aneb Nad výsledky jedněch voleb

O osud svého národa se bojím, bojím, bojím!

Tak zvolal doktor Karel Kramář, dozvěděv se o uzavření spojenecké smlouvy se Sovětským svazem v roce 1936, a budoucnost mu dala zapravdu. Dnes… ale začnu odjinud. "Přece se nebudu kvůli takový šaškárně převlíkat," děla jedna má známá na výzvu svého chotě, aby šla taky volit. V této zkratce je podána nejnázornější ilustrace nedávných krajských a senátních voleb: bezmála dvěma třetinám oprávněných voličů nestálo jejich demokratické právo za to, aby obuvše si boty vydali se k místnosti volební. Ti pak, jimž za to stálo, volili v naprosté převaze levicově, ať pěkně od podlahy komunisticky nebo o něco zdrženlivěji socialisticky, kdežto občanské – neříkám že pravicové - partaje dopadly až na lokální výjimky prachhanebně. To už tak je, a je nutno s tím počítat: radikálové se vždy dostaví k volbám v kompletní sestavě, kdežto ostatní jak má kdo chuť a náladu. A jelikož je nálada v zemích českých času tohoto pod psa, vyšlo z toho dramatické posílení komunistů. Má-li všeobecná otrávenost politikou a s ní pokles voličské účasti pokračovat dál – a muselo by se stát něco velmi zásadního, aby nepokračoval – mohou některé z příštích voleb nastolit komunisty co rozhodující sílu nad státem a společností, což není strašení, ale realita. Snad by měla být stanovena mez, dejme tomu kolem pětadvaceti procent, pod níž jsou volby neplatné. Snad by mohli někteří nudrci přestat pokukovat po tzv. většinovém systému (vítěz bere všechno), aby se rozmilý občan, pro nějž byly volby šaškárnou, kvůli níž si přece nebude obouvat boty, jednoho krásného rána neprobudil do nějakého Vítězného, řekněme, září.

I nastalo lamentování veliké, v němž byly za příčiny debaklu označeny jednak nedomyšlené, k potřebám lidu necitelné vládní reformy a jistý padouch jménem Kalousek jakožto ztělesnění všeho zla, jednak prostě a všeobecně celá ta zlodějna a korupce, v níž jsou páni politikové namočení jeden jako druhý, s výjimkou komunistických, ovšemže. Nedostali zatím příležitost, soudruzi, takže s výjimkou. Je to všechno? Nu, není. Zbabrané volby neznamenají jen posun politické moci ke krajní i méně krajní levici, ale ještě něco navíc. Nic si nezastírejme: krutě dostala na frak ne pouze Nečasova vláda, nýbrž především demokracie sama. Jak jinak hodnotit dvoutřetinovou absenci než jako signál – buďte nám ukradeny, prohandlované partaje, buď nám ukradena, celá slavná demokracie, již si může v téhle zemi každý gauner naohýbat, jak se mu uráčí? Je v té souvislosti tragicky žertovné, když pan prezident hněvy zelenaje poukazuje na destrukci demokracie v Evropské unii. Domů pohlédněte, slovutný muži! Shledáte destrukci demokracie, jaké není rovno ani na Bílé Rusi: opovržení demokratickými principy ne nějakým Lukašenkem, nýbrž samotnými občany. Ač nejsem a nikdy nebyl milovníkem modroptačí partraje, budu oponovat většinovému mínění: Nečasova vláda byla při všech omylech, křivotách a zmatcích ještě tak nejlepší ze všech špatných, co jich tato země za celé polistopadové období měla. Že dopadla jak dopadla a parlamentní demokracie s ní, má mnohem starší i hlubší kořeny. Pokusme se jich dokopat.

Zdálo se tenkrát, v oněch prvních letech po listopadovém přelomu, že se politickým vyznáním národa stala pravicovost. Byla to iluze. Pochopitelná reakce na absurditu jakešovského socialismu, která se rozplývala, jak čas šel a odstup od front na všechno možné od vepřového bůčku po toaletní papír se zvětšoval, až se rozplynula a ukázalo se, co v myslích české většiny tkví nejhloub. Není to nic pravicového, spíš odvěká touha poddaného chalupníčka po dobrotivém panstvu, které se o něj ve všem všudy postará. Nepostará-li se dost dobře, chalupníček se zlobí a nadává, případně se ohlíží po jiném panstvu, které by se postaralo líp; že by se mohl vydat cestou odpovědnosti za sebe sama – neboť to je esence vší pravicovosti – ho nenapadá. Jsouť patrně Čechové nejlevicovějším etnikem Evropy, a ne teprve dnes; už předválečná republika co do členství v komunistické straně překonávala v přepočtu na hlavu sám Sovětský svaz. Což je konstatnta, s níž je třeba i nadále počítat. I kdyby se procenta volební účasti proti všemu očekávání zase začala zvedat, mohou občanské strany přechodně získat převahu, když všelicí Grossové a Paroubkové dokočírovali státní káru do obzvlášť hluboké a smrduté bažiny; jakmile se ukáže o něco pevnější půda pod kolečky, český lid znovu zatouží po socialistických jistotách a bezplatnostech. Zvlášť stane-li se, s čím si leckdo zatím jen pohrává: lze-li věřit odhadům, celá čtvrtina mladší a střední generace zvažuje odchod do zahraničí, a ne si vydělat pár peněz a zase se vrátit, ale natrvalo. A nebývají to žádní nádeníci a fušeři devatera řemesel, kdo spřádává a posléze uskutečňuje zaječí plány, nýbrž vesměs lidé nadaní, inteligentní, kvalifikovaní, vše v jedno shrnuto, vrstva národa nejkvalitnější. Byla však řeč o kořenech, i obraťme pozornost k nim.

Je sice obtížno mluvit o revoluci v souvislosti s tím, co se dělo před třiadvaceti lety, ale zůstaňme při tom označení. Šest let je revoluce březí; co pak porodí, nejsou už dětské nemoci ani přechodné záuční období, jak jsme se utěšovali, nýbrž stav stabilizovaný, měnící se jen velmi ztěžka a pomalu; a mění-li se, není psáno v knihách nebeských, že k lepšímu. Pohlédněme tudíž, co porodila sametová revoluce po skončení březosti. Vzpomínám si na volby roku 1996, které mohly nastavit výhybku do směru skutečné, nezfixlované demokracie, ale nenastavily.Tehdy poprvé vyvstaly pochybnosti, zda tržnost hlava nehlava, z marxistických příruček opsaný kapitalismus a jiné takové jevy jsou opravdu základ, na němž lze budovat demokratickou společnost; jestli by směřování k hospodářské prosperitě nemělo být vyváženo i touže – přinejmenším – porcí hodnot morálních. Na tom předpokladu vznikla strana DEU, ale dopadla bídně. Co se také dalo čekat. Sám Václav Klaus jakožto ministerský předseda pronesl polo uštěpačně, polo namrzle, jak on to umí, cosi o planém moralismu, který k ničemu nevede… nu, nevedl. Zato vedla Klausova politika rovnýma nohama k opoziční smlouvě ostudné paměti a od ní k stavu dnešnímu, majícímu s jakoukoli morálkou společného máloco. A ještě není všem dnům konec.

Druhá, a rozhodující zkouška času čeká revoluci, ať sametovou či nesametovou, po dvaceti letech. Tehdy dozrává generace, která svízele života v tyranii (komunistické, nacistické, kterékoliv) na vlastní kůži nepoznala a má sklon pokládat pamětnická varování za bajky senilních dědků, tehdy se pozornost obrací k jiným svízelím, jiné krize zmítají světem, v porovnání s nimiž se někdejsí patálie s jakýmisi komunisty mohou zdát podružné, zapomnění hodné. Nedokáže-li mladá, z půlstoletého kómatu probuzená demokracie do dvaceti let předvést nic přesvědčivějšího než starý, zkrachovalý režim, zostudí-li se a znevěrohodní neustávající sérií podvodů, milionových krádeží, bezostyšného kšeftaření, přichází i nejpoctivěji míněné reformní úsilí s křížkem po funuse. Natož úsilí sotva polovičaté, zadní vrátka si ponechávající. Zákonitě se zvedne vlna nostalgie po těch blahých časech, kdy nebyla nezaměstnanost, tadyhlenc malej člověk měl svou jistotu, a bylo-li třeba úplatečku, spravila to flaštička nějakého lepšího pití, kdežto dneska aby jeden solil desetitisíce. Začne se říkat, že za toho Husáka nebylo vůůůbec tak zle, když se člověk do ničeho nepletl a odbyl si nějaký ten průvod a fangliček vyvěšování, zapomenut je nedostatek a shánění nejběžnějších životních potřeb, v nic se noří kriminály a šibenice, totalitní ideál zazáří v novém světle. A kdyby jen to. Věřilo se, že bude po komunismu, jen co vymře posledních pár komunistických dědků, a ono houby; již omladina povstává, pod rudé prapory se řadí… no bodejť. Je vlastností dušiček mladých, nedozrálých, s přirozeným sklonem k rebelantství, že touží se předvést něčím extrovním, aby holky koukaly a tatínkové se vztekali; i stávají se komunisty, anarchisty, fašisty, čímkoli takovým. Ani západní demokracie se takovému vývoji zcela nevyhnuly, jak patrno ze všech těch antiglobalistických, antikapitalistických a jiných randálů. Natož demokracie nedopečená, postkomunistická, jež sotva se vylíhla, už je z ní karikatura sebe samé.

Tak to dopadá, tak to dopadat musí s demokratickou revolucí, promarní-li dvacetiletou lhůtu, a to i v případě, že do vývoje nezasahuje cizí moc, netřeba prstem ukazovat která. Vím, že se teď pouštím na nejistou půdu; že dokázáno není nic a stěží kdy bude. Přesto: probíhá před očima užaslého občana skrytý, o to však lítější zápas mezi prezidentem Klausem a premiérem Nečasem, v němž má pan Nečas zřetelně horší karty. Nic mu nebyl platný podbízivý přemet k libosti páně Klausově (vzpomneňme toho dalajlámismu) a vzápětí zase zpátky, když adresát ten výlev lásky neopětoval, nic nebyl platný vyhazov populárního a úspěšného, leč hradnímu pánu nemilého ministra Pospíšila, démon české politiky Václav Klaus se rozhodl nebohého premiéra zničit, a jak vše naznačuje, také zničil. Náhlou starost tluchořovské party o daně a důchody odkažme směle do říše taktických bajek; nezmýlíme se příliš, označíme-li řečenou šestici za sbor Klausových minérů, jejichž úkolem je podkopat chatrnou vládní většinu a přivodit… pámbuvíco. Proč? Jen pro páně Klausovo rozmrzení z pana Nečase, žáčka neposlušného, jenž ne vždy, ale občas přece jen myslí vlastní hlavou? Jestli ano; nevzal v potaz ó tak pravicový pan prezident, že padne-li jeho přičiněním Nečasova vláda, logickým důsledkem může být jen vláda levicová, v níž komunistický ocas bude vrtět ochablým socdemáckým psem? Nebo takový výsledek v potaz vzal, protože mu jaksi vyhovuje? Ale proč, ksakru, proč? Není za vším ještě nějaký jiný, hranice zemí českých překračující zájem, jakási už od raných prognostických počátků sledovaná linie, v níž byla pravicovost vhodnou maskou, dokud se ten pojem těšil konjunktuře, stejně jako pár ekonomických frází k příležitostnému rozhození?

Abychom byli konkrétnější: lze pozorovat jistou, poslední dobou ani příliš nezakrývanou příchylnost určité části politické elity – pravicového pana prezidenta nevyjímaje - k putinské Moskvě. Co je toho příčinou… snad jen tradiční, věky nerezavějící kollárovské rusofilství. Snad jen někteří z pánů, kteří se před třiadvaceti lety narychlo z režimních příslužníků na demokraty přeškolili, znovu objevili kouzlo slovanského dubiska. Snad také, nu, jen pohleďme: Západ se potácí v krizích, avšak putinská Rus jako skála stojí, na ropných kohoutcích ruku drží, toho, kdo v tom umí chodit, všelijakými výhodičkami láká, i nebylo by divu, kdyby leckterý obratlovec obratný při všech řečech o západní orientaci českého státu ku Kremlu duší přilnul. Ale ať je tomu, jak chce: nemůže nikdo v lejnech se rýti, aby se neumazal. Zabruslím teď pro změnu do své druhé vlasti a vzpomenu oněch slavných chvil po stržení berlínské zdi: kolik pánů, do té chvíle samá starost o světový mír a samé uvolňování napětí, tenkrát náhle zmlklo, z politické scény se vypařilo… inu, tak dlouho si pohrávali s kágébáckým lejnem, holoubkové, až se umazali. A byli to nějací páni, ministrů nevyjímaje. Ač zamlčované, pronikly na veřejnost zprávy o třiceti tisících umazanců jen v tehdejším Západním Německu; a jelikož nelze při troše soudnosti předpokládat, že zrovna země české byly téže pozornosti ušetřeny, můžeme jen hádat, bylo-li jich u nás v poměru k počtům obyvatel méně, nebo vzhledem k zapojení do sovětského bloku spíš víc. A jelikož se toho na svaté Rusi od těch časů tak mnoho nezměnilo, ani se nijak mimořádně nezměnily tajné a infiltrační služby přehozením písmenek z KGB na FBS, ani nepominuly z dob carských se datující imperiální chtíče a snaha o možno-li ovlivnění, možno-li ovládnutí toho, čemu se v Poduralí říká blízké zahraničí… zkusme odhadnout, kolik tajtrlíků ochočených asi cizímu zájmu slouží, a kterých. A je to znát. Už se osmělují hlasy volající po vystoupení z Evropské unie, už je slýchat z úst nejvyšších o ohrožení české suverenity, aniž bylo řečeno, jaký druh suverenity by tedy byl žádoucí, už nemalá část českého lidu sborem opakuje proklínání toho bídného Bruselu… věř kdo chceš, že ze spontánního, podstatnou část veřejnosti zachvátivšího hnutí mysli. Teď ještě aby zmíněný lid bodrého strýce Zemana na hrad Pražský povýšil, a může být nakročeno k suverenitě jako z růže květ: k takové, jaká vládne na Rusi demokracie. K suverenitě řízené, lehko uhodnouti, odkud a kým. Nezpozorníš už, ó lide český, tolik si na svém důvtipu zakládající?

Karel Kramář, jeden z architektů československé samostatnosti, byl muž omylný. Rusofil a slavjanofil nemající sobě rovného, plány Slovanské říše dokonce spřádal a hned i ústavu sepsal, dle níž mělo být království české poslušnou gubernií veliké Rusi, nestala se nijaká škoda, když ho šikovnější Beneš odstavil od vlivu a moci. Když ale týž Beneš se Stalinem smlovu o přátelství a spolupráci sepsal a prezidentským podpisem stvrdil, to už bylo Kramářovu slavjanofilství příliš, tehdy zaznělo jeho prorocké bojím, bojím, bojím. Zaznívá podnes, s touž výstražnou naléhavostí. Sleduji, jak nápadně se podobá Václav Klaus svému prezidentskému předchůdci Benešovi, hlasem, gesty, ješitnou sebestředností, úskočností, mstivostí vůči neposlušným, domněním státnické neomylnosti, obojetnictvím, v ústech Západ, v srdci Východ, na druhé straně jistým osobním kouzlem, schopným připoutat dav nekritických obdivovatelů, ba i tím knírkem… má všechno i podobně skončit? Děs obchází duši mou.