Klasické (oficiální, standardní) lékařství by nemělo programově ignorovat – a v některých případech dokonce dehonestovat – biotroniku. Je totiž možné, že se biotronika stane vědním oborem budoucnosti.

Pokusím se svůj názor podepřít analogií ze světa hudby. Vždyť medicína je nejen věda, ale také umění. Schopností a dovedností Beethovenových, Haydnových nebo třeba Dvořákových či Wagnerových nelze nabýt sebeusilovnějším systematickým vzděláváním a školením ani pouhou letitou zkušeností. Jedná se prostě o jedince od přírody obdařené výjimečným, úžasným talentem pro některou konkrétní sféru působnosti. A obdobně přece existují i lidé se schopnostmi takzvaně senzibilními.

Jistěže mnozí takřečení léčitelé mohou ve skutečnosti být i víceméně otrlí podvodníci, vůči osudu pacientů nebezpeční; takoví však nejsou objektem mého dnešního pojednání.

V roce 1985 onemocněl můj příbuzný karcinomem slinivky břišní. Už samotné stanovení diagnózy bylo vzhledem k lokalizaci procesu tvrdým oříškem, a uskutečnilo se tudíž pozdně. Pak však, jak bývalo při biologicky zhoubném nádorovém postižení tohoto orgánu téměř pravidlem, byl náš vědecko–terapeutický um včetně univerzitních pánů profesorů záhy v koncích a obnášel toliko tlumení bolesti vcelku banálními analgetiky. (Ostatně v těch letech se chirurgové – pokud je mi známo – do řešení maligního onemocnění pankreatu léčbou operační důvodně obvykle nehrnuli ani v oněch řidších případech technicky snad operabilních, neboť výsledný přínos pro pacienty býval i pak vesměs tristní.)

Již krajně zesláblého nemocného jsme z domácího lůžka do vozidla tehdy transportovali v náručí. Po návratu z terapeutického sezení (jemuž jsem byl přítomen a jež bylo provedeno zcela zdarma) u znamenitého a slovutného biotronicky zaměřeného lidového léčitele kráčel nemocný před mými zraky bez opory do schodů. Byla to všechno jen záležitost emocí, mé citové angažovanosti, sugesce, uplatnění placebo efektu? To nechť posoudí hlavně jiní. Avšak za sebe tvrdím, že nikoli. Odchodu mého příbuzného do „bezčasí“ léčitel posléze samozřejmě zabránit nemohl (ani to nikomu nesliboval), ale zodpovědně prohlašuji, že mu ze všech zúčastněných pomohl stran kvality zbývajících týdnů až měsíců života relativně nejvíc. Už v té době (v roce 1985) prý s dotyčným biotronikem spolupracovala, a to převážně neoficiálně, řada primářů okresních nemocnic.

Tuto jistě vyhraněnou kazuistiku nezmiňuji účelově; pouze mi ji přinesl běh života. Podotýkám rovněž, že jsem racionálně založený, tolerantní ateista; a vždy jsem s jistou nadsázkou jakožto své krédo avizoval zásadu takzvané železné logiky. Svobodu vyznání ovšem respektuji plně.

Léčitelé sami zpravidla zbožní bývají, kterážto okolnost či myšlenkový zdroj jim údajně významně napomáhá v uplatňování jejich fenomenálního nadání, jež pracovně nazývám jasnozřivostí neboli šestým až sedmým smyslem. (A o něm například u takzvaných proutkařů pochybuje jen málokdo. V „druhé světové“ pak obě válčící strany prý dokonce disponovaly zkušenými jasnovidci, kteří naváděli minometnou či dělostřeleckou palbu na cíle „za kopcem“, tedy za překážkou.) Ač je mé osobní bezvěrecké přesvědčení niterně nekompromisní a zřejmě i nezviklatelné, výše zmíněný možný přínos náboženství ve své úvaze ovšem nezakrývám. Současně však jsem na amatérské úrovni přesvědčen, že klíčový princip biotroniky není povahy spirituální (čili duchovní), nýbrž biofyzikální.

Při ohlédnutí se o čtvrt století nazpět si vybavuji, že při sledování televizní debaty o léčitelství jsem na okruhu Nova vystoupení protagonisty českých léčitelů pana Tomáše Pfeiffera vnímal jako zřetelně upřímnější, než jaké tam tehdy zazněly postoje a formulace dvou exministrů zdravotnictví; i když si jich jinak vážím po stránce odborné i lidské.

V žádném případě nejsem zastáncem aplikací farmakologicky neprověřených přípravků. Ale vždyť biotronici se pacienta většinou ani nedotknou, pracují jen v blízkosti jeho těla s kovovým „očkem“ anebo prázdnými dlaněmi. V gynekologii jsme se kdysi učili, že metody hysterosalpingografie a laparoskopie si nekonkurují, naopak navzájem se doplňují. Totéž by myslím mělo platit pro vztah a spolupráci lékaře a lidového léčitele. Léčitel – biotronik - moudrý i svědomitý si přeje pracovat v kooperaci s lékařem. Tím by mělo být riziko iatrogenizace minimalizováno. Na straně druhé nelze ovšem zpochybňovat indikovanou chemoterapii neboli léčbu cytostatiky, ačkoli důvěrně známe i některé její stinné stránky.

