Přítomnost Františka Oldřicha Kinského u Ústavního soudu při projednávání Lisabonské smlouvy připomněla obavy, zda Lisabonská smlouva nemůže vést k prolomení tzv. Benešových dekretů. Ty neznamenaly jen vyvlastnění a odsun Němců a změnu struktury obyvatelstva českých zemí, znamenaly především potvrzení československé státnosti a právní kontinuity poválečného Československa s první republikou. Jejich zpochybnění by proto především znamenalo zpochybnění naší státnosti vůbec.

Lidi, kteří se domáhají vrácení majetku, lze rozdělit na dvě skupiny. Sudetští Němci prostě zpochybňují dekrety jako takové – tvrdí, že se opíraly o princip kolektivní viny a na základě toho se domáhají jejich zrušení a vrácení majetku, popř. odškodnění. Oproti nim např. František Oldřich Kinský dekrety nezpochybňuje, naopak, dovolává se jich když tvrdí, že se na něho ani na jeho otce nemohly vztahovat, když jeho otec zemřel v prosinci 1938, sám František Oldřich se narodil v roce 1936 a od roku 1940 žije v Argentině. Jeho úspěch u některých českých soudů proto neznamená prolomení Benešových dekretů. Naopak sudetští Němci se svými nároky zatím vždy pohořeli, a to v konečných instancích jak u našeho Ústavního soudu, tak i u Soudu Rady Evropy pro lidská práva ve Štrasburku. Podstata dnešních obav je však v možném zásahu Soudního dvora EU – ten až dosud neměl s lidskými právy nic společného, Lisabonská smlouva to ale může změnit.

Po přijetí Lisabonské smlouvy, která není ničím jiným než zásadní novelou současných smluv, se bude existence a činnost Evropské unie opírat jednak o Smlouvu o EU, jednak o Smlouvu o fungování EU. Pouze dodržování těchto dvou smluv může být předmětem přezkumu Soudního dvora EU. Jenže: Unie nově „uznává práva, svobody a zásady obsažené v Listině základních práv Evropské unie“, která „má stejnou právní sílu jako Smlouvy“. Na druhou stranu „Listina nijak nerozšiřuje pravomoci Unie vymezené ve Smlouvách“. Ani oblečená, ani nahá, ani pěšky, ani na voze … Právě tato nejistota stran budoucího používání Listiny a v ní obsažený zákaz rozlišování mezi evropskými občany z různých členských států jsou příčinou obav, že do hry by mohl nějakým způsobem vstoupit Evropský soudní dvůr a rozhodnout třeba i jinak, než již dříve rozhodl štrasburský soud. Oba soudy jsou na sobě totiž nezávislé a neexistuje mezi nimi hierarchický vztah.

Případný žalobce by musel najít jednak vhodný typ žaloby, která by mu umožnila se na ESD obrátit, jednak by se soud musel rozhodnout Listinu na jeho kauzu z nějakého důvodu aplikovat, jednak by ho žalobce musel přesvědčit, že ji má aplikovat v jeho prospěch. Nedomnívám se, že prostor pro úspěšnost takových žalob je nějak zvlášť velký, netroufám si ale jednoznačně tvrdit, že takové riziko vůbec neexistuje. Stačí vzít si k ruce třeba Protokol o uplatňování Listiny v Polsku a v Británii, podle kterého Listina nedává ESD možnost shledat, že polské a britské předpisy s ní nejsou v souladu. Znamená to snad, že pokud jde o ostatní členské státy, evropský soud tuto možnost má? Kdyby ji neměl, pak by z ní přeci Británie a Polsko nepotřebovali mít výjimku. Někdo jiný může mít jiný názor, může namítat třeba retroaktivitu. Umím si představit tucty různých právních názorů pro i proti. Ale to vše je jen názor proti názoru. Pokud ale někdo skutečně žalobu podá – a to je jediná věc, kterou mám za jistou – konečné slovo nebudou mít právní experti, ale Soudní dvůr EU. Jeho rozhodnutí bude závazné a nebude proti němu odvolání.

Nadto si uvědomme, že ani soudci evropského soudu nežijí ve vzduchoprázdnu, připočtěme panující celoevropské nadšení prosazující lidská práva od stolu, absurdně a často v rozporu s jejich původním smyslem, vezměme v úvahu, že rozhodovat bude skupina soudců dejme tomu z Portugalska, Německa a Rakouska, připomeňme si mnohokrát zdokumentovaný aktivismus ESD a jeho tendenci vykládat si své pravomoci tím nejširším možným způsobem.

Konečně, nelze nevidět, že Německo se v posledních několika letech otřepalo, postupně se přestává chovat jako stát, který prohrál válku a který je odpovědný za největší zvěrstva v dějinách, a stále více má tendenci opět se chovat jako velmoc.

Ze všech těchto důvodů považuji za zásadní chybu, že v rámci Lisabonské smlouvy nebylo vyjednáno výslovné potvrzení platnosti Benešových dekretů a jimi nastolených právních vztahů, resp. že to asi nikoho vůbec nenapadlo. Nic by nás to nestálo a navíc bychom tak měli potvrzený česko-německý status quo i na úrovni Unie.

(autor je právním konzultantem v KPR)