6.12.2016 | Svátek má Mikuláš






SPOLEČNOST: Kterému času vlastně otročíme?

11.4.2014

Nářky na přechod z "normálního" času na letní přicházejí každoročně jako chřipková epidemie. Je to hezký rituál, který jako dříve vynášení smrtky nebo dožínky upevňuje v člověku představu o spirále času, v níž se pohybuje po věky lidský život.

Před pár stoletími vstával prostý člověk po slunce východu, podojil kozu a vydal se na pole orat, kosit trávu, sklízet obilí. Nebo šít boty či pálit uhlí v milířích, dokud bylo světlo. Když slunce vycházelo později, sedával spíš doma, venku byla zima a na poli stejně žádná práce, za večerů se dralo peří a pro pobavení dospělých i dětí se vyprávěly různé hrůzostrašné historky.

Jiný čas měl městský aristokrat počátku 19. století. Vyspával do jedenácti, po snídani se věnoval obchodním záležitostem a korespondenci, po lehkém obědě vyřídil zdvořilostní návštěvy a po nezbytném odpočinku a první večeři se vydal do opery (nebo na ples). Tam se setkal s přáteli, se kterými vyrazil na druhou večeři a kolem druhé po půlnoci šel na kutě. Puškin i Balzac o tom ledacos napsali. Vše se samozřejmě změnilo, jakmile se pán přestěhoval na letní sídlo. Vstával brzy, aby mohl střílet sluky, projet se na koni, následovala lehká občerstvení v loveckých chatách. A pak brzy do postele, aby měl sílu na další krásný den.

Tahle mnou úmyslně vyšperkovaná rurální i salonní idyla skončila s nástupem průmyslové revoluce. Venkovan se přemístil do měst a vznikajících průmyslových aglomerací, což nenesl lehce (Vstávaj Jano hore, na bani klopajů). I šlechtic se začal chovat jako kapitalista a aby nepřišel na buben, musel se starat o své majetky v souladu s časovým rozvrhem příslušných úředníků. A také přišla na řadu masovější výroba kapesních hodinek.

Kdysi se robotovalo od rána do večera, pak ale nastoupil bič pracovní doby (šestnácti-, dvanácti-, osmihodinové) s pevným začátkem. Společnost tak efektivněji fungovala - vlaky na rozdíl od dostavníků jezdily na čas, směny v továrnách se střídaly jak na běžícím páse, zámožný člověk věděl, kdy může nebo nemůže navštívit svého bankéře.

Do našeho dobrého Rakouska se tyhle změny zakously během dvaasedmdesátileté vlády stárnoucího mocnáře, který se probouzel před kuropěním a začínal pilně pracovat. Téhle hodině se museli přizpůsobit ministři, radové i úřadové. Tvrdí se, že právě proto v bývalých rakouskouherských zemích začínaly ranní směny v šílených šest hodin ráno. Pravda, prostý lid si zvykl na delší volné odpoledne - ale jinde vidíme i jiný rytmus.

Jihoitalská nářečí mají pro slovo pracovat stejný výraz jako pro unavovat se. "A kde se, paní, unavuje váš syn?" "Unavuje se v bance. Od deseti do dvanácti a od čtyř do osmi." Chudák synek si ale po osmé koupí něco k večeři a kolem desáté zajde na návštěvu ke kamarádům.

Hodinové nebo hodinkové soukolí našeho času vychází z nějakého úzu, kterému jsme se museli přizpůsobit. Ten betonový blok, kterým nejde pohnout, je ale naše pracovní doba, první zvonění ve škole, zavírací doba v hospodě, stanovené hodiny obřadu v krematoriu. Kvůli němu jsme už dávno ztratili soukromou vládu nad časem. Zvyk je železná košile a svoboda poznaná nutnost. Jakmile se nutností pohne, tak to někoho zabolí. Nejspíš se to týká toho druhu lidí, který se cítí být na kosmické stanici: má v 01:30 GMT budíček, ohlásí se do Houstonu a začne plnit úkoly. Ovšem hypochondra, kterého položí, že bude muset vstávat už v 00:30, by do vesmíru sotva vystřelili.

Chápu oprávněné pobouření člověka hájícího svou pomyslnou svobodu - proč musí lézt z postele dříve (nebo zas později) a seřizovat si hodinky. Ano, je to byrokratické nařízení, jehož historie je každoročně důkladně propírána. A leckterý psycholog mu dá za pravdu: taková věc prý člověka může dočista rozhodit. Málokomu ale stojí za to zabývat se evidentním faktem, že ptáčkové, nezávislí na nějakých byrokratech, začínají s nastupujícím jarem prozpěvovat podle hodin dřív a dřív.

Docela by mě pobavilo, kdyby se katolická církev přes všechny dřívější výhrady vůči Galileimu rozhodla dodržovat astronomický čas a v kapličkách vyzváněli poledne přesně v době, kdy je slunce v zenitu. Vzdali by tak hold tvůrci Všehomíra a to zbožné zvonění by plynule putovalo kolem celé zeměkoule. Ale oni taky beztak zvoní vždycky ve dvanáct.



Diskuse


J. Anděl
22:03
11.4.2014

J. Kostelanský
19:50
11.4.2014

Z. Švrček
8:43
11.4.2014

Z. Jaromír
...
3:11
11.4.2014

P. Sulc
5:30
11.4.2014

Z. Jaromír
5:53
11.4.2014

J. Gogo
0:48
11.4.2014

P. Zeman
10:38
11.4.2014

počet příspěvků: 8, poslední 11.4.2014 10:03









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.