K tématům týdne patří vztah k bývalým prezidentům. Kdo chce porovnat vztah k Václavu Havlovi a Tomáši Garriguu Masarykovi, stačí mu vyrazit na výlet. Ukázku skýtá třeba Nižbor na Berounce – ne unikátní, ale názornou. Na náměstíčku pod hradem spatříte celkem běžnou bustu TGM. Méně běžně působí obsáhlé vysvětlení na ceduli vedle ní. Dozvíte se tento příběh.

Busta TGM byla odhalena 5. března 1939. Ale už deset dnů poté začala německá okupace a bustu schovali bratři Stehlíkovi. V květnu 1945 přišla porážka nacistů a TGM se vrátil na své místo. Ale v únoru 1948 se vlády chopili komunisté a nad Masarykem i jeho odkazem se opět smrákalo. V roce 1952 bustu schoval František Janovský. S rokem 1968 přišlo pražské jaro a TGM se na náměstí vrátil. Jenže už v roce 1971 bustu sejmuli komunisté a předali ji do depozitáře berounského muzea. Počtvrté byla slavnostně odhalena těsně po „sametu“, 26. prosince 1989.

Je to příběh jedné busty, ale i veřejného vztahu k TGM: od jeho smrti 14. září 1937 ten vztah nikdy nevydržel nedotčen déle než tři roky (zcela osvobozen byl až po „sametu“). Tím víc působil jako symbol vzpruhy, protestu či odhodlání. To je rozdíl oproti posmrtnému vztahu k VH.

A jsme-li už v kraji Berounky, ještě názorněji to ilustruje scéna z Kachyňova filmu Smrt krásných srnců (podle povídek Oty Pavla). Gestapáci vrazí do domku Lea Poppera, a aby ho ponížili ještě víc než jen povinností nosit žlutou hvězdu, přinutí ho shodit schovávanou bustu TGM z půdy na dvorek a tam ji rozmlátit na prach.

Tyto příběhy naznačují jeden důvod, proč u nás není „tatíčkovský kult“ Václava Havla srovnatelný s kultem Masaryka. I kdyby tu běžně stály busty a pomníky VH tak jako ty TGM, už nehrozí, že je bude třeba schovávat před pohůnky okupantů či nového režimu, ba roztloukat na prach. V tomto smyslu žijeme v klidu, jistotě, ba luxusu, jakkoliv nadáváme na Zemana, na Klause, na Babiše i na samotného Havla.

S Masarykem to bylo po jeho smrti jasné: kdo odkaz TGM hanobí (či jen racionálně kritizuje), působí jako ten, kdo nahrává nejprve šovinistům druhé republiky, pak nacistickým okupantům, po roce 1948 stalinistům a ještě později normalizátorům. Kdežto u odkazu VH jako by převládal spíše pocit, že ho může hanobit, kdo chce a jak chce, aniž by tím nahrával nepřátelům státu či společnosti.

S dávkou spekulace lze říci: teprve ve chvíli, kdy by se Havlovy busty (teď neexistující) stěhovaly do skladišť a knihy vyřazovaly z knihoven, by se kult VH v tutlané podobě mohl stát národním sportem. Třeba i pro adolescenty, kteří ho osobně nepamatují a skoro nic o něm nevědí. Ale to už by bylo pozdě, že.

LN, 8.10.2016