Pandury? Opencard? Letadla Casa? Krabice od vína? Dotace? Kauza Budišov? Pět českých na stole? Předražené pronájmy, jízdenky, dálnice, pozemky? Dalík, Bém, Parkanová, Rath, Palas, Doležel, Nagyová-Nečasová, Jourová… Kauzy a jména se na nás dnes a denně valí ze všech možných zpravodajských médií spolu s policejními komandy, elitními vyšetřovateli, státními zástupci, žalobami, vyšetřovacími vazbami a soudy.

Vzduchem létají luxusní šperky i sídla, kilogramy zlata, milióny pod podlahou i záhadně odkloněné stovky jejich bratříčků. Veřejnost prý prahne po krvi a mnozí úředníci, kmotři i „vážení zastupitelé“ se údajně třesou strachy a tiše doufají, že jejich kšefty se státem a mocí někdo včas pokryje či následně zamete pod koberec. Výsledek celého „svatého“ tažení proti korupci je však téměř čistá nula. Proč?

Úplně nyní pomiňme socialisticky kacířskou myšlenku, že míru korupce a organizovaného politického zločinu definuje výše přerozdělovaných peněz a že čím více se stát vkrádá lidem do života a do kapes, tím více generuje podmínky pro růst šedé ekonomiky, potažmo šedé politické clony. Myšlenku, že nejlepším bojem proti „politickému podnikání“ všemožných kmotrovských uplacených mafií je minimální přísun jejich obživy, tedy peněz daňových poplatníků. Co však ale dělat v současné situaci „potřeby“ masivních státních investic, dotací a trvale udržitelného růstu, maskujících totální daňové porobení produktivního obyvatelstva a plíživého návratu ke konzumnímu socialismu, která se stala mantrou vládnoucích euroneomarxistů všech možných barev?

Pro realistickou opozici současné vládnoucí garnitury u nás, potažmo ve většině zemí EU, není mnoho možností. Čekat na totální krach tohoto zkorumpovaného systému, který nastane, až se nynější politické špičky budou vzájemně likvidovat nad poslední neohlodanou kostí, kterýžto příběh s velkou pravděpodobností právě začíná. Soudruzi si začali, velmi opatrně, dávat do nosu, ještě však nedovolí, aby opravdu někoho z kluků a holek, co spolu napříč politickým spektrem mluví, či jejich fámulů, nesl faktickou odpovědnost nebo snad byl za své „opomenutí“ potrestán.

Proto jsme svědky každodenního veřejného obcování šedé politické scény se slepou spravedlností. Tu úředník rozhodne, neví proč, vyšší úředník podepíše, neví co, tam zastupitel nebo poslanec odhlasuje a nechápe význam či ztrátu pro erární kasu, onde generál poslouchá jak hodinky nějakou cizí ženskou. Proč tam tedy jsou, proč tam sedí tito nekompetentní hlupáci, kteří nic neví, nic si nepamatují a za nic nenesou odpovědnost? Za co berou své statisícové platy a odměny? Nebylo by nám lépe bez nich?

Když se veřejnost dostane do nejvyššího stádia naštvanosti, popřípadě je třeba zapůsobit na volební stádo, přijde na řadu policejní akce. Začnou se prověřovat alespoň ty do očí nejvíce bijící případy, aby „obyčejný“ volič dostal svoji dávku mediálního masa. Zakuklená komanda běhají nocí v plné zbroji, občas létají vrtulíky a prohlášení neberou konce. „Zadrženým hrozí i 12 let ve vězení,“ čtou dramaticky v ČT i v TV Nova. Načež se několik měsíců či let vyšetřuje, obviňuje, spekuluje.

Během této doby zásadně platí: Nikdo si na nic nepamatuje, popřípadě jen to, že všechno je špinavý politický boj. Podepsané smlouvy jsou většinou nevypověditelné a chráněné tak mocným obchodním tajemstvím obsahu a často i dodavatele, že jeho prolomení by znamenalo minimálně vznik světové války. Odposlechy jsou největší zlo. Při jednáních se často procvičuje malá i velká násobilka, počítá se ovoce a zelenina, ladí se noty a volně se debatuje o interesantních představitelích flóry a fauny, často za přítomnosti náhodně kolemjdoucího kamaráda hlavního rozhodovače. Hromady peněz a majetků zúčastněných vyjednávačů vydělala blízká či vzdálenější rodina, daroval stýček Vik nebo byly vydělány koňskou dřinou 72 hodin denně, při které onen workoholický jedinec navíc nejí, nepije, neplatí za bydlení a jen šetří.

Nakonec tak většinou bývá veřejnosti předložen závěr, že trestný čin nebylo možné prokázat pro důkazní nouzi, neboť na úplatek či černou provizi z předražené nadhodnoty nebyl dohledán příjmový doklad s podpisem. Najatí advokáti a obhájci partajních barev vykřikují do světa hesla o prokurátorské republice, nehumánnosti odposlechů plných lásky ke straně, penězům, lidem i zvířátkům, o hrůzách nekorektního politického boje a policejní šikaně.

Jak to tedy je? Opravdu premiérský slouha zkouší zbrojaře z počtů pro první stupeň ZŠ, ministryně netuší, co se na jejím úřadě nakupuje za desítky miliard, poslanec parlamentu jen tak chodí běžně s krabicí plnou miliónů po ulici, aby je přidal k dalším pod podlahou, hlupák primátor se svými „odborníky“ vyjednává, zřejmě pro své zvrhlé potěšení, nesmyslné smlouvy stojící erární kasu navíc stovky miliónů zbytečně vyhozených, zastupitel přehlédne při hlasování reálnou cenu pozemků, úředník opomene přečíst důvod a příjemce dotace pro stranického soudruha? Kde to žijeme? V zemi, kde státní správu vykonávají tupí bezmozci se ztrátou paměti, zázračně však kumulující ve svých kapsách a na kontech rodinných firem nečekaně významné hodnoty?

Asi ano. Po několika letech boje s korupční mafií, kdy se měla osekat zlodějská chapadla, byla tato osekána hlavně těm pár slušným policistům a jejich dnes většinou již rozpuštěným týmům, kteří se pokoušeli gordický uzel politické a justiční mafie rozetnout. Potrestat se povedlo pár oblastních kusovek, které nejvíce chrastily zlatými řetězy kolem krku a šustily pětitisícovkami v zákulisních barech stranických sjezdů. Možná ještě bude hlava bolet i hejtmance obtěžkaného sedmi milióny od svých úplatodárců v přímém přenosu na policejním okruhu, ale kdo ví.

Kriminálem umí však chobotnice dobře zatočit s člověkem, který se upřímně snažil s ní bojovat. S člověkem, který na zloděje ukázal prstem. Na ty v nejvyšších patrech politické Cosa Nostry v kauze Budišov. To se v našem „právním státě“ neodpouští. Najednou nebyla důkazní nouze i bez důkazů, trestný čin se vyfiltroval po stranické a mocensko-justiční linii jako za bolševika, ačkoliv ani nemohl být ze své podstaty spáchán. Přesto je pan Řičář (Marek) posazen za svoji odvahu na šest let do káznice.

Šedá zóna politiky totiž jen v poklidu podomácku neobcuje se spravedlností. Ona ji brutálně, krutě a bezohledně znásilňuje. Předělala si k obrazu svému ji i celou společnost a svým spoluobčanům jen ukazuje sílu. Boj s ní je nekonečný a současné podobě bez šance na vítězství. Smutné? Bohužel.

Psáno pro pravyprostor.cz

Převzato z Kriz.blog.idnes.cz se svolením autora