Lékaři by měli umět odbourávat svůj určitý sklon k profesní ješitnosti; ta je vlastností lidskou a žel dosti častou. Někteří zásadoví představitelé oficiální medicíny sice oprávněně zdůrazňují nutnost ochrany nemocných před poškozením nebo oklamáním, ale v zanícení či rozhořčení pak překvapivě házejí všechny lidové léčitele paušálně do toho nejhoršího pytle. Nabízí se otázka, zda jiní lékaři tak nečiní navíc licoměrně pro obavu ze ztráty kousku své prestiže a kusu svého chleba. V zaznamenaných výrocích různých léčitelů poměrně často figurují stesky, že nejeden profesionální zdravotnický pracovník jim z principu apriorní předpojatosti nebo nedůtklivosti hází klacíky pod nohy. Dobrat se pravdy v související situaci typu „tvrzení proti tvrzení“ bývá ovšem krajně nesnadné. Jako v každé jiné oblasti lidské činnosti, tak i zde by se při zachování důrazu na obezřetnost snad daly vymezit a organizačně zakotvit cesty ke včasnému odlišení léčitelů vynikajících od adeptů nekompetentních či dokonce vědomě a záměrně podvádějících.

Sám žádnými biotronickými technikami nevládnu „ani náhodou“. Nicméně vím, že jejich doménou jsou nebo by mohly být mnohé situace diagnostické. A co do terapie především afekce pohybového ústrojí. Za třetí pak (mimo jiné) snad i stavy infaustní; zde od léčitele neočekávám nerealisticky pacientovo uzdravení, ale možnost přínosného prodloužení života.

Celkově konstatuji jakési pozoruhodně paradoxní rozložení postojů či rolí, v gardu právě opačném, než bychom nejspíš očekávali: Totiž leckteří lékaři silně křesťansky věřící lidové léčitele naopak striktně odmítají. Existují (snad jen ojedinělé?) případy, kdy lékař – bigotní katolík - coby „vědec na slovo vzatý“ by veškeré léčitele rád zdecimoval, neboť je vnímá jako nepřípustnou konkurenci pro své nebeské nadpřirozené bytosti. Tak i pouze někteří (zdaleka ne všichni) členovéČeského klubu skeptiků Sisyfos – poté, co nebohým alternativním terapeutům neoblomně udělili anticeny v podobě resesistických Bludných balvanů – chvatně se uchylují k oltářům rozmanitých kostelíků a tam ručky spínají, ba někdy i na kolínka padají a poníženě (kupodivu zcela neskepticky?!!) u svých smyšlených božských protagonistů žadoní o takzvané milosti.

Považuji tudíž za vhodné, ba potřebné, aby náš stavovský časopis Tempus medicorum umožnil a postupně rozvinul širokou otevřenou debatu též na samostatné rozsáhlé téma „Vědecké lékařství (na důkazech založené) a náboženství“. Kterážto diskuse celosvětově i v médiích českých nesouvisle probíhá, přičemž však je táboru přívrženců náboženské víry dle mého mínění neobjektivně teď straněno z politických pozic. A mne osobně například před časem až zarazila korektně otištěná sprška zlobných reakcí od pobožných kolegů a kolegyň (viz TM č. 9/2012, s. 35-36); reakcí na docela nevinný a zdařilý kreslený vtípek o spokojených duchovních, kteří se od pacientova lůžka nevzdálili, na rozdíl od nespokojených lékařů (viz TM č. 7-8/2012, strana titulní).

Podporuji myšlenku, aby se celou problematikou léčitelství zabýval Akademický senát Univerzity Karlovy, předsednictvo České lékařské společnosti J. E. Purkyně a Česká lékařská komora. Tíhnu ke své mateřské 1. lékařské fakultě UK v Praze jakožto k jedné z nejvyšších odborných autorit. Avšak naléhavě prosím, aby povolaní představitelé a manažeři řídicích institucí vyjádřili své stanovisko teprve poté, až se na vlastní oči přesvědčí, v jakém stavu pacient k takovému špičkovému léčiteli – biotronikovi mnohdy přichází a jaký se od něho (třeba po několika sezeních) vrací. Praktickou zkušenost (výše popsanou) jsem učinil s léčitelem jediným, k dnešnímu datu žel již nežijícím.

