Dne 7.XI.1947 konal se v Praze mohutný ohňostroj, Československá republika oslavovala třicáté výročí bolševické revoluce. Do února 1948 chybělo ještě pár dnů, ale jeho generální zkouška na Slovensku už byla za námi. Organisovaná komunisty, za nadšeného potlesku ostatních partnerů Národní fronty a bez povšimnutí ponechaná i presidentem.

To, jaká to bylo revoluce a co vše se odehrálo onoho dne v Petrohradě jinak, než předestíráno později, mi stálo za celou knížku (Čas voněl snem) a nebudu s tím otravovat. Prvý zapamatovatelný 7. listopad je ten z roku 1947. Ohňostroj se odpaloval z už odstaveného „železňáku“ mostu toho jména Štefánikova. Nový, postavený později náhradou, se měl k tomuto jménu člověka, který se dle zákona zasloužil o stát, dostat až v létech devadesátých. Štefánik se nesměl.

S tátou jsme tomu přihlíželi z Letné a otec, ruský legionář pamatující bolševismus z prvé ruky, z toho neměl ty nejlepší myšlenky. Navzájem se však s mátí ujišťovali, že mnohé prostě u nás není možné.

Odbočka. O mnoho let později dostali jsme se shodou okolností ve Španělsku kousek za Sevillou na farmu paní Lucie Bosé (Smrt cyklisty), kdež, co čert nechtěl, konal se právě piknik jedné ze čtyř komunistických stran fungujících ve španělsku. Ta farma, býčí (na zápasy), se k takovým účelům pronajímá. Která z komunistických odnoží to byla, opravdu nevím, ale v debatě, která se tam vyvinula, právě od Španělů znovu zaznělo, že tedy po převzetí moci v zemi, některé věci, na něž jsme poukazovali, u nich prostě nejsou možné. Zpětně mne napadá, že ta promoskevská verse zářných zítřků to asi nebyla, dost spílali této části pokrokového lidstva, trade mark SSSR, za průběhu občanské války ukradený španělský zlatý poklad.

Další z památných 7. listopadů patří roku 1966. Mohutně oslavovali bachaři. Věznice se otřásala zpěvem Skal a stepí divočinou a jinými písněmi velebícími revolučnost předvoje lidstva, za jehož nedílnou součást se samozřejmě bachaři považovali. (Ti v našem parlamentu až dodnes.) Muklům v kobkách to moc nevadilo, služba byla laxnější. V tom řevu zanikalo klepání morseovky i „telefonování“ skrze záchody. Pak na chodbě venku nezvyklý ruch, rachot katru, dupání, ... do toho se rozletí kupodivu nezamčené dveře cely a dovnitř vletí mukl. (Byl to Tonda Blecha, bratr Matuškovy manželky.) Za ním hejno bachařů a pro jistotu nás seřežou všecky. Jak později (po podané stížnosti) vysvětleno, dělo se v rámci „pokusu o útěk vězně“.

Jiří Voskovec tvrdil, že jeho díl v životě přiděleného štěstí byl definitivně vyčerpán udělením přistěhovaleckého statutu do USA, a já to tudíž opakuji po něm. Co věc platnou i v našem případu. Navíc k onomu razítku došlo dne 7. listopadu 1969 v deset dopoledne v Paříži a v 15.00 už jsme byli na palubě letadla za Atlantik.

K výzvě, abych se s nějakými doklady totožnosti dostavil na US konsulát došlo téhodne, ale asi ve tři ráno v Café Odeon na Place Odéon. Konsul měl u saka utržený levý rukáv. To vše shodou okolností, jež možno nazvat náhodou či vůlí Boží. Tedy třeba to, že jsme v oné chvíli nebyli v posteli, ale na Place Odéon. Také to, že jsem uposlechl skautíka v sobě a vkročil do rvačky na pomoc skupince podléhající přesile. Přispěl k tomu i pokřik: „Ami go home, Get out of Vietnam“ a podobně, jakož i omittment pokřiku „Russians get out of Czechoslovakia“.

Na cestu na konsulát jsem se pochopitelně převlékl. Oděl se do obleku, jediného, který mne do exilu doprovázel. Vyrobeného oděvními závody Diplomat na Národní u pana Kriega. Onoho závodu, který navštěvoval i soudruh Hendrych a vůbec tam dával šít ÚV KSČ. Já ovšem, na rozdíl od členů ÚV, platil svými penězi. Na druhé straně, když z ÚV vzkázali, že oblek, který tam mají pro soudruha Koehlera mohou prodat, neb soudruh už ho nebude potřebovat, signalisovalo, že soudruh už se v ÚV dlouho neohřeje. (Neohřál.)

Roku 1969 bylo už po okupaci, ale také docházelo k ozbrojeným střetům na řece Ussuri, kde se ruský předvoj lidstva střetával s předvojem čínským. A to se nám, porobencům, líbilo. No dobře, nás jste okupovali a nikdo si ani nevystřelil, ale Číňani vám ukáží. Tudíž jsme si opatřili (ta má pocházela od Petra Chudožilova) hezké placky se strýčkem Mao a hrdě je nosili, aby si toho Rusáci mohli všimnout.

Takže se stalo, že před tvář konsula (už s oběma rukávy) jsem předstoupil a doklady mu předložil právě s touto plackou na klopě.

Nutno dodat, že visa do dokladů Carte sejour vrazil a teprve pak se zeptal:

„Vy jste maoista?“

Snažil jsem se, v rámci svých jazykových možností, vysvětlit, že ta otázka je naprosto absurdní, konsul to naprosto neabsurdně vyslechl (Praha, tanky, Číňané, Rusové, Ussuri) nicméně zakroutil hlavou a mírně pozvedl ruku v posunku na klopu mého božíhodového oblečku:

„Tak proč to nosíte?“

Od těch dob už jsem se nikdy nesnažil být na straně těch, „kdož vítězí silou ducha“.