V Rakovníku je potrestán bývalý předseda MNV za násilnou kolektivizaci, je připravováno obvinění Lubomíra Štrougala za účast na „elektrifikaci“ hranic. Má to vše ještě nějaký smysl?

Otázka viny a trestu je stará jak lidstvo samo. Už Adam s Evou čelí za svou vinu Božímu hněvu, první vraždu páchá Kain na svém bratru.

Je zřejmé, že ruku v ruce s formováním společnosti jakéhokoliv typu byla potřeba kodifikovat i tresty za přestupky, které oné společnosti škodí. Každá moc, ať byla jakéhokoliv druhu, musela mít možnost přestupce zákona (zprvu jistě nepsaného, posléze vtěleného do písemné formy) adekvátně potrestat. Trest měl ve své podstatě dva významy. Jednak jistý stupeň zadostiučinění těm, které zločin nějakým způsobem postihl (případně eliminaci jedince ze společnosti v případně závažného zločinu) a jednak výchovně-varovný pro ostatní členy socia, a to jako varování před případným opakováním.

Pokud byl zločin ponechán bez trestu, případně jeho výše neodpovídala společenské nebezpečnosti, mělo to vždy demoralizující vliv na ostatní a působilo to jistě zhrubnutí mravů.

Je nutno poznamenat, že žádný zákon není natolik precizní, aby podchytil všechny nuance jeho přestoupení a vždy záleželo na soudci, jak dokázal existující zákon citlivě aplikovat na všechny podrobnosti posuzovaného činu. Jako ukázka je velmi vhodné připomenutí divadelní hry „Půl penny“, kdy je soudce postaven před dilema odsouzení válečného zločince, proti němuž existují jen nepřímé, ale přesto velmi výmluvné důkazy a který nicméně požaduje satisfakci za své obvinění. Soudce na konci hry dospěje k přesvědčení, že zločiny byly oním jedincem spáchány, ale protože nemůže dokázat jeho vinu, je nucen mu přiřknout odškodnění. Přizná mu zmíněnou půlpenny, jako nejmenší existující minci.

Komunistická éra v době 1948-1989 byla etapou bezpráví. Násilná kolektivizace po sovětském způsobu zničila vedle staletých tradic sedláckých rodů a jejich vztahu k půdě i princip nedotknutelnosti osobního vlastnictví. Sedláci, kteří se bránili komunistické zvůli, byli vězněni a jejich rodiny byly přesídleny do vzdálených míst a nuceny vykonávat zcela jinou práci, než na kterou byly zvyklé. Statky, pečlivě opečovávané původními majiteli, byly ponechány napospas těm, kteří uměli většinou pouze využít jejich hodnotu bez toho, aby sledovali dlouhodobé cíle. To v důsledku znamenalo jejich likvidaci. Československo bylo po roce 1948 obehnáno dráty, které byly posléze vylepšeny vysokým napětím, které mělo za úkol zabít každého, kdo se jich dotkl. Jejich autor - L. Hlavačka - již nežije, nicméně je jisté, že tehdejší stav byl schválen a řízen stranickými představiteli, kteří museli dobře vědět, jaký je jejich pravý účel.

Pokud má být trest účinný z obou výše jmenovaných atributů, je třeba, aby se dostavil včas. Díky komunistickému bezpráví a liknavosti polistopadových soudců (z nichž většina měla svým způsobem ruce ušpiněné režimem) se trest podařilo odsouvat o několik desetiletí. Nyní již vidíme ony viníky jako nemohoucí starce, kteří pohledově vzbuzují soucit. Jejich přítomnost u soudu je brána visuálně jako cosi nepatřičného. Vynesení adekvátního rozsudku je takřka nemožné, společnost totiž již nevnímá jejich zločiny tak palčivě, jako by tomu bylo ihned po spáchání popsaných činů. Je dokonce možné, že vlivem věku budou případní žijící viníci nechápavě kroutit hlavou, co že se to kolem nich děje, když oni nic neví a nic nespáchali.

Rozsudek je však nutno vynést. Důvodem je onen druhý účel trestu, tedy jako odstrašující příklad případným „novým bojovníkům“, kteří v budoucnu zatouží po moci znásilňovat své bližní, krást jim jejich majetek s pocitem beztrestnosti, kterou jim skýtá momentálně platná ideologie. Esesák Malloth byl přivezen k soudu v posledním stadiu onkologické nemoci, aby si vyslechl rozsudek o svých zločinech, spáchaných v koncentračním táboře před 60 lety.

Vyslechne si rozsudek i Lubomír Štrougal, případně bývalí předsedové MNV, kteří ničili životy sedláků? Pro společnost by to bylo velmi užitečné, je však otázka, jestli to bude ještě někoho zajímat.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora