11.12.2018 | Svátek má Dana


SPOLEČNOST: Lidé jsou dobří. Někdy

31.12.2010

Týden před svátky jsem spadl s autem do škarpy. Byla to klasická šoférská chyba. Vyhýbal jsem se autobusu, podcenil závěj zafoukanou sněhem a přecenil jízdní vlastnosti vozu, byť s pohonem všech čtyř kol. Skončilo to tak, že jsem se s autem sesunul do příkopu, bez možnosti se vlastními silami „vyhrabat“. Najezdím desítky tisíc kilometrů ročně a denně strávím za volantem v průměru tak devadesát minut. Ale hodina, která následovala po mém uvíznutí v závěji, byla paradoxně ta nejlepší, kterou jsem v celém roce na silnicích prožil. Zastavil snad každý, kdo projížděl okolo. Všichni nabízeli pomoc, někteří se rovnou v polobotkách a džínách vrhali do závěje, aby k mému autu přivázali lano. Ty nejvytrvalejší jsem musel málem odhánět, aby se mnou neztráceli čas nebo aby u uvízlého auta nenastydli. Ale nikdo nebyl lhostejný. Nakonec mě vytáhl až traktor, ale to není podstatné.

Možná se ptáte, co se mi na tom zdá tak překvapivé. Copak není normální, že se zajímáme jeden o druhého a že si jsme vždycky připraveni pomoct? Upřímně řečeno, ne tak docela, aspoň na silnicích. Spíš jsem zvyklí na dravost a bezohlednost, to, čemu se eufemisticky říká „ofenzivní“ styl jízdy. Blikáme na sebe dálkovými světly, vytlačujeme se z rychlých pruhů, bezohledně předjíždíme kolony po kolejích. Ukazujeme na sebe vulgární posuňky, tedy v tom lepším případě. A jak si pak srovnat v hlavě, že ten samý řidič, který na vás na křižovatce málem vezme baseballovou pálku (protože jste mu třeba nechtěně udělali myšku), se vás pak hodinu snaží vytáhnout svým terénním autem ze škarpy?

Silnice je dobrou metaforou moderní civilizace. Platí na ní jasná pravidla, která dodržujeme částečně z dobré vůle a částečně ze strachu z postihu. Některá pak vědomě nedodržujeme, s rizikem problémů a postihu. Zdánlivě jsou si všichni rovni, ale ve skutečnosti je ta silniční společnost přesně rozkastovaná. Nesoudíme ostatní podle toho, co je „uvnitř“ (jakkoliv bychom to asi nahlas tvrdili), ale podle stereotypů spojených s vozem. Řidič v klobouku ve škodovce je špatný šofér, muž středního věku ve sportovním autě bezohledný frajírek a mladík s vyholenou hlavou v terénním voze nebezpečný gauner. Tečka. Že by to třeba mohlo být naopak, nás ani nenapadne. Není zas tak velkou nadsázkou, že dopravní provoz je bojem o přežití.

Je to z velké části základní rys lidské povahy. Že chceme být silnější a lepší než ostatní. Že je bereme jako soupeře. Na tom je založen pokrok. Ale pak je tu ještě nezanedbatelná část naší povahy, která obnáší nesobecký zájem, starostlivost a péči o ostatní. I to je něco velmi důležitého a podstatného, díky čemuž společnost funguje. Není to tak, že se dělíme na ty „lepší“ a na ty „horší“. Většina z nás má v sobě obojí. Vsadím se, že i ten řidič, kterého soud letos odsoudil za bezohlednou jízdu na dálnici, by stejné řidičce, kterou vytlačil mimo silnici a málem ji i se spolujezdcem zabil, poskytl v jiné situaci nezištně pomoc.

LN, 29.12.2010

Autor je publicista



Diskuse


P. Hofman
13:02
31.12.2010

P. Čulík
8:16
31.12.2010

J. Stejskal
7:12
31.12.2010

počet příspěvků: 3, poslední 31.12.2010 01:02









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.