25.5.2019 | Svátek má Viola


SPOLEČNOST: Legenda o Palachovi

17.1.2019

Jeho apel nemířil proti sovětským tankům, ale proti domácí rezignaci a cenzuře

Dalo by se říci, že 50 let po jeho sebeupálení víme o Janu Palachovi vše. Že se těžko najde něco, co ho postaví do zcela jiného světla. Ani čerstvě publikované svědectví, že 21. srpna 1968 se Palach objevil v Praze s pistolí po otci, nemění nic na jeho – u nás dosti vzácné – důslednosti či spíše radikalismu.

Palach byl radikál, ale víc uvažováním, schopností dotáhnout své myšlenky do krajního osobního důsledku než talentem radikalizovat masy, natož se postavit do jejich čela. A tím, že se nakonec rozhodl pro sebeupálení, se zároveň stal jakousi celospolečenskou obětí, která – tak trochu ježíšovsky – snímá hříchy z ostatních.

Ta dvě tvrzení nejsou v rozporu. Palach svým činem naplnil potřebu radikálního vyjádření názoru, který odráží mínění většiny společnosti (ale nikoliv vládních elit). Jenže zároveň ho ten čin zařadil do panteonu českých nevinných obětí, například vedle Jana Husa či Milady Horákové, tedy do mozaiky zdejšího oblíbeného kultu.

I proto on i jeho čin dodnes tak přitahují. Umožňují totiž stále nové aktuální interpretace. Proto před 30 lety Palachovo výročí podnítilo největší protesty proti normalizačnímu režimu od srpna 1969. Proto se ho teď jako symbolu zmocňuje italská radikální pravice pro sobotní koncert ve Veroně. Dost lidí u nás to rozčiluje. Ale patří-li Palach k hrstce našich občanů, kteří mohou sloužit jako světový etalon (třeba vedle Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka), nelze jeho interpretacím bránit.

Ať stát dělá, co slíbil dělat

Máme-li začít s faktickou stránkou věci, našinec může podlehnout pocitu, že už to vše bylo mnohokrát řečeno a že cituje sama sebe. Ale budiž, nepišme to ještě jednou, možná ne naposled. Také proto, že ve veřejné debatě se houževnatě drží tvrzení (spíše klišé či mediální zkratka), že Jan Palach se upálil na protest proti sovětské okupaci z 21. srpna 1968.

To je značné zjednodušení. Odpovídá sice skutečnosti v tom, že invaze vojsk Palacha zdrtila (proto přijel 21. srpna do Prahy s pistolí). Ale neodpovídá jeho motivaci k sebeupálení 16. ledna 1969. Tu motivaci jasně prozrazuje dopis „pochodně č. 1“, který Palach zanechal. Je tak stručný a jasný, že by se sem vešel celý. Ale zcela nezbytná je tato pasáž s požadavky:

Naše požadavky jsou: Okamžité zrušení cenzury.
Zákaz rozšiřování „Zpráv“.

K tomu pár slov na vysvětlení. Cenzura byla v reformně komunistickém Československu zrušena 23. června 1968. Zrušili ji sami reformátoři pražského jara. Jednak proto, že za tehdejší svobody slova už neměla praktický význam. A snad i proto, že je samotné překvapilo, jak jim – poprvé v dějinách komunismu! – svoboda médií nahrává. Jenže po invazi cenzuru obnovili. A Palach trval na tom, že pokud „muži pražského jara“ tvrdí, že návrat do starých poměrů je již nemožný, tak ať to prokážou právě zrušením cenzury.

Zprávy byly dezinformační tiskovinou, kterou v Drážďanech vydávala „redakční rada při spojeneckých vojskách“. Do května 1969 vyšlo 61 čísel, jejichž obsah naplňoval to, čemu se dnes říká fake news. A Palach trval na tom, že československé orgány sice nemohou bránit vzniku dezinformačního tisku, ale musí bránit jeho distribuci na území vlastního státu.

Suma sumárum, v Palachově dopisu se ani jednou nevyskytne výraz okupace či cizí armáda. Kdyby si Palach myslel, že jeho čin přiměje vycouvat šest tisíc tanků (největší nasazení vojenské techniky od druhé světové války), působil by jako velikáš. Ale on apeloval jen na to, co bylo v silách československého státu a jeho vládních elit. Jeho apel – v jádru vlastně neradikální – mířil výhradně proti šířící se letargii a rezignaci. Na to, že heslo dubčekovských elit „jsme s vámi, buďte s námi“ ze srpna 1968 už pár měsíců poté neplatí. Radikální náboj tomu dal až způsobem svého sebeobětování.

Proti cenzuře i fake news zároveň

Teď k interpretacím. Ty se mohou s odstupem od jeho činu rozcházet stále víc. Před 30 lety se protestovalo proti témuž režimu, před jehož zárodky varoval sám Palach, to chápal každý. Teď působí aktuálněji téma svobody slova a cenzury na webu. Tedy že Palach žádal tažení proti dezinformacím (fake news) i proti cenzuře zároveň. To už se dnes nevidí. Nyní je to spíše tak, že ti, kdo bojují proti fake news, prosazují zároveň i cenzuru na internetu. A naopak mnozí bojovníci proti cenzuře se tetelí blahem ze svobody dezinformačních webů.

Jenže jen málokoho zajímají takové „detaily“, jako že v Palachově době byla média státní, neexistoval internet, na autory dezinformací šlo ukázat prstem a distribuci narušit. Tato fakta mohou ve víru legend zanikat a Palach může sloužit jako promítací plátno pro lecjakou ideu. Tak už to ale s legendami kolem osobností i jejich činů bývá. Může se nám to nelíbit, ale to je tak vše, co s tím naděláme.

LN, 15.1.2019



Diskuse


V. Podracký
14:17
19.1.2019

J. Kanioková
21:27
17.1.2019

K. Horák
19:57
17.1.2019

Š. Hašek
21:30
17.1.2019

J. Kanioková
21:16
17.1.2019

J. Vintr
22:12
17.1.2019

J. Jurax
23:02
17.1.2019

B. Hamal
18:28
17.1.2019

M. Jandáková
15:46
17.1.2019

J. Koubek
15:34
17.1.2019

K. Salajka
13:07
17.1.2019

J. Schwarz
11:48
17.1.2019

J. Kanioková
21:20
17.1.2019

P. Zinga
10:33
17.1.2019

F. Houžňák
9:07
17.1.2019

F. Houžňák
15:44
17.1.2019

F. Houžňák
16:03
17.1.2019

počet příspěvků: 28, poslední 19.1.2019 02:17









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.