S časovým odstupem tří desetiletí se odhodlávám konkretizovat, že oním legendárním lidovým léčitelem, který i mne v bezprostředním rozhovoru (a v následném kontaktu odpovídajícím kratší stáži) svými diagnostickými a terapeutickými výsledky okouzlil a oslnil, byl pan Jindřich Paseka (narozen 1928) z obce Svratouch v okrese Chrudim. Živil se jako klempíř a lakýrník, později byl zásobovačem a starobním důchodcem. Připomenu jen velestručně, že ve své „ordinaci“, zbudované úpravami kotelny – přičemž čekárna byla v bývalé garáži – se v letech 1969 až 2005 s nesmírným nasazením věnoval neuvěřitelnému počtu až tří set padesáti(!) klientů za jediný den. Takže dlouhodobě mu každou noc musel stačit spánek tříhodinový(!). Instrumentárium v jeho prstech sestávalo z virgule neboli cirka čtyřiceticentimetrové spirálovité ocelové pružiny a z nevelkého kovového „nilského kříže“. Praktická úspěšnost jeho metodiky byla zjevně vysoká až obrovská.

Pan Paseka mi před třiatřiceti lety vyprávěl, že krajský tajemník Komunistické strany Československa mu posléze nabídl oficiální řádnou odměnu deseti Kčs za každého ošetřeného pacienta. On to odmítl; jednak z křesťanské zásady bližním pomáhat bez odměny a možná rovněž z obavy, že i minimální peněžitý honorář by se proti němu mohl obrátit. Nadále tedy po všechny roky ordinoval zdarma. (I tento stručný údaj je zapotřebí procítit v jeho nezměrném faktickém rozsahu. Víte, já jsem se v životě nesetkal s žádným takovým lékařem, který by pravidelnou praxi konal bezplatně.) Věcné pozornosti, jež J. Paseka od klientů tu a tam přijal, pak ve Svratouchu rozdával starousedlíkům.

Ani ti nejhorlivější členové Českého klubu skeptiků Sisyfos nemohou popřít věcný fakt, že když během roku 1974 expertní lékařské konzilium tehdejšího prezidenta republiky Ludvíka Svobody své vědecké zbraně již složilo, neboli kapitulovalo, a očekávalo jeho úmrtí jakožto neodvratitelné, začal za panem armádním generálem pravidelně dojíždět právě J. Paseka. A dosáhl famózního prodloužení jeho žití o plných pět let!Zřejmě v synergickém působení s mezinárodně uznávanou léčitelkou a bylinářkou, paní Boženou Kamenickou (1898-1996) z Radnic na Rokycansku.

Ostatně Pasekovu péči vyhledávaly i další veskrze známé osobnosti. On sám pak zesnul v létě 2005 ve věku nedožitých sedmasedmdesáti roků; prý v důsledku naprostého fyzického vyčerpání. Opravdové zásluhy lidství se tedy ne vždy odvíjejí – s odpuštěním – od velkovýroby akademických titulů před jmény plus vědeckých hodností za nimi.

Ještě před pouhými dvěma staletími by občan fiktivně hledící na obrazovku barevného televizoru asi prohlásil, že jsou to kouzla trestuhodného čarodějníka. Tudíž se vcelku logickydomnívám, že budoucnost biotroniky může posléze být třeba i velkolepá.Ve hře jsou zúčastněny a tak či onak dominují energetické přesuny a principy připomínající vysílač plus přijímač. Jedná se přitom o myšlenkový svět výrazně odlišný od naší univerzitní biomedicíny. Tak například jedna ze stěžejních tezí pana Jindřicha Paseky zní - „Duše vyzařuje vždy sloupově a hmota plošně“.

V celosvětovém měřítku se asi nejvíce proslavil americký senzibil, jasnovidec, léčitel a „spící prorok“ Edgar Cayce (1877-1945). Za enormní zásluhy v péči o nemocné obdržel čestný doktorát. O něm a o jeho takzvaných výkladech existuje v překladu do naší mateřštiny dvanáct knih, televizní dokument i další videozáznamy. (Ke zhlédnutí vřele doporučuji.) Disponuje prosím Vědecká rada České lékařské komory racionálním vysvětlením takto podrobně doložených Cayceho schopností?

Na podporu svých tvrzení či spíše úvah i dílčích vzpomínek si dovoluji připomenout rozsáhlý rozhovor uskutečněný s J. Pasekou redaktory časopisu Vital (měsíčníku pro netradiční terapie, ročník 1995, číslo 5) a dále několik snadno dohledatelných sdělení internetových: Životopis pana Jindřicha Paseky; Fotografie pamětní desky lidového léčitele, odhalené dne 15. července 2006 na domě rodiny Pasekovy v obci Svratouch; Edgar Cayce – nejznámější jasnovidec Ameriky (televizní dokument, 2014); Co měli společného Jindřich Paseka a Edgar Cayce? (2016).

Mozart byl dle vypodobení Formanovým filmem roztomile samorostlý mladický bohém. A přesto je jeho geniální hudební dílo zcela hmatatelné a bude provozovánonavěky. Nechová se někdy česká standardní medicína k lidovým léčitelům tak trochu jako jistý Antonio Salieri žárlící na Wolfganga Amadea?

Vím, že nebudu za toto své „bratrovražedně kacířské“ vyznání přespříliš chválen.

Autor je lékař a vědecký pracovník