25.4.2024 | Svátek má Marek


SPOLEČNOST: Krize nejen finanční

13.3.2012

Poslední průzkumy uvádí, že více než polovina lidí je nespokojená s fungováním demokracie u nás, spokojeno je jen něco přes 40 %. Tedy krize důvěry. Příčiny jsou omílány v médiích denně: korupce, škrty v rozpočtu, kmotři. Opozice má žně, kritika boduje, sliby nic nestojí. Novináři si ještě rádi přisadí, neboť jen špatná zpráva je ta pravá.

Důvodů má opozice několik habadějů, ale jaksi si nemůžu vzpomenout, kdy přišla s nějakým zveřejněním špinavostí, kdy by mohla a měla uplatnit svou kontrolní roli. Např. při rozdávání nemravných odměn ve státních institucích. Jen od ní slyšíme, co by vláda měla a neměla, a ukazuje se, že často neumí odhalit nepravosti ani ve vlastních řadách, což je ovšem podobné i u ostatních stran. Jako by vyčerpala všechnu invenci při spíš propagační a už zapomenuté akci "čisté ruce". Navíc se vkrádá pocit, že za nějaký čas by mohlo být u Vltavy slyšet to, co nedávno od socialistů u Dunaje: Lhali jsme ráno, v poledne, večer… Že je to přehnané ? Největší průšvihy nesou podpis ČSSD – Mostecká, soláry, pandury. (Teď nevím - i gripeny?) Kde hledat lepší politiky se zatím neví, neználci zelení i veřejní se odrovnali sami.

Trochu odbočím, ale ne moc. Náhodou jsem objevil knihu Lubomíra Štrougala Paměti a úvahy. Nedávno ji někdo na těchto stránkách dost znectil a ani já jí nebudu dělat reklamu. Rozmýšlel jsem se, jestli vůbec stojí za to zabývat se dávno minulým. Autor v ní na dnešním režimu nenechává nit suchou a má dost pravdy, mnoha věcem se dalo předejít. Ale v celku je mimo mísu. Pana Štrougala jsme tenkrát vnímali jako toho inteligentnějšího mezi dogmatiky a sám si stýská, jak cítil potřebu reforem, ale nebylo je možno proti gerontům, nejen z Kremlu, prosadit. Jenže my už jsme nestáli o demokratizaci, ale o demokracii, už ne o polovičaté "reformy plánovaného řízení", ale o respektování tržních principů, o to, co fungovalo všude ve světě. Autor by nás rád viděl na té "třetí cestě", ale asi bychom na ní bloudili jediní v širém světě. Také nevím, že by země v okolí zvládly návrat k normální ekonomice líp než my.

Uvádím to proto, že v té knize se soustřeďují všechny argumenty, které slyšíme od těch nespokojených, a někteří míní, že za komunistů bylo líp. Rozumím těm, co se dnes bojí o práci a u některých podnikatelů skřípou zuby z jejich zacházení, a také těm, kteří nezaslouženě přicházejí o práci.

Vyvracet četné argumenty nemá smysl, zabralo by to hodně času a místa, některé se ani vyvrátit nedají, protože je to pravda. Zmíním se jen o dvou. Jeden z nich je o zašantročení národního bohatství a myslí se tím průmyslové kolosy, spíš molochy. Stály hodně peněz, ale bohatstvím přestaly být, mohly existovat jen v rámci nebožky RVHP, a to bychom museli udržovat sovětský kamarádčoft do dneška i s jejich vojáky. O jejich transformaci či privatizaci asi rozhodl i pan Zeman, když se vyjádřil, že "rodinné stříbro" se neprodává.

Druhý argument se týká dluhů, které prý v r. 1989 žádné nebyly. Pominu zastaralé vybavení těch železných fabrik, oprýskaných měst, přezaměstnanost okolo 20%, produktivitu na úrovni 40% SRN (to přiznává i pan Štrougal), jedinou dálnici, solidní strojírenství, ale bez elektroniky, tedy za poloviční ceny, zoufalé životní prostředí v aglomeracích, přehnojování půdy umělými hnojivy, zdravotnictví na úrovni jen pro někoho atd.

Toto všechno je skrytý dluh, ale zjednodušme to. V polovině 60. let jsme na tom s Rakouskem byli ekonomicky přibližně stejně, šilink byl 50 haléřů. Za 20 let normalizace měli Rakušané HDP asi dvojnásobný než my a za posledních 20 let se to nemohlo příliš změnit. Roční HDP u nás je asi 3,7 bilionu Kč, asi třetina se promítne do státního rozpočtu. Čili jsme po dobu 40 let mohli být dvakrát bohatší, my občané i stát. Stát mohl mít dvojnásobné rozpočty, my dvojnásobné výplaty i důchody. Dluh je i to, co jsme mohli získat a nezískali. Zkuste si spočítat, kolik to dělá. Nic na tom nemění kasání se komančů, jak rostla životní úroveň za jejich vlády. Jinde rostla mnohem víc.

Nemusíme zavírat oči před kriminalitou a zlodějnami a smiřovat se s nimi. V kasárnách obvykle kriminalita není a já jsem rád, že už to tady nejsou kasárna, kde velí straničtí zupáci, ale otevřená společnost i se svými těžkostmi.