou na světě lepší věci, než přijít do jiného stavu hned ve dvaceti, a začala mateřství odkládat.

Protože jejich starší sestry už měly odrozeno, klesly počty narozených dětí na dalších téměř patnáct let v České republice pod sto tisíc dětí ročně.

Jen zdánlivě slibný výhled

Odklad je ale vždycky věc ošidná: odkládaná událost se také nemusí už vůbec uskutečnit. Demografové mezi sebou uzavírali sázky, zda až ty silné ročníky už nebudou mít první porod kam odkládat, začne se u nás rodit ročně aspoň na pár let zase 120 tisíc dětí, anebo nepřehoupnemeli se už nikdy přes takových 110 tisíc ročně (tedy nepomohouli nám svou vysokou porodností četní imigranti, do budoucna člověk nikdy nevidí). Když se člověk narodí, není ovšem zdaleka vyhráno.

Do těch vyklenutých bříšek nahlédne už dnes ultrazvuk, a tak nám nezůstává napínavé tajemství, bude-li to kluk či holka, ale jaká či jaký bude, nevíme. O tom dost rozhoduje prostředí, ve kterém bude vyrůstat. Mnoho vývojových psychologů je přesvědčeno, že základy osobnosti se kladou v raném dětství a vlohy že se dědí více než z poloviny. A tady se mi už nejeví náš výhled zdaleka tak slibný, jak by mohla nová popularita mateřství naznačovat.

Není totiž ani zdaleka jisté, je-li to také popularita rodičovství. Ještě zřetelněji: nechybíli tu popularita otcovství. Nové poměry od počátku devadesátých let přinesly ještě jednu změnu v našich reprodukčních strategiích: podíl dětí, které se rodí mimo manželství, začal raketově stoupat. V době, kdy přicházely na svět zmíněné silné ročníky, rodilo se pět dětí ze sta neprovdaným matkám. Dnes se rodí mimo manželství celá třetina všech narozených.

Nevěřte tomu, že je to výrazem liberálního ducha mladé generace. Je to výrazem nedostatku odpovědných otců – a v jistém smyslu i neodpovědnosti podstatné části těch žen, které jsou slyšet ve veřejné rozpravě. Kdyby bylo svobodné mateřství výrazem liberálního ducha, bylo by častější u vzdělanějších žen a obvyklejší ve velkých městech, která jsou sídly univerzit.

Pravý opak je pravda: má-li matka jen základní vzdělání, je pravděpodobnost, že bude její dítě nemanželské, téměř čtyři ku jedné, je-li aspoň vyučena, je to jedna ku jedné, a má-li maminka vysokoškolské vzdělání, nebude tatínkem její manžel jen v poměru jedna ku čtyřem. Intelektuálky, které jsou slyšet, hlásají často, že svobodné mateřství je výrazem emancipace ženy, ale samy tomu moc nevěří, anebo většina z nich neříká nic a dítě má, až když má manžela.

Leč toho pohříchu dosti často nemá, a tak odkládá mateřství – často až už je pozdě. Francis Fukuyama kdesi poznamenal, že ve všech kulturách, a nezkoumal jich málo, pozoroval, jak je obtížné odtrhnout matku od malého děťátka – a jak je stejně obtížné udržet u kojence otce. Feministická rétorika, která se domnívala, že osvobozuje ženy pohrdavým postojem k manželství, osvobozovala ve skutečnosti muže od slavnostního závazku vysloveného sňatkem. Ten, i když se tak často rozpadá, vydrží dětem po celé dětství třikrát častěji, než nesezdané soužití jeho rodičů. A v každém případě dá kultivované ženě citovou jistotu, potřebnou k tomu, aby do mateřství vůbec šla.

Lehkomyslnost? Slabomyslnost!

A tak je u nás na vzdělání závislá i porodnost: čím vzdělanější žena, tím má méně dětí a tím větší pravděpodobnost, že zůstane celoživotně bezdětná. U vysokoškolaček to bude v této generaci asi podstatně více než třetina z nich. O tom se mimo jiné také právě rozhoduje. Uvážíme-li, že více než polovina vloh je dědičná a o té druhé polovině rozhoduje nejvíc kultivovanost rodinného prostředí, nemělo by nám to být jedno. Už před padesáti lety poznamenal český antropolog Černý: „Budeme-li v té věci jen slabě lehkomyslní, budeme brzy lehce slabomyslní.“

Podívám-li se například na průměrnou úroveň intelektu v českém parlamentu, myslím, že už je to vidět. (Ti nadprůměrní se neurazí, jen je to pobaví.)

LN, 4.8.2007

autor je sociolog, vysokoškolský profesor