Takže ČSSD se nakonec postavila proti americké radarové základně v Čechách a politická scéna je v této klíčové otázce přehledně rozpůlena: ODS a KDU-ČSL pro, ČSSD a komunisté proti, zelení někde mezi stranickou ortodoxií a dosud nezažitou vládní odpovědností. Celý spor chvílemi přechází do odbornické fáze, šermuje se analýzami normálním smrtelníkům nepřístupnými. Ve skutečnosti to ale zase taková věda není.

Ropa a klid

Odpůrci radaru snášejí na jednu hromadu argumenty skutečné i zjevně účelové. K těm prvním patří logický postřeh, že okolí základny by se potenciálně ocitlo ve větším ohrožení, k těm druhým skoro všechny ostatní: že naše bilaterální dohoda s Amerikou vnese nerovnost mezi členy NATO (ta už tady dávno je, například mezi členy s jaderným arzenálem a bez něj; vůbec je zvláštní, komu všemu najednou leží na srdci osud aliance), že celý tolik nákladný projekt zůstává technicky nejistý (a nejsou to náhodou americké peníze?) nebo že například Írán žádný útok na střední Evropu neplánuje, takže se nás potenciální spor mezi Washingtonem a Teheránem vlastně netýká.

Poslední poloha - v neděli na Primě ji zaujal i stínový ministr zahraničí Lubomír Zaorálek - je asi nejdůležitější. Naznačuje totiž, jakým způsobem bojovníci proti raketám a radarům vidí svět, a jaké souvislosti nevidí vůbec.

Přes všechny různice, obchodní války a rivalitu mezi Boeingem a Airbusem je západní civilizace pořád jedna: tvoří ji Evropa, Amerika a několik dalších zemí. Západ je v podstatě saturované, nabumbané společenství, což se pozná třeba na zaujetí, s nímž se věnujeme právům zvířat a dalším rozmarům typickým pro materiálně zajištěné lidi. K pokračování nirvány potřebuje náš civilizační okruh zvenčí opravdu nutně jen ropu a klid.

Tak jako všechny úspěšné společnosti v dějinách je i Západ obklopen méně úspěšnými civilizacemi.

Člověka se selským rozumem, tedy pokud možno nezatíženého různými teoriemi mezinárodních vztahů, asi napadne, že v některých méně úspěšných může probudit závist a nechuť, a že tedy bude lepší nějak se pojistit.

V našem sousedství se rozprostírá islámská civilizace a v ní proudy, které nám tuto potřebu svým chováním neustále připomínají. Zmíněný Írán nedávno vykázal tři desítky jaderných inspektorů OSN a ještě v únoru se chystá oznámit, že už v rámci svého atomového programu postavil tři tisíce centrifug. I kdyby íránské rakety v dohledné době na Evropu nedosáhly (jak tvrdí Zaorálek), mohou ohrožovat americké spojence na Blízkém východě, a tedy tísnit hlavního garanta liberálního řádu na zeměkouli. Atomoví ajatolláhové by mohli zablokovat provoz v Hormuzské úžině a vyšroubovat světové ceny ropy. Mohli by ohrožovat Izrael. Nebo by docela beztrestně mohli kromě libanonských islamistů financovat i ty evropské. V íránském případu chce protiraketový deštník chránit společnosti vzešlé z osvícenství před stoupenci středověku.

Není ale jenom Írán, dříve nebo později se mohou připojit další státy. Celý systém je tedy především jednou z pojistek proti „hladové“ části světa, čímž se nemyslí hladové masy ve slumech rozvojových států, ale spíše některé jejich vlády, kdyby chtěly odvést pozornost od vlastní neschopnosti.

Třeba Američanům protiraketový systém nebude fungovat a utopí v něm astronomické sumy. O něco se ale pokoušejí, protože jim nechybí pud sebezáchovy. Ten chybí buď lidem ďábelsky odvážným nebo degenerovaným. Protože naši odpůrci raket se v ostatní politice zpravidla vyznačují strachem z reforem, můžeme první možnost vyloučit.

Poslední věci

Pozoruhodné je, jak dokonale se většina příznivců radaru míjí s příznivci hlubší evropské integrace. Kdo radar vysvětluje vyšší logikou světového vývoje a hraje spíš na základní instinkty („Američané nás ve 20. století třikrát zachránili“), ten pravděpodobně bude současně vznášet praktické námitky vůči Giscardově euroústavě. Evropeisté se naopak na základní instinkty odvolávají u ústavy a technické námitky si nechávají na radarovou základnu (než řekl „ne“, potřeboval se Jiří Paroubek „dozvědět něco o parametrech“). Mezi euroústavou a americkým radarem je ale kvalitativní rozdíl. Evropa se už propojila natolik, že ještě hlubší integrace dnes znamená hlavně zestejňování, a euroskepticismus je v zásadě snahou zajistit si právo na vlastní představu o kvalitním životě. Evropské právo čítá tisíce stran, a dále přibývá. To jsou stovky malých, konkrétních střetů, próza všedního dne. Bezpečnostní politika ale pracuje s nepravděpodobnými, až extrémními scénáři: válka, rakety, život, smrt - a to jsou poslední věci.

Západ je v podstatě saturované, nabumbané společenství, což se pozná třeba na zaujetí, s nímž se věnujeme právům zvířat a dalším rozmarům

LN, 6.2.2007

Autor je novinář